Nevstoupíš dvakrát do téže řeky

Všiml jsem si jí hned na první přednášce. Seděla v první řadě, na očích brýle s výraznými černými obroučkami, které kontrastovaly s jejími blonďatými vlasy spadajícími na ramena. Každou přednášku pozorně poslouchala a vždy si starosvětsky zapisovala poznámky plnicím perem do velkého bloku. Šustění pera po stránkách bloku bylo slyšet i v klapotu klávesnic notebooků jejích spolužaček Spolužáci si pochopitelně žádné poznámky nepsali. Jak jsem už před lety pochopil, na naší fakultě se pánové považují za velké manažery už v nižších ročnících a své kolegyně umně manipulují do pozic svých asistentek. Kdykoliv se na něco chtěla zeptat, učinila tak zvednutím ruky. Když mluvila, povstala a ve tváři měla zvláštní plachý úsměv. V dnešní době naprosto nevídané, jakoby závan dávných časů. Když stála, koukali jsme si zpříma do očí. Vysoká, urostlá a při tom zvláštně křehká. Trochu předběhnu a vysvětlím - na vině byl její velmi vyvinutý hrudní koš, na kterém však byla prsa, která potřebovala podprsenku jen jako dekoraci. Byla příčinou toho, že jsem se každý týden stále více těšil na pondělní podvečerní přednášku.
Ale čas běží jako horská bystřina a semestr utekl jako voda. Přišlo zkouškové období a její zkušební termín. Těšil jsem se, že ji po vánočních prázdninách zase uvidím a bylo mi smutno z toho, že to bude naposledy. A vysloveně mne štvala zásada, kterou jsem si kdysi stanovil, že zkouším studenty po dvojicích. Tahle reakce na jednu dávnou ne úplně příjemnou zkušenost se studentkou byla teď rušivým elementem. Ale co se dá dělat. Zkouška proběhla pochopitelně bez problémů, reagovala na jakoukoliv otázku bezprostředně a svým příjemným hlasem reagovala na nahrávky, které jsem jí dával. Její kolegyně, která byla u zkoušky s ní, jen stačila přitakat a sem tam prohodit nějakou větu. Půlhodina vyhrazená na zkoušku uběhla a nastal čas rozloučení. Její ruka byla jemná, teplá a při tom pevná. Spolužačka vyšla z mojí pracovny jako první. Jana, jako by na to čekala, se zarazila a otočila zpátky ke mně. „Pane doktore, nevedl byste mi diplomku?“ Jednoduchá otázka mi vyrazila dech. Chvilku jsem na ni koukla, nevěře tomu, že bychom se mohli vídat i v dalších dvou semestrech. Stála ve dveřích s tím svým úsměvem Mony Lisy a nejspíše si myslela, že jsem úplný idiot, když jsem se snažil ze sebe dostat souhlas. „Samozřejmě, kolegyně, moc rád.“ Nakonec jsme se domluvili, že si projde témata prací, která mám vypsaná na webu katedry a napíše mi e-mail, jaké z nich by ji zajímalo.
