Sociální experiment č. 2

Po hodně dlouhé době jsem byla okolnostmi nucena využít městskou hromadnou dopravu. Cesta to měla být asi na půl hodinky. A jelikož dbám tedy "dobře " míněných rad zdejších čtenářů a komentujících, jala jsem se hrdině hodit mobil do kabelky.

 Mobil si tam tak hezky hověl,  že jsem najednou nevěděla,  co s rukama.  Držela jsem se rady kochat se pohledem, usmívat se, působit mile.  Měla jsem co dělat,  abych ruce nehodila do typické obranné pozice (překřížit na hrudníku). Vypjala jsem svou takřka plochou hruď,  čímž jsem eliminovala můj dlouhá léta pěstovaný hrb, a začala se kochat pohledem a usmivat se.

 Musela jsem si dát pozor,  aby úsměv nepůsobil křečovitě, což s ohledem na výraz věčně nasraného buldoka,  byl nadlidský výkon.  A dívala jsem se a dívala. Někteří odvážlivci pohled opětovali.  Ale opětovali ho takovým tím zádumčivým pohledem. A já jim v očích četla ty pomyslné titulky "Proč se ta kráva na mne dívá a usmívá se?" Zřejmě musím trénovat líbivý škleb před zrcadlem. 

 Takže,  zkusila jsem, nic se nedělo, jen pár divných pohledů, na které jsem zvyklá.  Takže teď jedu zpět a už nic neriskuji a zase raději čumím do mobilu.  

Já jen, abyste neřekli,  že nejsem přístupná změnám. Jen jsem naznala, že změny nemají smysl, a nebo jsem k nim ještě nedozrála.  

 PS: teď se tady na mne gebí nějaký snědší  Xsi Xsao a asi mu přijdu sexy. Šuku zdar a pěkně to odšukejte za mne. Díkec.