Ač zemřely/i, ještě vzruší…

Název svého dnešního příspěvku jsem si vypůjčil ze Slavína, společné hrobky vynikajících českých osobností na Vyšehradském hřbitově. Pravda, je tam sice napsáno „Ač zemřeli, ještě mluví,“ ale snad mi autor onoho výroku mou drobnou parafrázi odpustí.

Jistě je nás mnoho, kteří si občas pustíme nějaké to – velmi jemně řečeno – lechtivé video. Samozřejmě jen občas, výjimečně, ve chvílích naprosté nudy… Při včerejší prokrastinaci jsem narazil na asi dvacet let staré video s moc pěknou tmavovlasou milfkou s uhrančivýma očima. Byla radost na ni pohledět, a taky radost si poslechnout její vzrušené vzdychání. Jistě pochopíte, že jsem si hned musel dotyčnou vygooglil. Její datum narození je ucházející - dneska z ní může být perfektní zralá panička. Ale počkat, je tu ještě druhé datum! Ta sexy dáma už sedm let nežije! Zemřela v pouhých padesáti letech…

Jako člověka do jisté míry přemýšlivého (ano přiznám, že tu věc v hlavě občas umím zapojit) mě hned přepadly chmurné myšlenky. Zaprvé to byla lítost, že tak hezká žena zemřela předčasně, zadruhé nepříjemný pocit, že videa a fotky už zemřelého člověka na věčné časy kolují internetem. Trochu jsem se zastyděl za vzrušení, jaké ve mně vyvolalo to nádherné ženské tělo. Tělo, které už vlastně není. Na druhou stranu si říkám, jestli právě tohle nebylo jejím přáním. Stát se svým způsobem nesmrtelnou a prostřednictvím svých videí a fotek dráždit muže rok, dva, deset, sto let po své smrti… Kdo ví?

Každopádně stejné závěry platí pro každého z nás. Co vypustíme do světa internetu, v něm zůstane na věčné časy, a může nás to připomínat dalším generacím.

Omlouvám se všem, na koho jsem v krásném letním počasí přenesl trochu pesimismu. Ale nebojte se, na Dušičky přijdu s něčím veselým.