Domníval jsem se, že to byl z její strany nějaký okamžitý popud, ale ozvala se již druhý den. Nejen, že si vybrala téma, ale rovnou mi poslala velmi zajímavou představu, jak by je chtěla zpracovat. Domluvili jsme se tedy na osobním setkání. Přišla, voňavá a usměvavá, decentně nalíčená a samozřejmě pečlivě připravená, Tak začala naše spolupráce na její diplomce. Plán byl takový, že se se budeme potkávat na fakultě jednou za dva týdny. To se nám ovšem povedlo jen jednou, protože přišel curvid a díky celému tomu cirkusu kolem něj jsme najednou měli školu zavřenou a komunikovat jsme mohli jen přes internet nebo telefonem. Samo o sobě to není příjemné, a když k tomu chcete dotyčnou potkávat, protože vám chybí její vůně, úsměv, dotek podané ruky při příchodu a odchodu, je to přímo nesnesitelné. Ale zvát studentku na procházku, byť pracovní, je takové trochu … no, ne úplně košer. Naproti tomu nevyhovět žádosti mladé dámy, která vás žádá o osobní setkání, protože potřebuje řešit nějaký problém se svojí diplomkou a nemůže to vysvětlovat do telefonu, by jistě byla nezdvořilost. A tak jsme se jednoho jarního dne potkali u Národního divadla a vydali se po nábřeží na procházku, debatujíce o různých věcech kolem jejího výzkumu, hledání vhodné literatury atd. Sice mi nepřišlo, že by cokoliv z toho, co řešila, nebylo svěřitelné elektronickým komunikacím, ale rozhodně jsem neměl v úmyslu na to jen pomyslet, natož to zmínit. Po dvou hodinách jsme se loučili s tím, že to bylo nejen užitečné, ale i v současné situaci příjemné setkání a že v této formě konzultací budeme pokračovat každý týden. Sešli jsme se takto ještě několikrát. Kromě studijních věcí samozřejmě došlo na povídání o různých běžných věcech ze života studentského. O sobě moc mluvit nechtěla, jen z drobných zmínek jsem usoudil, že rodiče jsou rozvedeni, ona žije s maminkou v jednom středočeském okresním městě, zatímco starší bratři už mají svůj život a partnerky. Když zmínila, že oba jsou aktivní hokejisté a maminka je velká hokejová fanynka, bleskla mi hlavou vzpomínka na jednu studentskou lásku, která také propadla kouzlu tohoto sportu. A vlastně se jmenovala také Jana… pustil jsem to z hlavy, to by bylo naprosto absurdní a neuvěřitelné. Za celou dobu však kromě obvyklého podání rukou při setkání a rozloučení nedošlo mezi námi k jakémukoliv kontaktu, s výjimkou sestupu po schodišti na Střelecký ostrov, kam jsme se obvykle uchylovali, kdy jsem jí nabídl rámě a ona se spíše symbolicky o mne opřela.
Ale všechno jednou končí, a tak nastalo rozloučení. Diplomka dopsána, odevzdána, zpracovány posudky. Poslední konzultace k obhajobě a dlouhý pohled z očí do očí při podání ruky. Díval jsem se za ní, když odcházela na tramvaj. Krátké letní šaty zvýrazňovaly její zadeček a dlouhé nohy zakončené sandálky na podpatcích mi připomněly, že je to nejen studentka, ale především přitažlivá mladá žena. Usmál jsem se pro sebe nad tím zjištěním a šel po svém, přesvědčen, že už se nikdy neuvidíme. O to větší překvapení bylo, když mi za několik dnů zazvonil telefon a na displeji se objevilo její jméno. Když jsem to zvedl, uslyšel jsem její milý hlas, rozdychtěný, vzrušený. Právě obhájila diplomku a tím ukončila studium. A protože na tom mám, podle ní, významnou zásluhu, chtěla by mne pozvat na večeři a při tom mi poděkovat. Samozřejmě jsem jí poblahopřál, ale nad pozváním jsem se trochu pozastavil. Bývalo to zvykem, sám jsem se svojí vedoucí diplomové práce kdysi strávil velmi příjemný večer U zlatého jelena, ale v dnešní době, nota bene v situaci, kdy nám naše milá vláda zavřela všechny restaurace, mi to přišlo jako nedomyšlené. Nebylo. Pracovala velmi metodicky a pozvání bylo velmi konkrétní. Další den u ní v garsonce na koleji. Vaří a servíruje osobně.
Druhý den v podvečer jsem s kyticí a drobným dárkem mířil tam, kde jsem nebyl tři a půl desetiletí. Na břevnovských kolejích jsem prožil celých pět let studia, řadu krásných dnů i dlouhých nocí před zkouškami. Několik studentských lásek i zklamání. A opět mi letmo proběhla v hlavě myšlenka na tu první Janu. Byla jednou z těch studentských lásek. A já byl její první. Sblížili jsme se v jednom zimním zkouškovém období, prožili spolu krásné jaro a náš vztah nevydržel letní odloučení. Nu, alespoň se podívám na místo dávných hříchů. Opravdu jsem byl zvědav, jak to tam vypadá. A přemýšlel jsem, jak bud vysvětlovat vrátné, co ve studentských kolejích pohledává postarší pán s kyticí. První překvapení m bylo to, že zmizela vrátnice a vstup do koleje hlídal obligátní elektrický vrátný se čtečkou čipových karet. Přišla si pro mne a měla na sobě tentokrát bílé triko a dlouhou černou sukni. Šli jsme chodbou k bloku, kterému se tehdy říkalo „nový“ a já měl pocit, že se tam za ty roky až tak moc nezměnilo. Ale změnilo. Z nepříliš útulné buňky, tj. dvou pokojů s válendami a několika skříňkami, umakartovým jádrem a malinkou tmavou kuchyňkou se vyklubala velmi vkusně zařízená dvougarsoniéra. Na moji otázku mi Jana vysvětlila, že už tam bydlí s kamarádkou od začátku studia a prostě si to bydlení postupně zvelebily. Když nastupovaly do prvního ročníku, měly buňky nově zrekonstruovaná jádra a kuchyňky, nové podlahy a erární nábytek v podobě postelí, psacích stolů a šatních skříní. Křesílka a jídelní stůl byly jejich vkladem. Ukázala mi obě místnosti. Dívky si zcela pragmaticky z jednoho pokoje udělaly obytný prostor a ze druhého ložnici.
