Rybízová fantazie

A zas je tu sezona rybízu. Poněkud nezáživná činnost to obírání střapečků černých vitaminových perel. Sedím v lehoučkém tričku a sukénce na staré bílé židli u keříku. Nohy do široka roztažené kolem obsypaných větví a vítr si jemňoučko pohrává s obnaženými pysky. Chtěla bych být někde u vody. Musím myslet na něco jiného ať mi tahle činnost rychleji ubíhá….

„Jak ti to jde?“ Hlaholím pár metrů od sebe k rýsující se dřevěné konstrukci zahradního domku. Z poza trámu na mne vykoukne hlava v šátku. Za uchem tesařská tužka. Stejně by mne zajímalo, proč je ta tužka placatá. Snad aby se z trámu neskutálela, až ji tam odloží. Kdo ví. „Vidíš sama. Ještě aspoň hodinu práce. Potřebuješ něco?“ Tebe bych potřebovala, pomyslím si. „Ne nepotřebuji. Spíš jestli nechceš pomoct.“ Usměje se na mne svým lišáckým způsobem. Tohle zvládnu sám. Jestli mne budeš rozptylovat, nedodělám to. „Udělám Ti aspoň něco k pití“ nečekám na reakci a za pár minut se vracím se sklenicí ledové kávy. Jednu kostku ledu převaluji jazykem v puse. Seskočí ze žebříku, pohladí mne po tváři . Vytahuji kostku ledu a mimoděk ji kroužím kolem jeho bradavky pod upoceným tričkem, zatímco laškovně zjišťuji, zda by tu práci přeci jen na chvíli neodložil.
„Smíš mne vyrušit nejdřív za hodinu. Díky za kafe“, mlaskne mi pusu a mizí zas na žebřík. Prdelka pevná, jak čerstvě sklizený česnek mizí v dál. Chvíli ještě koukám, jak mlsná kočka a vracím se zpět k rybízu.
Zhruba za hodinu mám hotovo. Svlékám tričko a jen tak v sukni projdu několikrát kolem, rádoby s nějakým důležitým úmyslem něco přinést odnést nebo tak. Nic neříkám, vždyť vůbec neruším. Mrkne na hodinky a pak pobaveně na mne. „Chceš mi teda pomoct?“ Div, že se nepřerazím o mísu s rybízem, kterou jsem tam v zápalu jakože práce nastražila. Ale suše prohodím „já věděla, že beze mne to nepůjde.“ Zdá se mi, že vše co dnes bylo v plánu, už je vlastně hotovo, ale velí tady on. Tak trpělivě čekám na pracovní instrukce. „Pravidlo číslo jedna: Nebuď drzá. Pravidlo číslo dvě: Když si tak věříš, každou chybu Ti spočítám. A za třetí podej mi hladík s rovným plazem“ a ukazuje na řadu nářadí. Bere do ruky fošnu a rovná ji na ručně sbitou kozu. Mě jen tak nenachytá, ale co by to bylo za hru. Podávám mu člunkař. „Píšu si, zkus to ještě jednou. “ Tentokrát podávám správný hoblík. „Sem se postav a hobluj“ Stoupá si za mne: „Pevně chyť kolík jednou rukou a druhou tady patku a teď jemně ale intenzivně po celé délce, taaaaak.“ V mysli už chytám úplně jiný kolík a taky ho jemně a intenzivně a po celé délce zpracovávám. Cítím jeho dech na krku. Tak mne rozpaluje a přitom sám je úplně vklidu. Štve mne. „No výborně! A teď tu druhou fošnu. Podám Ti ji sem a ty mi zatím přines dláto.“ No nedá mi to a vezmu do druhé ruky i rašpli, kterou mu podávám samozřejmě jako první. „jak myslíš broučku, to už máme dva trestné body“ Kvapně mu podávám dláto „Ale no tak snad by se na mne Pán doopravdy nezlobil,“ povytáhnu zvídavě obočí. Dám si opáčko s druhou fošnou. „Si šikovná když chceš.“ Pochválí mne, pohladí po vlasech a pošle mne pro svůj batoh. Chvíli hledám ale mám. Dívám se co to zatím stvořil a nějak mne nenapadá, na jaké místo tahle konstrukce v zahradním domku zapadne. Zvedá ze země narychlo vyrobený Ondřejovský kříž a pevně přivrtá na skelet domku. Vytáhni co najdeš v batohu a svlíkni si sukni. Říká to jako by chtěl abych namazala máslo na chleba, ale ve mne vzrušení stoupá už jen samotnou zvědavostí. Svlékám se do naha a sáhnu do batohu. Juuuu nová krásná kožená pouta na ruce…..a hned za nimi lovím ještě jedny na nohy. „A teď ke mne čubičko i s novými hračkami!