Epitaf jedné touhy

Chci, abys mi říkal, že jsem tvoje děvka, tvoje coura i tvoje milá. Protože já jsem všechno z toho a ty jsi jedinej, kdo to ve mně po tak dlouhé době zase viděl. Jednou mám v očích ten mrd, co ti zvedá péro jen tím, že se na tebe podívám, a o chvíli později jsem tvoje okaté koťátko, co se ti opře o hruď a nechá se hladit, jako by ten svět venku na chvíli neexistoval. Miluju, jak mě mezi tím přepínáš. Jak přesně víš, kdy mě nechat vytasit drápky a kdy mě stáhnout do náruče. Jak se ve mně mísí hlad, něha, drzost, měkkost a ty to nikdy nezabiješ blbou poznámkou. Jen si mě tak nenápadně vezmeš po svým, popíchneš mě jedním jediným slovem a já jsem tvoje ještě víc, než si sama připustím.

Chci tě. Celýho. Chci tě tak, že mi je horko i v okamžiku, kdy sedím doma v teplých fuseklích a venku visí mlha. Chci tě do posledního úsměvu, do posledního pohledu, do posledního nádechu tvojí vůně. Chci tvoje ruce všude, i tam, kde bych cizí nepustila. A je mi jedno, jak vypadám. Vždycky jsi se na mě díval tak, že jsem věděla, že mě chceš. Bez podmínek. A to mě rozpouštělo víc než všechny komplimenty světa.

Chci, abys přišel a nezačínal větou. Stačí tvoje oči. Chci, aby ses usmál tím svým drzým úsměvem, stáhl mi tričko, přitiskl mě na sebe a bez varování mi přirazil pusu na péro. Chci slyšet ten krátkej, pobavenej zvuk, co z tebe vždycky utekl ve chvíli, kdy jsi mě chytil za krk a já měla plnou pusu tebe. Ta tvoje kombinace dominance a humoru… to byla droga. Nikdy jsi nepotřeboval nějaké divadlo, stačil ti tón hlasu, jeden pohled a moje tělo se otevíralo dřív, než jsi na mě vůbec sáhl. Smích, sliny, ten tvůj pohled a kunda, která teče jen z toho, že stojíš přede mnou.

Chci, abys mi zase vzal zadek tak, jak to umíš jen ty. Jednou přejedeš prsty po kůži tak pomalu, že se mi stáhne břicho, jako bys mě jen tiše ujišťoval, že jsem fakt tvoje. A hned na to mě chytneš oběma rukama tak pevně, až mi to vyrazí z plic krátkej, hlubokej nádech. Milovala jsem, jak ses mi tam dokázal zakousnout, úplně bez varování, jako bys prostě neodolal. Hladovej vlčák. Ten zvuk, co ti u toho utekl z krku… to mě dokázalo rozpálit líp než jakýkoli slova. A ten tvůj jazyk. Pomalu, cíleně, přesně mezi půlkami, jako bys věděl, kde jsem nejcitlivější. Kde to mám ráda.

A klidně mi ho narvi do pusy tak, jak máš rád. Drž mě pod krkem, nech sliny stékat po bradě, já to snesu, protože ten pohled, kterým mě u toho sjíždíš, mě roztahuje rychleji než tvoje prsty. A pak mě otoč, hoď mě na postel, přitlač ke zdi, podle toho, co zrovna bude nejblíž. S tebou to nikdy nebylo o místech, jen o tom, že tvoje tělo najde moje. Stačí tvoje ruce na mých bocích, to krátký nadechnutí těsně předtím, než mě roztáhneš a zajedeš do mě. Ten první zásun… to je moje závislost. Jakmile projedeš mojí mokrou kundou, svět se mi na tu vteřinu vypne, jako by někdo vymazal realitu. Zůstaneš jen ty, tvoje teplo za mými zády a to, jak si mě bereš, jako kdybys přesně věděl, že už jsem tvoje celá...

Jen ty, já, tvoje péro a má kunda.

