Déjà vu

Zase to tam bylo. Jeden stůl, dva šálky a zbytek kavárny v mlze. Zase poslední ledovej lok na dně usrkávenej natřikrát. Kdybych byla lepší stratég, objednala bych si latté. Aspoň půllitrový. Jenže nejsem stratég, natož abych byla dobrej stratég, takže jsem tam zase seděla, čuměla jako tele a (prej) hezky voněla. Něco jsem v rámci možností i odpovídala, ale kdybyste mě zabili, zaboha nevím, co jsem vlastně říkala, ale inteligentní rozhovor to z mé strany určitě nebyl.

Až půjdu zítra okolo, podívám se, jestli je ten stůl volný. A jestli bude, zase si sednu na to samé místo, objednám si capuccino a znovu si přivolám ten pocit. Všechna ty kávy vypité na Národní, na Smíchově, v Olympii, v Bastionu, na Žižkovském vysílači, v mlhavém ranním Lyonu, potom tam někde, kde bych to dnes už nenašla, ale taky v Globusu... a teď. Už teď mi nezadržitelně tečou slzy. Ale to víte, c'est la vie.