Každá moje vzpomínka má nějakou vůni a melodii. Tajné románky mají pro mě vůni šeříku. Je plná, divoká, intenzivní... Ale také jí nesmí být moc, jinak vás začne bolet hlava.
Bývala jsem ráda milenkou ženatých mužů. Nestála jsem o vztah, nechtěla večeře a výlety. Chtěla jsem jen si chvilku popovídat, a pak prostě pár orgasmů. Líbilo se mi to těšení, napětí a očekávání. A ten chtíč, který jim byl vidět na očích, když se ke mě blížili po dlouhém týdnu v práci.
Nikdy jsem nechtěla ale, aby to přešlo v něco víc. Měla jsem ráda ten jasně vyměřený čas a hranice. Vědomí, že nejsem ta, co s nimi řeší špinavé ponožky, hypotéku, děti, psa, a miliony drobných starostí, které chtě nechtě časem vášeň otupí.
Rdousit, v krvi si koupel dávat.
Soucit, v rozkoši neovládat.
Lítost, ani na chvíli pouhou.
Hloupost, tyranů bývá zhoubou.
Touha, být ďáblu černou vránou.
Chlouba, být hrdou kurtizánou.
Nasrat!
Když saješ, toužíš, kroužíš.
Čarokrásná, samospásná, nenávist jsi TY!
[Panoptiko, Bathory]
Byla jsem dárek. Takový, který si užíval, že je dárkem. Roky jsem se učila rozkoš pouze dávat, ale ženatí milenci mě učili jí přijímat. Nechtěli si totiž jen slepě zasunout a konec. Záleželo jim častěji na mém potěšení, než na jejich.
Stačilo vypnout telefon, zavřít dveře...a nastal zvláštní časoprostorový úkaz, kde neexistují starosti, obavy zda budou touhy a fantazie přijaty. Není předtím ani potom. Existuje jen tady a teď, každý nádech, úder srdce, záchvěv, napětí, výdech i uvolnění. Vnímám jen tebe, sebe, naše spojení které možná trvá chvilku, ale v ten okamžik je nekonečné.
Je to prostě, jako když strčím nos do rozkvetlého šeříkového keře, ta vůně mě pohltí, přes její intenzitu necítím v tu chvíli nic jiného a zapomenu na okolní svět. Nelze to vydržet dlouho a ráda se zase vynořím, ale ten pocit ve mě zůstává. A pokaždé, když cítím šeřík, cítím i doteky, polibky a energii která prostupuje každou buňkou mého těla.