Co si už nemám nechat líbit

Co už by si sub neměl nechal líbit ve vztahu?

Docela by mě zajímal názor jiných lidí (i situace, kterými si prošli), ať už mají či nemají zkušenosti s D/S vztahem, nebo od těch, které zajímá psychologie člověka, co si myslí o tom, co dál popíšu.

Můj dominantní partner tvrdí, že mimo ložnici jsme rovnocenní partneři, ale rozhodně to tak není a já nejsem naivní, abych si náš vztah představoval, že v ložnici bude drsňák a za minutu v obýváku bude romantik, který mě bude obskakovat. Prostě on musí mít navrch ve většině běžných i neběžných situacích, ale myslím, že jsem se s partnerem naučil právě skoro ve všech situacích geniálně „pracovat“ (to se jinak říct nedá). Chce to často velké sebezapření a nekonečnou dávku diplomacie (ale taky to neudržím za všech okolností a občas nevím jak reagovat).

Pro ty, co zatím moc v D/S vztahu nežili, nebo se jim v něm nedaří, tak doporučuju, chce to mít předem daná pravidla snad úplně na všechno, co se týká domácnosti (kdo meje nadobí, kdo luxuje, kdo žehlí, kdo meje koupelnu atd.), ale hlavně dominantního partnera ve všech ohledech musíte nechat určovat směr vašeho vztahu, vašeho stylu žití, bydlení, dovolené a jiných aktivit a pro submisivního má být role pouze jakéhosi schvalovatele a také toho co zamítá (jako stopka v ložnici, měl by ji dominantní partner tolerovat a nepřekračovat). Ale rozhodně nic nenavrhovat, dokud to po vás sám nechce (stejně bude chtít prosadit tu svou, proto by i alternativní řešení měl navrhovat on, pak se spíš na nějakém shodnete – on má pocit že dosáhl svého a přitom z toho vyšel pěkný kompromis – ne vždy se to povede).

