Naostro!

Jeden ze zde nejčastějších dotazů je na můj underwear. Jako byste těm kalhotkách záviděli, že se dotýkají něčeho, čeho vy ne. No nosím prádlo, třebaže nahoře ne tak poctivě jako dole. Vždy vám odpovídám, že nosím všechno možné, různé barvy, s krajkou i bez, pravděpodobnost, že mne dole bez potkáte na ulici je přibližně rovna výhře ve sportce nad litr, poštěstí se, ale rozhodně to není denně.

Obecně nevidím důvod chodit bez nich a to vám taky skoro vždy odpovídám. Nicméně nebylo tomu tak vždy. Dělala jsem nedávno úklid a našla jedny kalhoty. Kalhoty, které mi zaplatily nejedno pití, díky kterým jsem cítila první mužské doteky a díky kterým jsem o mužích ztratila iluze. Ocitáme se v době, kdy crop topy nikdo neznal, ale nějak podvědomě jsme k nim tíhli a trička si přetahovaly přes výstřih a dělali z nich „podprdy“, které jsme stejně všechny nosily a ve kterých jsme občas skončily na baru. To už dnes neuvidíme, protože z triček se podprdy staly a nahoře bez obvykle nikdo v barech netančí. No ale já šla dál. V době, kdy jediným zdrojem informací bylo Bravíčko, byť už webové, nebo kamarádky jsme s kámoškou vymyslely takový dnes bych to nazvala upgradem. Vzaly jsme staré džíny, nůžky a pustily se do úprav. Kamarádka si udělala jednu nohavici delší, a protože děravé džíny byly naprosto v plenkách, ale už jsme je znali, udělala si nějaké průstřihy. Já byla ale jiný level. Byla, jsem a budu. Délku jsem nechala být, na kolenou drobné úpravy byly, ale… ustřihla jsem si kapsy. Nechápete, že? Ne ty zadní, ale přední. Jak máte na džínách kapsy, tak šev, který je kopíruje, jsem i s riflemi odstřihla. V podstatě obrácený princip šatů s rozparkem. Protože to logicky padalo, místo opasku si dala řetízek a místo spony karabinu a bylo vymalováno. Takže kalhoty, které mají na bocích rozparky pod úroveň klínu byly něco, v čem jakékoliv tehdejší kalhotky vypadaly blbě. Ano, dnes už tu technologii máme, tenkrát ne. A tak jsem chodila bez.

No, chodila… trvalo snad 2 týdny, než jsem měla odvahu v tom vyjít ven a to ještě ne v mém městě ale na párty, kde mne nikdo neznal, nebo jsme si to myslela. Takže můj outfit byl nějaké triko končící těsně u pasu, kde mi pas obepínal řetízek z železářství, jehož zbytek se ještě houpal v rozkroku, následně kalhoty zakrývající zadek a relativně úzkou část předku, celá stehna na bocích holá a pak klasické rifle. Já v tom roce 2015 chodila třeba odvážněji než mnohé holky dnes. A jo, mělo to úspěch, měla jsem nápadníků, byť většinou pochybných, mohla jsem chodit bez peněženky, protože jsem si jaksi ustřihla kapsy a kluci mě občas odvezli domů ve, z dnešního úhlu pohledu, veteránech. A tak jsem byla za hvězdičku, užívala si pozornost, štvala ostatní holky, odháněla opilce a nezbedné ruce, kteří když se mi za zády snažili v nacpaném baru protáhnout a rukama mne objali, asi tušíte, kam se prsty strefovali. No prostě mělo to víc nevýhod, od řetízku jsem byla občas podraná, při seskakování z baru, ze židlí či ze stolu jsem občas nechťa ukazovala víc… no kalhoty skončily hluboko ve skříni.

A tak jsem dělala pořádky, kalhoty našla, zavzpomínala, přemluvila sestru, aby mi udělala modelku, vyfotila model a ještě ten večer prodala. Takže až někoho v podobném modelu potkáte, ne, nejsem to já a ne, neosahávejte ji.