Předal jsem kytici a pronesl přání k dosaženému úspěchu. Měl jsem v úmyslu ji políbit na tvář, ale natočila hlavu, objala mne a naše ústa se spojila v dlouhém polibku. Líbali jsme se tak dlouho, až téměř ztratila dech. Teprve pak se odtáhla, celá zrůžovělá a trochu rozpačitě pronesla, že musí tu kytici dát do vody, ať jdu dále do pokoje. Za chvilku přišla, přinesla květiny ve váze a postavila ji na již prostřený stůl. Požádala mne, abych otevřel připravenou láhev a než se jsem nalil víno do skleniček, přinášela talíře s předkrmem. Připili jsme si tedy na její úspěch a na moje oslovení „slečno inženýrko“, reagovala tím, že i když je mladší, je žena a tudíž mi navrhuje tykání. Zasmál jsem se a s radostí je přijal. Usedli ke stolu a pomalu jedli a povídali si o všem možném. Venku se mezi tím zešeřilo. Když jsem jí pomáhal odnést nádobí do kuchyňky, zmínil jsem se, že budu muset včas jít, protože bych těžko vysvětloval policii, že se vracím z práce. Chvíli mlčela, pak se ke mně otočila, vzala mne za obě ruce a tiše řekla, že by si přála, abych zůstal. Přitáhl jsem ji k sobě a dlouze políbil. S ústy na mých natáhla ruku k vypínači a zhasla. V šeřící se místnosti se mihotalo jen světlo svíčky hořící ve svícnu na stole. Stále jsme se líbali, ale k dotyku rtů se přidaly jazyky, polibky na ušní lalůčky, na šíji a na krk. Moje ruce bloudily po jejích zádech, přitahovaly ji ke mně i hladily po zadečku. Pod látkou šatů jsem cítil podprsenku podpírající její prsy, ale kalhotky pod šaty hmatatelné nebyly. Moje vzrušení stoupalo. Rozepnul jsem zip na boku jejích šatů a rukou vnikl do nich. Měla hebkou kůži mladých žen. Na oplátku mi začala rozepínat knoflíčky košile, tak že jsem za chvíli cítil její horká dech a rty na svém hrudníku. Shodil jsem nepotřebnou košili, oběma rukama uchopil lem jejích šatů a stáhl jí je přes hlavu. Při tom utrpěl i její účes. Sáhla tedy do vlasů, vytáhla z nich sponu, kterou je měla sepnuté do culíku a když zatřásla hlavou, po jejích zádech se rozprostřela blonďatá hříva. Malinko jsem poodstoupil, abych ji viděl celou. Přikryla si rukama prsy, ale i tak jsem zahlédl velké dvorce s trčícími bradavkami v bílé krajkové podprsence, která více odhalovala, než skrývala. Její klín byl schován v tak titěrných tangách, že nebylo pochyby o přítomnosti jediného chloupku v něm. Aby skryla svoje rozpaky, klesla na kolena přede mne a začala zápasit s opaskem na mých kalhotách. S malinkou dopomocí byly za chvíli dole. Dotkla se rukou místa, kde skryt pod látkou trčel můj ztopořený penis, ale vzápětí zasunula prsty za lem mého spodního prádla. Bylo vidět, jak se nadechla, než zatáhla. Stál jsem před ní nahý, což se mi úplně nelíbilo, Přitáhl jsem ji k sobě nahoru a rozepnul jí podprsenku. Udělala obranné gesto, ale vzápětí se uvolnila a nechala podprsenku spadnout na zem. Chystal jsem se jí oplatit gesto se spodním prádlem, ale objala mne a zase začala líbat.