“ Na kříž mezi tím připevnil kovová oka a už si mne rovná přesně, jak potřebuje. S chladným přemýšlivým výrazem, mi připevňuje pouta. Pravá ruka už v zajetí. Jemně mne pohladí po paži kolem prsu až k boku, po noze až ke kotníku a pak pripoutá i pravou nohu. Pevně až to zabolí. Pomalu rukou hladí nohu zase nahoru až k rozkroku, aniž by se zastavil u vlhnoucí studánky a po druhé noze zas ke kotníku. Přitahuje levou nohu a než přejede rukou po vnější straně nohy až k boku, volnou rukou ho zavískám toužebně po vlasech. Pevně mně chytí, zamračí se a druhou rukou pleskne přes prso. „Jau“ vyjeknu a vysloužím si druhou. Znovu přísný pohled a já pochopím „Děkuji můj Pane“ vypadne ze mne a hra podřízené slepé touhy a bezmezné důvěry může začít. Můj poslední úd připoután a už vidím, že pod tou chladnou maskou se jeho úd vítězně pere s gravitací. Zhluboka se nadechnu a čekám, co bude následovat. Změří si mne pohledem od hlavy až k patě. Spokojen se svým dílkem na mne upírá zrak. Svléká si tričko a já zas hltám to tetování na paži. Otáčí se, rozepíná kraťasy a nechá je padnou k zemi. Vykročí z nich směrem ode mne. Krve by se ve mne nedořezal. Snad mne nepotrestá svým ostentativním odchodem?! Jeho tělo rozvážnými kroky směřuje k zahradní sprše. Pouští vodu. Mám ten výjev z první řady. První kapky dopadají na jeho tělo, které se leskne v zapadajícím slunci. Kýč jak bič. Myslím, že moje frnda je stejně tak mokrá jako on ve sprše. Spalující touha po tom nádherném kusu chlapa a nemožnost si na nej sáhnout, vehnala i v tom horku husinu na moji kůži. Prstama si prohrábne mokré vlasy, s mytím si dává na čas. Nohu zvedne a opře o zídku, čímž se mi před očima vyrýsuje jeho lýtkový sval. Bože, jak bych ho chtěla sama umýt a rozkouřit mírně ztopořený ocas. Nechat se bičovat kapkama sprchy, zatímco mne pevně chytí za vlasy a nabodne nesmířlivě až na mandle. Místo toho tu bezradně stojím s nohama do široka, moje pysky se tu animální mokrost už nesnaží ani skrýt. A zase ten zadeček vystavuje na odiv, když si umývá svá široká záda. Musím zavřít oči a říct si aspoň základní řadu prvočísel, jinak se moje mysl exploduje. No nedivte se, funguje to, když musíte oddálit jinak nevyhnutelné😊 Vypíná sprchu, a jak ho pán Bůh stvořil přichází ke mne. To by ale nebyl on kdyby neměl plán, jak mi naúčtovat trestné body. Bere do ruky zahradní hadici. Odpouští vodu, jak se ke mne blíží a mě je jasný, že než dorazí na pár metrů ode mne bude voda ledová z lůna hluboké studny. Aaaaaaaaa do hajzlu chce se mi ho seřvat, ale toho bohdá nebude, aby mne viděl pokořenou z ledové vody. Snažím se dýchat, ale nádech se daří jen když proud vody šlehá nohy. Jakmile se dotkne ramen a ledovka stéká po mých zádech, jen naprázdno zalapám po dechu. Zmírní proud vody a úplně natěsno u mne mi ojíždí klitoris. Jinak se to nedá nazvat. Prstem a proudem ledové vody przní ten pahorek lásky. Rukou přejíždí až na zadek, pak zaboří dva prsty do kundičky. Dívá se jak zavírám oči zimou a slastí v jednom a přitom mne nádherně prstí. Už tři prsty mne šukají. Pouští hadici a nekompromisně drtí moje kůzlata, zatímco se jeho rty přisají k mým ve vášnivém polibku. Jemně mne kousne do rtu a v zápěti