Chuť zakázaného

Je něco neodolatelného na tom, co nemáme mít. Tvá přítomnost, i když jen nablízku, mě rozpaluje víc než cokoli jiného. Každý tvůj pohled je šepotem, který slyší jen mé tělo – a srdce.

Nevím, jestli to je tvůj úsměv, nebo vědomí, že něco není dovoleno, ale každá naše náhodná blízkost je jako jiskra na suché louce. Chci se odtáhnout, ale nejde to – moje ruka, můj dech, moje myšlenky, všechny touží po tobě.

Sedím naproti tobě u stolu, a přesto cítím, jak se dotýkáš mého těla – ne rukama, ale pohledem. Každý náznak tvé blízkosti, každý pohyb hlavy, každý letmý úsměv, který mě vyzývá, je jako dotek, který se nedá opakovat, ale který cítím v každé buňce svého těla.

A pak jsou chvíle, kdy se naše ruce téměř dotknou. Náhodou nebo záměrně – a já cítím, jak mě to vytrhává z každodenního světa. Každý nádech je těžší, každý výdech hořký, protože vím, že bys neměl, že by to mělo zůstat jen fantazií. A přesto to přitahuje, láká a svléká mé zábrany rychleji než cokoliv jiného.

V hlavě si přehrávám scénáře – co bych udělala, kdybych mohla, kdyby nikdo nesledoval, kdybychom byli sami… a cítím, jak se mi tělo chvěje jen při představě, že bychom se přiblížili, že bych ti dovolila ochutnat, dotknout se, pocítit každý centimetr kůže, který je zakázaný.

A přitom je tu napětí. Strach, že se někdo dozví, že by to bylo špatně… a přesně tohle napětí je sladké, vzrušující a nemožné odolat. Zakázané chutná nejlépe, protože víme, že každé přiblížení je přestupkem, který nás zároveň přitahuje a drží na hraně mezi touhou a sebeovládáním.

Když se naše oči potkají, cítím, jak mě svlékáš bez jediného doteku. Kdybys jen chvíli pohled obrátil jinam, oddechla bych si – ale nedokážu. Moje mysl a tělo jsou přikované k tvé přítomnosti, každá nervová zakončení napjatá, připravená na okamžik, kdy zákonitě padneme do fantazie, kterou ani jeden z nás nemá dovoleno realizovat.

A já se ptám tebe – a zároveň sebe: pokoušela jsi se někdy dotknout někoho, koho bys neměla, jen kvůli té zakázané přitažlivosti?