V objetí jsme se přesunuli do vedlejšího pokoje. Jemně jsem ji položil na postel a líbal a hladil po celém těle. Bylo znát, jak ztrácí nad sebou kontrolu a oddává se vzrušení, které v ní narůstalo stále rychleji. Nebránila se, když jsem z ní stáhl ony titěrné kalhotky a jazykem vnikl do klína. Pohltila mne nádherná vůně ženy a chuť jejích šťáv, které jen tak zlehka vzlínaly z její kundy. Její první orgasmus se dostavil vzápětí. Sevřela mi hlavu stehny, rukama mne chytila za vlasy, prohnula se jako luk a po několika křečovitých záchvěvech mi zaplavila obličej přívalem vlhkosti. Když uvolnila svoje sevření, přesunul jsem se k ní. Stulila se mi do náruče a pokoušela se něco říkat. Umlčel jsem ji polibkem a prstem položeným na její rty. Nějakou dobu jsme tak leželi v objetí a nic neříkali. Pak se vymanila z mojí náruče a zvedla se nade mne. „Chci Tě.“, oznámila mi prostě. Přitáhl jsme ji zpět k sobě, políbil ji na ústa a řekla „Já Tebe také.“ Položil jsem ji na záda. Ve odlescích světla, které do pokoje dopadalo z ulice bylo vidět napětí v jejím obličeji. Naklonil jsem se k ní a zašeptal „neboj se, budu jemný.“ Objala mne oběma rukama kolem krku. Pomalu jsme se přesunul mezi její pokrčené nohy. Ačkoliv z jejího obličeje bylo stále patrné napětí, byla otevřená a vlhká. Nasadil jsme svůj penis na její branku a pomalu vnikal dovnitř, pozorujíce její obličej. V okamžiku, kdy jí mimoděk tváří projel záchvěv bolesti a lehce sykla jsem se zastavil. Leželi jsme chvíli nehnutě a dívali se navzájem do očí. Pak se nadechla a vyšla mi pánví vstříc. Zatlačil jsem proti ní. Tlumeně vykřikla, ale pokračovala v pohybu. Netrvalo dlouho a napětí v jejím obličeji se proměnilo ve výraz uvolněné spokojenosti. Netrvalo dlouho a tentokrát jsem to byl vcelku logicky já, kdo se přiblížil vrcholu. O antikoncepci mezi námi nepadlo ani slovo, ono jich vlastně vůbec padlo minimálně. V okamžiku, kdy jsem cítil neodvratnost ejakulace, vyklouzl jsem z ní. V tu chvíli přišel první výstřik, Byl natolik silný, že dolétl až na její krk a hrudník. Těmi následujícími jsme zkropil její bříško a podbřišek. Klesl jsem vedle ní. Otočila se na bok, dala mi pusu a řekla „Děkuji.“ Zvedl jsme se a odpověděl „Za tohle se neděkuje, Jani.“ „Ano, prosím, pane doktore,“ odpověděla a rozesmála se. Plácl jsem ji přes zadek. „Zlobíš a ještě jsi celá umatlaná, šup do sprchy.“ „A kdo mě, takhle umatlal?“ opáčila celá rozesmátá, prchajíc před dalším plácnutím. Pak se zastavila, otočila a s vážným výrazem řekla „ale příště můžeš stříkat do mne, nemusíš se bát. Děti ještě neplánuji.“ A odkráčela do koupelny. Došel jsem za ní. Vzájemné umývání přešlo v další mazlení, dráždění až nakonec stála v předklonu, rukama opřená o stěnu za umyvadlem a měla tak možnost vidět se při orgasmu. I když ve chvíli, kdy jsem do ní pumpoval zezadu další dávku semene toho evidentně moc nevnímala. Asi bylo štěstí, že bylo zkouškové a covidová opatření. Kolej byla zjevně téměř prázdná, protože nikdo ani nebouchal na topení, ani nebušil na dveře. Usínali jsme, když černá noční obloha začínala přecházet v temně modrou a když si Jana vyzkoušela i jaké to je být nahoře a jak chutná sperma.
