Účastníci zájezdu

Kdo nazažil, nepochopí. Byl to náročný víkend se zdejší bandou, ale přežít se to dá, i když je to hnus.

Pátek:

Po dlouhé cestě konečně přijíždíme na místo činu. Rychle hledám, kde ulevit močovému měchýři. Po úvodním přivítání a seznámení mi hned nalejou pořádnej škopek. Vůbec to nechápu, že mě neznaj? Jsem tady inventář, mám tu víc účastí než tihle dva maníci dohromady, ale přesto neví, kdo já jsem. No nevadí, vypadají celkem slibně. Hned se nechám od jednoho i druhýho pohladit, aby věděli, komu mají po zbytek víkendu věnovat svou pozornost. Je to příjemný, chci ještě. Vypadá to, že pánové jsou gentlemani. Hned zatopili v kamnech, to by se mi mohlo líbit. Poslouchám, co si ostatní povídaj, ale už se mi chce spát. Nejlepší by to bylo na gauči, ale gauč je plnej. Škoda, musím si najít jiný místo.

Sobota:

Jdu se trochu podívat po okolí. Kolem chaty proběhne několik párů pěkných legín, ale moc jim nestačím. Po pár krocích to vzdávám a jdu zpátky do chaty. Holt se musím spolehnout na domácí zdroje. Mají tu plnou igelitku rohlíků. Rohlíky mi chutnaj a tuňáková pomazánka taky. Přijeli nějaký nový lidi. Některý znám, ale je mi to celkem jedno, jdu si říct o další jednohubky. Přijeli další lidi. Všichni si mě prohlížejí, vítají se se mnou a hladí mě. Potom taky pořád někoho drbou. Jakože kdo s ním, kdo nepřijel, protože je pod pantoflem a tak. Blondýnka ve voňavý kožený bundě přivezla epesní koláče, taky voňavý. Tahle holka mi voní celá, tý se budu držet. Blbý je, že všichni ještě pořád drbou ostatní, ale nikdo nedrbe mě. Jdu si říct o ten koláč, ale prej je jich málo. No nevadí, rohlík je taky dobrej. Ne díky, soletky nežeru. Trochu se přitulím, taky chci drbat.

Ten chlap, co mi včera večer zabral gauč, si v kuchyni leští tyč, úchyl jeden. Ty bláho, to je kopí, od stolu skoro až do stropu. No nevím, jestli na to nějakou uloví, bude řvát jak na lesy, jestli to do ní vrazí. No nic, tady to nevypadá bezpečně, ponechám ho svému osudu i s tím kopím. Jdu se podívat ven. Hele, tahle holka, to bude učiněnej anděl! Kromě toho, že má na zádech křídla, má v ruce ještě tácek a něco na něm. A všichni ji vítaj a hned se hrnou k tomu tácku. Ty jo, to bude nějaká dobrota. Blbý, jdu pozdě. Nejsou tu ještě nějaký rohlíky? Rohlíky nevidím, jdu si zdřímnout. Probudí mě další vítání, otevřu oči a zase vidím anděla s táckem. Ve dveřích se zase nějaký lidi objímaj, nestihnu se protáhnout a zase pozdě, tácek je pryč.

Když přijdu ven, cítím uzený. To je divný. Pod pergolou se zase motá ten úchyl s tím naleštěným klackem. Že si nedá pokoj? Sakra písek! On má na tom klacku napíchnutý maso. Co maso! Hromadu masa. Kde to ulovil? Jestli ten klacek funguje takhle jednoduše, chci ho taky! A budu ho leštit každej den, jako Aladinovu lampu. Po úspěchu s táckem si ten klacek musím pořádně ohlídat. Zvolím strategickou pozici s dokonalým výhledem a rozhodnutím neopustit stanoviště. Každou chvíli někdo přijde a pohladí mě, to se mi líbí! Přimáčknu se víc, ještě, ještě!

Hurá, maso! Teplý masíčko se úplně rozplývá na jazyku, ani to nemusím kousat, stačí polknout. Chci ještě. Kolem jde anděl s táckem, ale je mi to nějak jedno. Chci maso. Ještě! Kousek chleba by nebyl? Byl. To je blaho! A maso. Ještě, ještě!

Bolí mě břicho, jdu si lehnout. Mezižeberní svaly se mi natáhly na dvojnásobek správné délky a už nemůžu ani dýchat. Uvolnil se gauč, kamna hřejí. Potřebuju pauzu. Někdo mě hladí. Přimáčknu se celým tělem, chci ještě, ještě!

Budí mě neskutečnej kravál. Je tu spousta lidí, což znamená, že nikdo venku nehlídá maso. Jdu se tam podívat, ale už tam není ani ta tyč. Kam ji ten úchyl mohl dát? Jdu zpátky dovnitř, třeba najdu aspoň rohlík. Ty vole. Voni tancujou na stole! Co blbnou? Vždyť spadnou. A navíc u toho vypadaj jak domorodci z kmene uka-maki. Zase je tu anděl s táckem, tentokrát už ho nenechám utéct. Všichni anděla vítaj a ženou se k tácku. Pomalu sleduju, jak se tácek přibližuje ke stolu. Ještě kousek, chybí jenom centimetry. Konečně! Konečně na tácek taky vidím. Na tácku jsou ale jenom nějaký malý skleničky a divně to smrdí. Fuj, to nechci. Nechápu, co na tom mají. Jdu se podívat ven, pár lidí tam sedí, ale maso někam zmizelo. Jdu zpátky dovnitř, třikrát obejdu stůl, sedmkrát pohlazení, čtyřikrát maso. To není špatný skóre. Bolí mě břicho a chce se mi spát. Hrozně tu řvou, ale nevadí, padám únavou. Někdo mě hladí, ale je mi to jedno.

Neděle:

Všichni chrápou, to mě neba. Chodím dokola tak dlouho, dokud někdo neotevře oči. Všude jsou flašky, maso nevidím. Jdu na vycházku. Venku běhaj zase ty pěkný legíny, chci se přidat, ale po včerejšku neuběhnu ani prd. Všichni jsou podezřele aktivní a nosí věci z místa na místo, hlavně flašky. Kde to pořád berou? K snídani mám rohlík a šunku. To si dám líbit! Ne díky, kafe nechci ani s mlíkem. Ještě si vybírám, ke komu se půjdu potulit. Je to dobrý, všichni mě hladí, když je láska upřímná, na pohlaví nezáleží. Ještě si chvilku zdřímnu na sluníčku a prej pojedeme domů. Co se dá dělat, vypadá to, že už jsme tu fakt poslední. Tak vlezu do auta a jedem. Žrádlo, děvky a chlast, to bylo vždycky moje. Dá se říct, že se všichni chovali úplně hrozně a úplně nejvíc pohoršujícím způsobem.

Ale znáte mě, jako hrob, velebnosti. Buďte rádi, že neštěkám!