Druhá kůže lepší té první

Její tělo je jako stvořené pro druhou kůži... Nylon, co se leskne ve Slunci i v přítmí svíček... Spandex a lycra neznamenají bez jejích sošných nohou nic než název pro materiál, který sám bez ní je jako prázdná lahev od lahodného vína, které se ale nedochovalo a prázdno vzbuzuje snad jen soucit a lítost, stesk po něčem, co bylo, ale už více není...

Toužím po tom, podílet se na tvorbě jejích křivek... Na konturách a obrysech těla, které jako by z kamene vytesal sám Michelangelo... Ale kámen není živý... Netepe v něm teplo živé bytosti, neproudí krev, není vláčný a poddajný...

To postava jejího obrazu živá je... Pro mne zatím jen v představách o tom, jak hebká bude na dotek... V představách o tom, jak bych mohl zkusit vyšperkovat už tak téměř dokonalé... Trápil jsem se a přemýšlel, jak přiložit ruku k dílu a nepokazit podstatu... A napadlo mě, že obkreslením křivky už téměř dokonalé, doplněním podstaty malým šperkem ve formě tvárné hmoty by mohlo přinést perspektivu zatím neobjevenou... Jen mít ten pravý díl lehce tvárného těsta, co přilne ke kůži, jako její druhé já... Stejně živé a smyslnost odrážející, jako to základní, přírodou vytesané...

A pak pomohla náhoda... Při práci člověka napadnou různé věci, někdo si píská nápěv zatím neobjevené písně, někdo složí pár slov do veršů, které ještě nikdo pohromadě neviděl... A jiný dostane nápad k malbě obrazu tak živého a opravdového, že každému, kdo na něj položí svůj zrak ztuhne krev v žilách nad tou krásou a živočišností, kterou neviděli dosud nikde a v ničem...

Malující ruka už byla trochu unavená, už jsem ani nevnímal tahy štětcem, natož abych docenil smysl mojí činnosti... Když najednou jsem cítil, jak se mi po ruce šíří příjemné pocity, které jsem doposud nepoznal... Po kůži mi stékala barva a k mému údivu částečně hřála a zároveň chladila... Rozprostřela se bez mého přičinění, jen díky gravitaci po mém zápěstí a předloktí a jak zasychala, lehounce stiskla moji kůži pod svoji ochrannou vrstvu lesklého a hladkého, nezjizveného povrchu...

Jako by mne pokryla živoucí vrstva druhé kůže, tajemné a eroticky dráždivé na dotek zvenčí i zevnitř... Dotyk zvenčí se odrážel v nátěru a klouzal po něm jako po hadí kůži... A tentýž dotyk vyvolal uvniř mého těla mírné zachvění... Snad se dá nazvat i vzrušením, tělem se z ruky nenásilně šířil rozkošný a přívětivý pocit s nádechem erotična...

Ano... Možná to je ta cesta... Oblékáme-li se do šatů, přičemž nejvíc nás hřejí vrstvy přitisknuté na tělo, dávající nám pocit bezpečí a ochrany, milujeme-li dotek rukou a teplo, které vyzařují, pak oblékat si druhou kůži je přece přirozené, jednoduché a půvabné...

Obleču Tě do latexového pelu, jemného povrchu, co bude přesně kopírovat zákoutí Tvé pravé kůže... Bude ji chránit svým nerušeným povlakem jak z medu, co bude dýchat spolu s celou Tvojí duší a stane se na chvíli Tvojí součástí, Tvým oblekem a zároveň i nitrem... Pohlazení po Tvém těle pak budeš vnímat, jako by někdo hladil Tvoji duši a přemlouval ji k vjemům dosud nevnímaným, k pocitům, které jsi doposud nepoznala a touhám, kterým se nic z minulosti nemůže vyrovnat...

Je zvláštní, pociťovat vzrušení z něčího těla představou o jeho oblékání... A přesto je to intenzivní a pudové daleko víc, než představa "obyčejného" nahého těla... Vzrušení z neznámého je daleko větší, mocnější... Vyvolává bouři za blankytně modré oblohy, způsobuje výbuch extatické energie, když to nikdo nečeká... Pouhý dotyk spaluje a mrazí zároveň a člověk myslí doteky, vnímá aroma dvou rozdílných esencí - té umělé a té přirozené, přičemž obě dvě se snoubí a pronikaní jedna druhou, jako by k sobě odpradávna patřily a jako milenci se prolínají jejich esence navzájem...

Pak se i dvě různá těla snadněji spojí a prožijí chvíle, které nebude schopen popsat žádný básník, namalovat žádný malíř... Budou jen dvě duše, navzájem v jeden krátký okamžik spojené v jednu...

Ukryjí se pod nátěr a vydží tak dlouho, jak dlouho potrvá opojení z dosud nepoznaného...