Oheň a led

Tohle je příběh Richarda. Pokud chceš prožít to co on, právě můžeš! Mrkni na můj profil...

Richard je padesátiletý zkušený subík, klasický kožeňák. Už nějakých pětadvacet let dochází za dominami (v Praze znal svého času asi všechny).V posledních letech ho začaly brát i výcviky, ponižování a výprask od chlapů.

Myslel si, že už zažil všechno. Proto ho příjemně překvapilo, že znovu cítí rozechvění a vzrušení jako kdysi, v začátcích. Ležel na břiše, zavřený v kládě, znehybněný a s minimální možností pohybu. Okolní přítmí rozháněly jen plamínky několika svíček.

Pálení rukou se stupňovalo. Lýtka, stehna a zadek zase svíral chlad. Uníformovaný bachař, který mu namazal ruce pálivou emulzí a dolní partie zas emulzí chladivou před chvílí odešel a nechal ho tu ležet v očekávání. Sakra, ať už se vrátí, tohle bude za chvíli k nevydržení!

Pak se černý zakuklenec v kanadách znovu objevil. Přinesl si šálek kávy a pomalu upíjel. Zadíval se na Richarda a s pobaveným úšklebkem.

"Je ti teplo, děvče?" parafrázoval bachař pohádkového Mrazíka.

Richard se v kládě už začínal zoufale kroutit, chlad i žár se rozléval po jeho kůži, kláda ho tlačila a on se nemohl ani poškrábat. "Pane veliteli, to je peklo, udělejte něco prosím vás! Setřete tu věc ze mne!!"

Tím se Richard dopustil velké chyby. Bachař zařval hlasitou nadávku přímo u jeho hlavy, dal mu pár ran pěstí do zad a žeber, a ještě připnul na malíček jeho levačky svorku, která bolela jako čert. "Nežvaň nesmysly, zmrde! Máš, cos chtěl a co sis zaplatil, tak si to vyžereš celý!"

Zatímco otrok funěl, svíjel se, ale už si netroufl protestovat, bachař dopil svůj šálek a beze spěchu se přesunul k věšáku, na kterém viselo několik řemenů Jeden si vybral postavil se s ním nad Richarda.

První rány dopadly na lýtka a stehna. Dopad kůže řemenu na zcitlivělou kůži potřenou mrazivou emulzí byl šokující, Richard už to nevydržel a začal řvát jako dobytek. Stěny sklepního ateliéru však jeho řev pohltily... Pak nové rány - na záda, paže...

Najednou si Richar uvědomil. že už nekřičí bolestí, ale skučí blahem. Jakkoli švihání bolelo, přineslo mu úlevu - přebilo to strašné pálení kůže i nesnesitelnou bolest, kterou působila svorka přiložená na prstu. Chtěl ty rány. Chtěl stopy, které zanechávaly. Chtěl takhle zůstat už napořád. Pálení i mráz, které sežehávaly jeho kůži, se transformovaly, a on měl dojem, že se nechává unášet proudem chladivé řeky, která protéká rozpálenou pouští.