[Tento příběh, veškeré postavy i popisovaná místa jsou fiktivní. Zobrazované praktiky často vycházejí pouze z fantazie autora a v realitě mohou fungovat naprosto jinak, zejména mohou být zdraví či životu nebezpečné. Čtenář by je určitě neměl jen tak zkoušet. Upozornění platí pro všechny díly příběhu.]
Stál jsem před porotou tří dam ve středním věku. Ženy seděly za dlouhým černým stolem, oblečené v elegantních kostýmcích a vrhaly na mě přísné pohledy. Hodnotící pohledy. Připadal jsem si skoro jako při pohovoru do nového zaměstnání.
Tady jsem ale byl na jiném typu pohovoru. Musel jsem stát nehnutě a v pozoru, svlečený do naha. Svůj stres a nervozitu jsem tak neměl jak skrýt. Dámy mě měly před sebou jak na dlani.
Neměly se mnou slitování. Jejich otázky létaly jedna za druhou. Já se snažil jim rychle odpovídat, protože tak to předsedkyně poroty vyžadovala. Nedovolil jsem si lhát. Měl jsem pocit, že jejich ostříží zrak by okamžitě odhalil známku každé lži v mých vystrašených očích, nebo by mě prozradil i sebemenší záchvěv svalu na mém odkrytém a rozechvělém těle.
Kdykoliv si porotkyně všimly jakékoliv nesrovnalosti v mém projevu, jakéhokoliv detailu, který je zaujal, sebemenšího zakoktání či nervozity, hned se po tom vrhly jako lev po kořisti. Často jsem musel něco opakovaně vysvětlovat, dokud nebyly spokojené se všemi podrobnostmi. Proto jsem se neodvážil nic zatajit. Prozradil jsem nakonec i takové podrobnosti, se kterými bych se nesvěřil nejlepšímu příteli. Ba i věci, které jsem si chtěl vzít do hrobu. Například mé nejtajnější a nejzvrhlejší sexuální touhy a přání, to všechno ze mě vypáčily.
Jakmile dokončily výslech, jejich zájem se okamžitě stočil na mé nahé tělo. Naštěstí se nebylo za co stydět. Měl jsem postavu čerstvého třicátníka, na které svaly jen hrály. Výsledek dlouhého tréninku a přípravy, na níž jsem byl po právu hrdý.
Žádaly, abych například provedl různé pózy a některé cviky, čemuž jsem vyhověl. Následně se dámy dokonce zvedly a přišly si osahat mé svaly a zhodnotit stav kůže. Byla mi kontrolována také kvalita vlasů, množství chlupů i to, jak mám zdravé zuby. Zajímala je také velikost přirození a erekce. Kontrola byla velmi důsledná a já cítil jejich ruce, schované v jemných gumových rukavicích, úplně všude. Požadovanou erekci tak nebylo potřeba nijak vynucovat, protože moje tělo reagovalo samo i přes množství stresu, kterému jsem byl v tu chvíli vystaven. Dámy byly podle všeho spokojené, že nemusí používat připravenou injekční stříkačku s látkou, která měla erekci vyvolat. Cítil, jak mi tváře žhnou studem. Připadal jsem si jako zboží, u kterého je kontrolována kvalita. Mám tohle zapotřebí? Obětoval jsem toho ale tolik, abych se sem dostal. Bylo mi jasné, že to ponížení musím vydržet.
Ačkoliv to vše bylo velmi degradující, pomáhalo, že porotkyně byly naprosté profesionálky. Zjevně jsem nebyl první nahý muž, jehož takhle testovaly a prohlížely. Neměly žádné hloupé pohledy, posměšky ani trapné komentáře. Hodnocení mého těla pro ně byla práce jako každá jiná.
Po nekonečných dvou hodinách pohovor doplněný prohlídkou skončil.
„Můžete se obléct, pane Šmíde. Porota se teď odebere k finální poradě. Laskavě počkejte zde, výsledek Vám bude sdělen,“ suše mi sdělila blonďatá předsedkyně poroty. Jakkoliv suše a formálně ta žena vypadala a zněla, nedokázala skrýt svoji atraktivitu. Její dokonalá postava se rýsovala pod formálním kostýmkem a kolem ní visela podivná, a dalo by se říci temná až hrozivá, aura sex-appealu. Její pohled byl přísný, ale zároveň zvláštně hravý. Hravý v tom smyslu, jak si se svojí obětí pohraje tygr před tím, než ji zardousí.
Dveře práskly a porotkyně byly pryč. Zůstal jsem sám v malé kanceláři s jedním oknem, čtyřmi bílými stěnami a velkým ebenovým stolem, za kterým předtím porotkyně seděly. Na stěně visel jediný velký obraz ženy oblečené v černé zbroji, jak stojí sama na bitevním poli, pod jejíma nohama hromada těl padlých nepřátel. Připadlo mi, že na mě neznámá rytířka z obrazu povýšeně a zároveň skoro chtivě shlíží svýma temnýma očima. Chtivě v tom smyslu, jak se ďábel dívá na nešťastníka, co mu upsal svou duši. Ten pohled mi okamžitě připomněl dřívější hodnotící pohledy porotkyň.
