Bůh v kuchyni

To si tak jako v klidu šukáte, je to tak skvělý, že téměř zapomínáte na svět kolem sebe, ale jen téměř. Jakoby něco té dokonalosti chybí, jakoby v tý symfonii byla jedna falešná nota, něco, co vám nedovolí zaklonit hlavu, zavřít oči a nechat svět vybuchnout v orgasmu.

"Já se asi nějak lepim?"

"Brrrgh hááá..." odpoví on a dál přiráží.

"Davíno, povidám, že se lepim!"

"He? Cože?" začíná manžel zase vnímat svět kolem sebe.

"A víš moc dobře, jak totálně nesnáším, když jsem ulepená!"

Je to tak. Jestli některý z tělesných pocitů nesnáším, tak je to lepkavost. Prsty od medu. Pusa od marmelády. Nebo v létě si roztírat opalovací krém. Nenávidim! Brrrr, oklepu se při té představě.

"A na záda se mi přilepily nějaký drobky neboco."

"Tě vometu..." bere mne můj obr do náruče a sundavá mne z kuchyňské linky, na které mne právě šukal, a odnáší mne do koupelny, kde ve sprše dokončujeme načaté kolo.

Já jako vařim, ale je to taková ta normální rutina. Žádné hobby, nebo dokonce sbírání, zkoušení a mazlení receptů. Nijak mi není cizí přístup "když nemáte tohle, jebněte tam tamto". Nebo nezahodim zvadlou šalotku, protože to stejně v hotovém jítle nepoznám, že nebyla extra freš. Prostě takový ten každodenní praktický přístup. Ale zase když v kuchyni skončim, tak se dá jíst z podlahy.

Manžel k vaření přitupuje zcela jinak. Maestro se bude dlouho odhodlávat, ale pak se spustí koncert. Má vlastní nože, na který mu nikdo nesmí šmátnout. Maso si objednává několik dní dopředu, s řezníkem telefonuje nejmíň půl hodiny a probírají, co vybrat za specialitu. Strašně dlouho to krájí, masíruje, nakládá a marinuje. A dělá bordel. Pak nadejde den D a nikdo nesmí v kuchyni překážet. Krájí, seká, špikuje, koření, osmahne, podusí, griluje, flambuje. A dělá bordel. A nakonec si dá strašně záležet na platingu. Zatímco já jídlo plesknu na talíř a jdeme dlabat, on aranžuje umělecké dílo. Vypadá to úžasně, voní to úžasně, chutná to naprosto dokonale. Ale dělá bordel.

Když se nasytí oči, chřípí a nakonec i jazyk, hrdlo a žaludek, a zrovna je taková konstalace, že junior je někde bezpečně v nedosahu, tak je třeba mistrovi za dílo poděkovat. Třeba šátravou nožkou pod stolem, přesednutím na mistrův klín, polibkem... No a pak už šukáte, třeba na tý kuchyňský lince, ale zákonitě musí přijít, co musí přijít:

"Já se asi nějak lepim?!"

Jak to ty chlapi dělaj, že prostě vaří jako bozi, ale neumí po sobě tu zatracenou linku utřít?