Swingers, Tajný svět

Tohle téma se řeší šeptem, skoro jako by to bylo zakázané ovoce, které když ochutnáš, už není cesty zpátky. Swingers? Klub? Lidi, co si vyměňujou partnery, těla, touhy, aniž by si přestali věřit? A co když to zkusíš a zjistíš, že tě to nejen nezničí, ale naopak posílí, prohloubí, rozšíří to, co máte doma?

My chodíme jednou za půl roku. Ne proto, že by nám doma něco zásadně chybělo, ne proto, že bychom se nudili nebo hledali útěk. Spíš proto, že máme rádi tu atmosféru, která se nedá napodobit v ložnici, na gauči ani v hotelovém pokoji. Že nás to baví, vzrušuje, nabíjí. A že když se pak vrátíme domů, máme o čem vzpomínat celé týdny a pak se milovat ještě divočeji, ještě intenzivněji, ještě blíž, než kdybychom tam nikdy nešli.

Jak to začalo? Před třemi lety, u vína, když se večer protáhl do noci a my jsme začali mluvit o tom, co bychom ještě chtěli zkusit, než zestárneme. Padla myšlenka, jen tak, jako hypotetická, jako něco, co by mohlo být zajímavé. Jen se podívat. První klub: nervy až v krku, sklenka v ruce, oči dokořán, srdce bušící tak, že jsem slyšela vlastní krev. Lidi kolem, normální, usměvaví, uvolnění. Smějí se, tančí, popíjejí, povídají si o běžných věcech. Žádný tlak, žádný spěch, jen volnost, která se nedá popsat, jen prožít. Dívali jsme se. Jen dívali. A domů jsme jeli tak rozpalení, že jsme to ani nedotáhli do postele, skončili jsme v chodbě, u dveří, s oblečením rozházeným po schodech.

Co nás na tom baví? Atmosféra, která tě obklopí hned u vchodu. Vstoupíš a hned víš: tady jsou lidi jako my, dospělí, svobodní ve své hlavě, otevření, bez předsudků, bez soudů. Žádný ostych, žádná falešná morálka. Jen lidé, kteří mají rádi sex, mají rádi svobodu a mají rádi svého partnera natolik, že mu dovolí být sám sebou, i když to znamená sdílet ho na chvíli s někým jiným.

Pokec, který teče sám. U baru, s ginem v ruce, s párem z Brna nebo z Prahy. Oni mají děti, hypotéku, psa, práci, starosti. My taky. A bavíme se o tom, co zkoušeli, co je vzrušuje, co ještě neodvážili. Jako bychom si povídali o dovolené, jen místo pláže, hor nebo moře mluvíme o polohách, o dotecích, o orgasmech, které přicházejí z nečekaných stran.

A pak přijde večer, ten pravý, hluboký, nevázaný. Taneční parket se pomalu vyprázdní, světla ztlumí, hudba zpomalí. A najednou je všude tělo, vůně kůže, teplo dechu, sténání, které se mísí s hudbou. Někdo se líbá v rohu, někdo zmizí do soukromé místnosti, někdo zůstane a jen se dívá. My? Někdy jen díváme, sedíme, držíme se za ruku, cítíme, jak nám stoupá vzrušení z toho, co vidíme. Někdy hrajeme spolu, já s ním, on se mnou, kolem nás další páry, které se dotýkají, líbají, milují. Někdy vyměníme, na chvíli, s pravidly, s respektem, s pohledem přes místnost, který říká „jsem tady, pořád tvoje“. A vždycky spolu odcházíme. Ruku v ruce. S úsměvem. S pocitem, že jsme pořád my, jen o kousek bohatší, o kousek odvážnější.

Co to dělá s námi? Posiluje to důvěru, kterou si jinde nevytvoříš. Když vidíš, jak tě partner chrání, drží za ruku, kontroluje, jestli jsi v pohodě, jestli se ti to líbí, jestli chceš pokračovat, i když kolem jsou nahá těla, cizí ruce, cizí dechy. To není jen sex. To je láska v akci. To je spojení, které přesahuje postel.

A sex doma? Po klubu? Explozivní, syrový, plný vzpomínek. Ležíme v posteli, smějeme se, vzpomínáme na detaily, na ten pohled, na ten dotek, na ten stén, který nás oba rozpaloval. A najednou jsme na gauči, na zemi, ve sprše, v kuchyni. Jako bychom se znovu objevovali, znovu zamilovávali, znovu učili, co nás baví.

Není to pro každého. A to je v pořádku. Ale pokud tě to láká, pokud máš partnera, se kterým si věříte na 100 %, pokud vás vzrušuje myšlenka na víc než jen domácí ložnici, na víc než jen známé tělo, zkus to. Jen se podívat. Jen pokecat. Jen nasát tu atmosféru. A uvidíš, co to s vámi udělá.

My to máme tak jednou za půl roku. Jako malý svátek. Jako dobrodružství, na které se těšíme celé měsíce.

A za půl roku? Už máme rezervaci.