Proč zůstávám věrný ženě, která už mě nikdy nebude chtít

A proč to není nevěra, když je pravda otevřeně přiznaná.

Hodně chlapů nemělo rádo můj poslední příspěvek.

Někteří si mysleli, že přeháním. Jiní říkali, že se ponižuju, nebo že tlačím nějaký divný narativ. Ale tady je pravda:

Tohle není fikce.

Tohle je můj život.

A sdílím ho, protože vím, že tam venku jsou další—muži, kteří potichu žijí v hanbě, zmatení nebo popírání—a nikdy neslyšeli někoho říct: „Je v pořádku cítit tohle.“

Cuckolding není nevěra.
Nevěra je zrada.
Nevěra je lež, tajemství, manipulace a nenaplněná očekávání.

To, co žiju já, není tohle.

To, co žiju já, je upřímné.

A myslím, že důvod, proč většina mužů reaguje tak ostře, nejsou žádné morální zásady—je to ego. Je to strach. Je to děsivá představa, že mě někdo nahradí. Že nebudu dost. Že budu až druhý.

Ale tady je ještě tvrdší pravda:

Většina žen—obzvlášť těch upřímných a emočně uvědomělých—nedokáže naplnit všechny své potřeby jen s jedním mužem.
A většina mužů taky ne.

Některé ženy proti tomu bojují s morální disciplínou. Některé se snaží být „věrné“. Ale mysl stále bloudí. Tělo si pamatuje. Potřeba nezmizí jen proto, že jí řekneme, že je „nevhodná“.

A pro některé z nás není třeba o tom dál lhát.

Jak se to stalo

Než jsem se stal cuckoldem, byl jsem jen chlap, co se snažil vytvořit vztah.

Moje ex měla za sebou zkušenosti s dobře vybavenými černošskými muži. Milovala to. A netajila se tím. Ale zároveň chtěla něco vážného. A buďme upřímní—ne každý muž, černý nebo bílý, hledá závazek. Ona chtěla partnera, nejen zážitek.

Emočně jsme si sedli. Smáli jsme se, sdíleli hodnoty, budovali společný život.

A časem se mi otevřela ohledně svých hlubších potřeb.

Nakonec jsme jí našli milence. Nejdřív ho navštěvovala sama. Pak jsme našli muže, který byl ochoten být u toho přede mnou—a já poprvé opravdu viděl, co jí opravdu dělá dobře.

A bylo to silné.

Její potěšení bylo skutečné. Intenzivní. Hluboké. A nemělo to se mnou nic společného.

Postupně byla s nimi víc a víc—se mnou míň a míň.
Nebyl to šok.
Nebyla krutá.
Byl to přirozený vývoj.

A já jsem tomu nebránil.

Přestala mít zájem o sex se mnou. Ne z nenávisti. Ne z odporu. Prostě už ho nepotřebovala. Její potřeby byly naplněné. Tedy ty fyzické.

Ale stále chtěla mě—pro důvěru, pro klid, pro bezpečí.

Stále jsme se líbali. Mazlili. Stále jsem jí mohl lízat. Dával jsem jí péči i po sexu.
A i bez penetrace… jsem zůstal. A patřil jsem k ní.

Naše pouto bylo vždycky větší než sex

Nebyl jsem její spolubydlící. Nebyli jsme „mrtvý“ pár.

Měli jsme se rádi. Mohli jsme si povídat o čemkoliv. Sdíleli jsme pohled na svět.

A kdyby mi řekla: „Už nikdy žádný sex, jen blízkost,“ zůstal bych stejně.

Ne proto, že jsem slabý—ale protože ta blízkost pro mě něco znamená.
Protože jsem se s ní pořád cítil napojený.
A protože vím, kdo jsem.

Jsem dárce. Vždycky jsem byl.

Ještě než jsme začali žít v tomhle stylu, jsem dával.

Čas. Peníze. Pozornost. Dřív jsem dobrovolničil, daroval, pomáhal lidem jen tak. Nejsem materiální typ. Nikdy jsem toho nepotřeboval moc, abych byl šťastný.

A v sexu jsem byl vždycky nejšťastnější, když ona byla.

Moje nejsilnější orgasmy přišly, když jsem cítil, že žena vrcholí pod mýma rukama.
Nezajímal mě dominance. Nezajímal mě status „alfa.“
Zajímal mě pocit, že někomu dávám přesně to, co potřebuje.

Když jsem to konečně přijal, všechno zapadlo.

Tohle nebyla perverze. Ani trest.
Byla to pravda. Moje pravda.

Proč mi nevadí, že preferuje černé muže

Její preference jsou jasné.

Chce černošské muže, kteří jsou dobře vybavení.
Ne jako fetiš. Ale jako realita jejího těla a touhy.

A já s tím nemám problém.

Neděsí mě to. Nežárlím.
Jsem prostě… zbytečný v té jedné konkrétní oblasti.

A to je v pořádku.

Protože to, co nabízím já, je jiné. Emoční jistota. Oddanost. Klid.
A to má taky váhu.
To vydrží déle.
To není tak snadno nahraditelné.

Hodně bílých mužů se u toho začne bránit. Nedokážou unést, že jejich žena preferuje někoho jiného—obzvlášť jinou rasu.
Ale já ten dynamický vztah viděl. Viděl jsem tu chemii. A chápu to.

Nesoutěžím.

Co je pro mě skutečná nevěra

Nevěra není sex.

Nevěra je lež.
Je to porušení dohody.
Je to předstírání a zároveň zamlčování pravdy.
Je to porušení očekávání, ne jenom aktu.

To, co v nevěře bolí, není ten sex samotný—ale to tajemství.
Ta lež.
Ten moment, kdy se ti někdo podívá do očí a zvolí lež.

To, co žiju já?
To není ono.

To je otevřené.
Řečené nahlas.
Vybrané—oběma stranami.

Proč zůstávám

Zůstávám, protože jsem přijal, kdo jsem.

Zůstávám, protože už nic nepředstírám.

Zůstávám, protože její potěšení mě pořád naplňuje—i když nejsem součástí.

Zůstávám, protože potřebuju dotek, blízkost, teplo, intimitu.

A zůstávám, protože být chtěný emočně může znamenat stejně—nebo víc—než být chtěný sexuálně.

Pro mě to není slabost.
Tohle je pravda.
Tohle je svoboda.
A tohle je láska, podle mých pravidel.

Díky, že jsi dočetl až sem. Vím, že tenhle příspěvek nesedne každému. Ale doufám, že sedne aspoň jednomu.