Byla jsem v kostele

Tenhle článek bude nejspíš nudný, takže ho klidně můžete přeskočit.

Jo, byla jsem v kostele, chtěla jsem se tam podívat a měla jsem v plánu se třeba vyzpovídat. Ezoterické věci mě nezajímají, ale říkala jsem si, že bych mohla načerpat nějaké to duchovno, nebo tak něco.

Zvenku jsem si všimla, že padá omítka, a hned jsem si vzpomněla na ty hezké a chlupaté zedníky s boulama v kalhotách, co vidím doma přes ulici. Ti by to určitě spravili. Ale asi ne ve stylu „pánbůh zaplať“.

Vešla jsem dovnitř a bylo to docela retro. Cítila jsem tam zvláštní puch a ty obrázky byly sice hezké, ale grafika hodně zastaralá. Jasně, v té době asi neměli foťáky a Photoshop. :)

Pak jsem šla blíž k oltáři a sedla si do první lavice, tam sedím vždycky, protože jsem dobrá žákyně a ráda se učím.

No, a tak tam sedím a čekám na to duchovno, nebo aspoň na nějakou pokoru, nebo třeba jen na jemné chvění, ale nic. Nejspíš proto, že nejsem věřící. Teda, věřící jsem, protože věřím v dobré lidi. Ale to asi není tak úplně víra kompatibilní s oltářem.

A pak jsem uviděla toho pána v černém. Asi to byl farář, nebo možná měl jinou hodnost, ale líbil se mi, proto jsem radši rychle odešla, protože jsem si uvědomila, že moje myšlenky jsou trochu nečisté, a to se do kostela fakt nehodí. Prostě je fajn respektovat to místo.

Navíc, aférku s farářem už jsem si na svém pomyslném hříšném seznamu odškrtla. Farář, nebo kněz (to je jedno), byl docela šikovný, milý, laskavý a měl ho hezký. Blbý bylo, že to nechtěl v tom obleku. A taky mě občas baví, když je někdo trochu ostřejší, víc drsný.

Můj seznam, s kým bych to ještě chtěla dělat, je samozřejmě pořád dlouhý, ale spíš se držím hesla „kvalitu, ne kvantitu“. Každopádně vím jistě, že jeptiška ze mě fakt nebude.