Chci být dokonalá!

Vím, zní to na první pohled hrozně.

Čím to je, že slovo, jehož původní význam je nejlepší možný pozitivní, zní tak odpudivě? A prý je krásné, jak jsou lidi nedokonalí, protože "by byla nuda, kdyby byl každý dokonalý".

Jenže jde o to, co je to "dokonalý". A hlavně, co to není. Nebo nemělo by být.

Dokonalý člověk – obvykle si pod tím představíme někoho asketického, vážného, přísného. Poučujícího, odsuzujícího a "neomylného". Někoho, kdo všemu rozumí, všude byl a od všeho má klíče. Někoho, s kým není sranda, a už vůbec si neumí udělat legraci sám ze sebe. Zkrátka někoho, koho ve svém životě fakt nechceme.

Ale já ten pojem chápu jinak. V původním významu toho slova. Dokonalý člověk má všechno to, co dělá člověka člověkem v tom dobrém slova smyslu. Je laskavý. Chápající. Přející. Milující. Má smysl pro humor. Prostě někdo, s kým se cítíte dobře a v pohodě. Komu můžete věřit, že vás nepodrazí, že vás neshodí a nevysměje se vám ve chvíli, když se mu otevřete.

Všechny vlastnosti, které v druhých vzbuzují pocit nepohodlí, nedostatečnosti, bolesti, strachu ... TOHLE jsou chyby a nedokonalosti.

Teoreticky dokonalý člověk takové vlastnosti nemá. A ne přesto, ale PRÁVĚ PROTO je s ním dobře.

Reální lidé mají bohužel tyto vady. To neznamená, že s nimi nemůže být dobře. I PŘES jejich vady. Ne díky jejich vadám.

Co není nedokonalost? To, že něco nevím. Že něco neumím (vařit, zpívat, opravit auto, bezchybnou gramatiku). Přeřeknutí. Omyl. To, že pláču, když mi někdo ublíží. Že se o něco snažím a nepovede se mi to. Že mám někdy náladu bavit se s lidmi, a jindy mám náladu si zalézt do svého kutlochu a být sama. Že mě baví i méně oduševnělé věci a třeba se podívám na telenovelu a užiju si nízkoprahovou zábavu. A není proč se za to stydět. Prostě normální lidské věci, které neškodí, neubližují a jde si z nich udělat i legraci.

Vážně by to byla nuda, kdyby si lidi přestali ubližovat navzájem i sami sobě? Kdyby nebyli sobečtí a namyšlení? Nevěřím. "Zábavnost a barevnost" lidského života nestojí na tom, že lidi si dělají hnusné věci. Nestojí na tom, že jsou lidi plní jizev a zranění, kvůli kterým jsou pak urážliví, útoční nebo pohrdají sami sebou a podceňují se.

Takže ano, přála bych si být dokonalá. Nejsem totiž pyšná své obranné reflexy kvůli dřívějším zraněním, které boří, místo aby budovaly. Nejsem pyšná na své závislosti. Nejsem pyšná na svou prokrastinaci. Tyto vlastnosti mě nedefinují, ale kazí. Pokud bych je překonala, neztratila bych své "já". Naopak.

Chtěla bych být dokonalá. Ne "lepší" než ostatní, to nemá s tou skutečnou dokonalostí nic společného. A jasně, nejde toho dosáhnout. Ale myslím, že má smysl se o to snažit.