Probudila mne, když už bylo sluníčko docela vysoko. Oblečena v letních domácích šatech a s vlasy způsobně staženými do ohonu. Než jsem se dal v koupelně jakž takž dohromady (náhradní košili jsem si pochopitelně na večeři nevzal), voněla z pokoje káva a na stole byla připravena snídaně. Povídali jsme si o všem možném i nemožném, o jejích plánech na poslední prázdniny a o cestě, na kterou se chystala. O tom, co se stalo večer a v noci nepadlo ani slovo. Jen letmé doteky rukou a pohledy do očí svědčily o změně v našem vztahu. Už jsme byli najezení a dopíjeli kávu, když se ozval zvonek od dveří. Podíval jsem se tázavě na Janu. Usmála se a řekla „to bude máma“. Zvedla se a šla otevřít. Ztuhl jsem. Bylo vcelku jasné, že jsem nepřišel až na snídani. Ale než jsem stačil cokoliv domyslet, ozvalo se za mými zády „Moc ráda tě vidím. Po tolika letech.“ Vstal jsem ze židle, otočil se a zůstal stát jako solný sloup. Vedle Jany stála Jana. Usmívala a vůbec se netvářila překvapeně nebo pohoršeně. Přistoupila blíž a dala mi pusu. Mladší Jana stála za ní a usmívala se také. Jelikož jsem stále stál jako solný sloup, otočila se na dceru a požádala ji o kávu. Posadila se ke stolu. Sedl jsem si proti ní. Za těch třicet let se vlastně ani moc nezměnila. Polodlouhé blonďaté vlasy, rovné jako žíně, modré oči za skly brýlí v silných černých obroučkách podobných těm, které nosila tenkrát… Pořád jsem nevěděl, co mám říci. Před těmi třiceti lety jsem byl její první, dokonce ve stejné koleji, jako nyní její dcery. Pozorovala mne a evidentně si to vychutnávala. Nakonec jsem se vzmohl na větu „Nevěděl jsem, že Jana je tvoje dcera. Vlastně jsem ani nevěděl, že máš dceru, Yvona mi řekla o synech.“ Yvona byla naše kamarádka, která nás dala kdysi dohromady a pak byla tak trochu příčinou našeho rozchodu. Potkali jsme se před pár lety a pochopitelně referovala. Její úsměv trochu povadl. „Yvona neví všechno. A hlavně jsme spolu naposledy mluvily ještě před tím, než přišla na svět Janička.“ Pochopil jsem, že jsem narazil na nějaké citlivé téma, ale Jana si rukou přejela po čele, jako by chtěla odehnat nějakou nepříjemnou myšlenku a pokračovala „Přišla na svět trochu nad plán.“ Usmála se tomu. „Jsem ráda, že ji mám, protože po rozvodu kluci odešli s tátou, kvůli hokeji.“ Vzpomněl jsem si na její velkou vášeň pro hokej a hokejisty. Vždycky říkala, že by chtěla mít šest synů – celou pětku na led i s brankářem. Nakonec byli dva. Se známým reprezentačním útočníkem. Vrátil jsem se k tématu, které mi vířilo v hlavě „Ty jsi věděla, že se scházíme?“. „Ano“, odpověděla tónem vyjadřujícím samozřejmost. „Svěřuje se mi se vším a o tobě mi řekla hned po první přednášce. I o tom, jak se váš vztah vyvíjí a co k tobě cítí. Vždycky jsem měla strach, aby její první nebyl blbec nebo ťunťa. Aby jí to neznechutil. Ty jsi byl můj první a dodnes na to vzpomínám s láskou a nostalgií. Byla jsem si jistá, že to tak bude dobře.“ Podívala se mi do očí, znovu se usmála a dodala „a když ji vidím, tak vím, že jsem se nemýlila“. Vydechl jsem. „Vy byste zasloužily obě. A na holou.“ Už jsem nabíral ztracenou rovnováhu. „Tobě se to snad nelíbilo? Mně tedy ano.“ ozvalo se od dveří. Na to už ovšem nebylo co dodat.
A jak to bylo dál? Pokračování příště 😊.