Chci slyšet, jak u toho funíš. Ne to hezký porno dýchání, ale ten syrovej zvuk, co ti vždycky utekl, když ses do mě opřel naplno. Chci slyšet, jak mě chválíš. Tu moji vůni, co ti zůstávala na prstech, můj úsměv, co se ti tak líbil, moji kundu, co tě brala celého, moji prdel, kterou sis uměl vzít líp než kdokoliv, i tu moji drzost, která tě vždycky rozparádila ještě víc.

Chci slyšet tvoje nadávky i to úplně tichý, co šeptáš jen tehdy, když už jsi hluboko ve mně. I to nejtišší. Mám tě rád. Chci tvoje prsty ve mně, tvůj jazyk, tvoje tvrdý plácnutí po prdeli, tvoje ruce na mých bocích, když se do mě opřeš tak dlouho a tak nekompromisně, až mi zvlhnou oči a já tě prosím, ať nepřestáváš.

Chci tě kouřit a dívat se ti přitom do očí. Protože ten tvůj pohled… ten byl vždycky nejhorší. Nebo nejlepší. Podle chvíle. Stačil jeden a já byla hotová.

Chci, abys mě mrdal tak, jak to umíš jen ty. Naplno, bez omluv, bez brzd. Prostě si mě vzít, až se ti bude třást břicho a já pod tebou neudržím ani slovo. Až budeš rudej a zpocenej a já tě budu cítit všude. A na konci mi to vystříkej kam chceš: na zadek, do pusy, mezi prsa, klidně na stehna. Ať mě to označí tak, jak jsi to dělal vždycky. Kamkoliv, prostě mi patřit v každý kapce.

A pak s tebou chci jen ležet. Nahá, oddechovat, koukat na tebe a smát se. Dělat si z tebe srandu, protože to jsem milovala úplně stejně jako to, když jsi mě držel za boky a bral si mě. A pak na tebe zase vlézt, protože proč by ne. S tebou se mi nikdy nechce končit.

Chci tě v hlavě, v kundě, v srdci, v žilách. Všude. Chci všechno, co jsme spolu měli. Ty tichý momenty po, kdy jsme jen oddechovali, i ty chvíle, kdy jsme do sebe naraželi jak dva hladový psi. To pohodový i to špinavý. To, že jsme dokázali přepnout z něhy do živočišnosti během jedný sekundy a ani jeden z nás se toho nelekl. Protože s tebou to nikdy nebylo jen jedno nebo druhý. Bylo to vždycky všechno najednou. A já to milovala.

A jestli se někdy vrátíš… stačí, aby se otevřely dveře a já budu mokrá dřív, než stihneš cokoliv říct.

Dal jsi mi víc, než sis kdy myslel. Dal jsi mi víru, že i když se člověk párkrát spálí, může znovu chtít, znovu toužit, znovu se smát a znovu žít pro ten jeden horký pohled, kdy tě někdo chce a je mu jedno, jestli máš zadek jako vagón nebo duši plnou jizev. Dal jsi mi naději, že se ještě dá otevřít nejen rozkrok, ale i všechno ostatní, že lze být nahá celá, od prsou až po všechny temný kouty duše.

Byl jsi potravou pro moji hlavu, pro moji kundu i pro můj smysl pro humor. Věděl jsi, jak mě rozesmát, rozdrážit i dohnat k slzám smíchu i touhy. S tebou jsem si připadala živočišná, žádoucí, vtipná, drzá a hlavně svoje. Díky tobě jsem zase mohla chtít víc. A lepší než tesknit po tom, co mohlo být a není, je prostě poděkovat za to, co bylo. Za všechna ta slova, smíchy, fantazie, za všechny ty "první zasuny", kdy se svět na chvíli zastavil.

Tohle je moje přiznání, epitaf, vyznání i vzpomínka v jednom. Pro všechny, co to chtějí číst, ale hlavně pro tebe. Poděkování za sny, které mě držely nad vodou, když realita byla suchá jak kostelní lavice. Za to, že jsi ve mně znovu rozsvítil hlad. Za to, že jsem se nebála být coura, královna, holka, žena i kamarádka.

A já ti šeptám díky, ještě jednou, naposled. Tohle je tvoje stopa. A moje zavření dveří.