už hryže do ouška. Prsty pořád intenzivně masírují moji kundu a palec honí poštěváka. Tělo se mi začíná třást, tentokrát to však není zimou. Na prstech cítí cukání a dorazí mne intenzivním tlakem prostředníčku na géčko. Pevně svírám jeho ruku v orgasmické křeči, zatímco kňučím jak raněná fena. Zrychlený dech se spomaluje spolu s jeho pohyby. Už mě jen hladí a nechává doznít symfonii. Uvolňuje karabiny u nohou, pak u rukou a jemně šeptá: „Byla si neskutečně statečná v té ledové vodě. Sahni si co si se mnou udělala Subinko.“ A pokladá mou ruku na svoji chloubu. „Jenže máš dva trestné body a druhý ti musím také naúčtovat. Otoč se.“ No ty kráso, dnes tady asi umřu. Ještě třesoucí nohy udělají neochotně otočku a znovu mne poutá karabinou ke kříži. V okamžiku utrhne otrhanou větvičku rybízu a šmahem ji zbavuje lístků. Jemně přejíždí tím ještě živým bičíkem po rameni, zádech a slabinách. Čekám, kdy přijde švih ale stále jen hladí. Na chvíli se přitiskne ke mne a já cítím na zadku jeho pevný penis. Prohnu se v pase a vyšpulím prdelku co mi tahle pozice dovolí. Ihned se odtáhne a švihne. „Jauuuu“ Schytám ještě jednu štiplavou na zadek „Co odvětíš svému Pánovi na spravedlivý trest?“ Třetí švih na sebe nenechá čekat. „Děkuji můj Pane“ Přerývavě dýchám. Tahle směs bolesti a slasti je pro oba rajcovní. Pořád si pohrává s proutkem na mém těle, hladí a šimrá. Znovu se přitiskne a jemně zasune špičku mezi pysky. Zavrním toužebně a nenasytně. Přitáhne si mne za vlasy. „Moje malá nadržená coura. Copak by chtěla, abych s ní udělal? “ Tyhle triky už známe, vím jak zní správná odpověď. On tu není pro mé potěšení ale já pro jeho. On je ten, kdo rozhoduje. Jenže mám dnes vzdorovitou a tak trochu neuváženě zašeptám: „Tak už zasuň toho ptáka kam patří, nebo ti mám nakreslit návod?“ Tohle chlapec nečekal a začal se smát. „Šelmička potřebuje dneska zkrotit“ a švihne mne zase přes zadek. Tentokrát ani nečeká na poděkování a zmrská mi zadnici do červena. „Prosím, už stačí“ vykřiknu se ztrápeným výrazem, za který by se ani Angelika nemusela stydět při bičovací scéně na sultánově dvoře. Přestane. Chytí mojí čelist „Už budeš hodná holčička? “ pronese soucitně. „Ano můj Pane“ vydechnu odevzdaně. Zvráceně příjemný pocit pálení zadečku pomalu ustává, jak mě jemně hladí. „Chci Tě“ jemně kousne do krku. Tahle horská dráha emocí od strachu, vzdoru, po neutuchající žádostivost, touhu a lásku rozdmýchává další vášeň. Ale už je jiná, jemná, odevzdaná. Zrychleně dýchá, tiskne se svým nahým tělem zezadu na mé a jeho falus pronikne hladce do zmáčené vaginy. Pomalu a jemně se pohybuje, hladí mě. Chci ho cítit hlouběj,i a tak vystrkuji zadeček. Chytá mne za boky a přiráží už nadoraz a rychleji. Hlasitěji vzdychám, jak se moje mysl noří do hlubokého vesmíru, kde čas a prostor ztrácí smysl. Přestávám vnímat vše kromě intenzivního pocitu svírajícího mé nitro v nádherném orgasmu. Svírám svého Muže uvnitř v pulzující křeči a vzdáleně slyším jeho hlasitý projev vyvrcholení. Ať tahle chvíle nikdy neskončí……

„Hej, slyšíš mě? “ něčí hlas mne vytrhává z mého matrixu. „Broučku jsem tu, mluvím na tebe a ty jen mechanicky cupuješ ten rybíz do mísy. Jsi v pořádku? “
„Ano, myslím že ano.“ Rybíz je dotrhaný, vstávám neobratně z bílé židle přilepená vlastními šťávami. Rovnám sukni, jdu trochu roztřesená udělat ledovou kávu a musím vymyslet, jak ho přimět postavit mi zahradní domek s křížem.