Praha( Prague)

Noční procházky Prahou. Ale ne romantickým centrem, ale periferním sídlištěm, které vyrostlo jako rychlokvaška na poli a navážce. Pro někoho povinné venčení, pro mě únik z domácnosti. Zatímco můj čtyřnohý doprovod pročítal zprávy na každém rohu, já koukala lidem do oken. Stejné byty, stejné tapety, stejné kuchyňské linky. Ještě dva bloky, pak přes parkoviště na psí plácek. Tam se scházela naše komunita. S někým jsme se jen pozdravili, s někým prohodili pár slov a předali zkušenosti a rady. Tak zítra , rozcházeli jsme se do svých škatulek v betonových krabicích následováni různoplemennými společníky. Obejít sportovní halu, omrknout výkladní skříně nákupního centra a další ulicí k domovu. Čím více bylo u nás doma dusno, tím delší byly naše procházky. Kde jsi zase tak dlouho? ozvalo se z ložnice. Promiň, nějak jsme se zdrželi. Utírala jsem psovi tlapky a byla jsem ráda, že není stonožka. Věta musíme si promluvit nevěstila nic dobrého. Tak aby bylo jasno, buďto já nebo on. A myslím to vážně řekl kategoricky pán domu. Rozhodla jsem se hned. Ta noc byla vášnivá a nezapomenutelná. Hele, vaši si ho vezmou, už jsem s nima mluvil. Mají zahradu a spoustu času. Budeme mít dítě a tak by tu jen překážel. Byla jsem ráda, že to takhle vyřešil za nás oba. Ráno jsme společně posnídali. Chlupáč ležel na pelíšku a tušil, že se něco děje. Poslední venčení na sídlišti si musíme užít. Bloumali jsme ulicemi křížem krážem. Po návratu jsem sbalila všechny potřebné věci. Ještě misku a granule. Tak, snad máme všechno. Oddělila jsem ze svazku klíče od bytu a hodila je do schránky.