Ovšem na co jsem ještě nenašel žádný vhodný postup a tím se dostávám k tomu problému, který s vámi chci sdílet je (a budu rád za reakce), jak požádat partnera o nějakou službu? Jsem zvyklý si o pomoc skoro neříkat a udělat si vše sám. Až když je logické, že něco sám nezvládnu, jako přestěhovat skříň, tak si řeknu a to mi ochotně pomůže. Přitom on mě o pomoc nebo cokoli žádá mnohokrát za den. A než začnu házet špínu, tak musím říct, že hezky žádá, opravdu hezky a když něco pro něj udělám, tak i poděkuje, až mě to překvapuje, protože spoustu věcí, co pro něho dělám, beru jako samozřejmost (buď ji pro něho udělám rád a nebo je to prostě potřeba udělat - připadá mi normální každý večer připravit pro nás večeři, za to mi přece děkovat nemusí, připravuju ji pro nás dva a ne jen pro něho, kde bych dík očekával). Naproti tomu já za takové „běžné a samozřejmé“ věci a služby neděkuju, nebyl jsem k tomu až takhle rodiči vychován jako on (takže to sem tam zaskřípe, ale prostě starýho psa novým kouskům fakt nenaučíš, ale už jsem se přece jen zlepšil). Nicméně co se mi nyní stalo bylo, že jsem onemocněl (nic vážnýho, napadený hlasivky, kašlíček – opakované testy na covid negativní). Do toho všeho jsem si navíc velmi špatným pohybem zablokoval záda, že jsem se nemohl skoro pohnout, ale už vím jak se celkem rychle odblokovat, ale to neznamená, že mě do hodiny přestanou ty záda bolet a že mám celý rozsah pohybů zpátky (většinou to celkem dost bolí celý týden a po tu dobu si sakra hlídám, jaké pohyby dělám, protože bych se bloknul zase). Takže jsem logicky nejel do práce a pracoval z domova (není až tak namáhavé mít počítač na klíně a klikat na myš). Jenže on jako typický dominant nezapomněl hned, co jsem se odblokoval, podotknout, že když takhle ušetřím čas místo cesty do práce a zpět, že bych mohl vytřít podlahu. Vůbec ho nenapadne, že bych po těch 8 hodinách sice fyzicky lehké práce si přeci jen chtěl odpočinout, když mi není úplně dobře a navíc mám bolavý záda. No vytřel jsem. Další den podotkl, že jsem tento týden ještě nežehlil (normálně žehlím každý týden a najednou to vypadalo, že vynechám a to by byla zřejmě katastrofa). I kdyby mi to neřekl, tak jsem s tím ten den počítal. Jenže než to ráno odešel do práce, dal mi úkol něco zjistit na internetu, takže místo, abych začal pracovat v 8 tak jsem hodinu hledal nějakou věc pro něho a tím jsem logicky pak pracoval od 9 nikoli do 16, ale do 17 hodin. Jenže kromě toho, že jsem nechodil do práce, tak jsem také nechodil na nákup a tak se stalo, že bych neměl z čeho udělat večeři. Proto jsem mu přes sms (nechci ho rušit telefonem kdyby měl jednání) napsal půl hodiny před koncem jeho pracovní doby toto: Pavlíku, ty můj siláku, musíš dnes zastoupit svýho brouka a ulovit večeři a něco na zub jinak nám budou kručet bříška. (v překladu to znamená skoč do krámu pro šunku, pečivo a něco sladkého nebo slaného k televizi) A hádejte jak to dopadlo? Když v práci skončil a to na minutu přesně (žádný přesčas, který občas má), tak mi okamžitě volal, že je utahanej, že by musel v půli cesty vystoupit z metra a ujít 150 metrů do hypermarketu a zpátky a já mám od 16ti hodin padla, tak co doma jako dělám? Řekl jsem, že stejně do teď byla venku silná bouřka, průtrž mračen a kroupy (a to byla skutečně pravda, než volal, tak sem mu to psal, že to jsem tu dlouho neviděl, takže tu informaci už věděl), tak proto jsem do krámu nešel a ani nechci. Začal velmi nepříjemným tónem říkat, že kvůli mně přijede domu o 2 hodiny později, že toho měl v práci hodně a už se nadechoval na další průpovídky, tak jsem mu do toho vzteky vstoupil slovy ať na to zapomene, že si vezmu deštník a dojdu si tam sám. Začal zase něco žvatlat, ani jsem ho už neposlouchal, zopakoval jsem zapomeň na to a čau a položil mu to. Odložil jsem žehlení, oblékl se a šel 350 metru do nejbližšího supermarketu, kterej nemám rád, protože tam nemají žádnej extra výběr a přitom fronty u pokladen jako kráva (protože jedou jen dvě pokladny). On by šel jen 150 metrů a naprosto suchou nohou, do krásného hypermarketu, kde mají velký výběr uzenin i pečiva. Ty metry jsem si změřil na mapě, není to žádný můj odhad z hlavy. Mezitím mi pochopitelně psal i volal, ale vůbec mě nezajímaly ty jeho plky, takže jsem si to ani nepřečet, natož abych mu to zvedl. Večeři jsem ho nechal udělat, nepřestal jsem kvůli tomu žehlit, aby mi teda aspoň s něčím pomohl (ujal se toho sám bez jediného slova).

Měl jsem sto chutí na něj řvát jen co přišel domů (také to umím a on ví, že když už řvu, že je vážně zle), ale neudělal jsem to, protože bychom se opět pouze pohádali a za pár dní tiché domácnosti by se vše vrátilo do starých kolejí. Lepší bude mu to vrátit až on bude něco potřebovat a ideálně až bude taky nemocnej, protože takhle by se ani dominantí partner chovat neměl, obzvlášť, když jsem byl nemocnej a měl problém se zády. Nemám pravdu? Nebo jsem měl jít do sporu hned? Rozhodně mi to ale nevyřeší, jak ho příště požádat o jakoukoli službu nebo laskavost? Vždycky mi bude silně protiargumentovat, dokud bude mít pocit, že bych to měl zvládnout sám. A já nechci půl hodiny obhajovat důvod, proč po něm něco chci. Potřebuju ho odnaučit mi okamžitě oponovat, když něco potřebuju a nenapadá mě jak. Jak mu jednoduše říct, jednou provždy nepřemýšlej nad tím, proč si to nemůžu udělat sám a pomož mi, když už tě o to žádám, i když jsi sám taky utahanej?