Pomalu jsem se začal oblékat do elegantního tmavě modrého business obleku s bílou košilí, ve kterém jsem přišel. O samotě na mě dolehly veškeré emoce, které jsem předtím potlačoval. Pohovor byl zvláštní, ponižující a velmi vyčerpávající.
Uběhlo pět minut, pak patnáct minut. Čekal jsem dál, ve stoje, přecházel jsem po místnosti sem a tam. V mém nitru se vše postupně uklidňovalo. Došel jsem k oknu a pohlédl na rušnou ulici. Po chodníku proudily davy lidí. Město žilo svým zdánlivě obyčejným životem, ale pod šedivou fasádou obyčejnosti se často ukrývaly zvláštní místa a příběhy. Jako například tato kancelář a můj příběh. Zda bude můj příběh jedním z těch zajímavějších, nebo utone v odstínech obyčejnosti a šedi, to záleželo právě na výsledku dnešního pohovoru.
Abych se tohoto pohovoru mohl zúčastnit, musel jsem toho v uplynulém roce obětovat hodně. Dostat pozvánku bylo extrémně obtížné a bylo nutné splnit mnoho podmínek. Nakonec to vyšlo. Pokud se povede i samotný pohovor, otevře se mi cesta k novému životu, o kterém se většině lidí ani nezdá.
Nervózně jsem přecházel po místnosti sem a tam, ponořen v myšlenkách. Stres z pohovoru sice opadl, ale rostla ve mně nervozita ohledně toho, jak to všechno dopadne. Čas ubíhal. Občas se mi zdálo, že mě obraz černé rytířky pozoruje, jako by se pohybovaly jeho oči. Že bych už z vyčerpání měl bludy?
Po zhruba hodině se dveře konečně otevřely a dovnitř vešla neznámá žena v elegantním šedém kostýmku. Odhadem jí bylo asi kolem třiceti let a měla nádherné kaštanově hnědé husté vlasy, co jí volně splývaly k ramenům. Ve tváři měla povzbudivý úsměv. To mě překvapilo. Zalapal jsem po dechu v očekávání.
„Mé jméno se Kateřina Nová. Jsem právní zástupkyní Sdružení a budu s Vámi jednat, pane Šmíde,“ představila se žena příjemným hlasem. Podala mi ruku a vyzvala mě, abych si sedl. Srdce se mi nekontrolovatelně rozbušilo.
„Za prvé, musím Vám sdělit, že jste byl přijat,“ pronesla s lehkým úsměvem a odmlčela se, pozorujíc mou reakci.
Chvilku mi trvalo, než mi došlo, co právě řekla. Takže jsem byl přijat? Chtěl jsem jí něco odpovědět, ale nevěděl jsem co. Děkovat mi přišlo divné. Tak jsem raději mlčel. Ovládl mě pocit euforie, mé tělo se nekontrolovaně rozechvělo.
Právnička mezitím začala ze své kožené tašky vytahovat na stůl hromadu papírů a vysvětlovat: „Teď s Vámi postupně projdu a podepíšu veškerou dokumentaci týkající se Vašeho přijetí do Kurzu, který provozuje můj klient, tedy "Sdružení pro výchovu a rozvoj." Platí, že stále chcete být přijat?“
Jelikož se mi nedostávalo slov, jen jsem kývl, načež dodala: „Pročtěte si tedy veškeré dokumenty.“
Se stále roztřesenýma rukama jsem se chopil dokumentů a začetl se do nich. V preambuli smlouvy stálo, že Kurz má být velmi náročný a má za cíl ze mě, prostřednictvím tvrdého dvouměsíčního výcviku, udělat nového člověka – dokonalého muže, který bude připraven sloužit své Paní.
Smlouva také Sdružení v maximální míře zbavovala odpovědnosti za skoro vše, co se v Kurzu může stát. Svým podpisem jsem měl dát souhlas s fyzickým i psychickým násilím, ke kterému údajně mohlo v rámci výcviku docházet, a které tedy bylo naprosto konsensuální. Souhlas bylo možné kdykoliv odvolat. Odvolání souhlasu ale podle textu smlouvy znamenalo také okamžité vyloučení z Kurzu.
Na čtení právních dokumentů jsem byl z práce zvyklý, a tak jsem vše rychle pročetl a pochopil. Nad některými ujednáními se mi ale tajil dech a bylo mi jasné, že rozumný člověk by něco takového asi nepodepsal.
Jakmile paní Kateřina viděla, že jsem dokumenty přečetl a že nemám žádné dotazy, vyzvala mě k předložení dokladů k ověření mé totožnosti, což bylo součástí standardní procedury při uzavírání smluv. Po jejich kontrole mi podala propisku a já, po chvilkovém zaváhání, vše podepsal. Právnička mi nechala jedno vyhotovení dokumentů a několik dalších vyhotovení si sbalila pro svoji stranu, tedy Sdružení.
„Po uhrazení zálohy ve výši 400.000 Kč na účet Sdružení, jak je popsáno ve smlouvě, Vám budou poskytnuty další instrukce. Jen bych chtěla připomenout, že záloha musí být zaplacena do pěti pracovních dnů. Jinak ztrácíte právo zápisu do Kurzu. Můj klient odklad platby neumožňuje,“ upozornila důrazně právnička.
„A poslední věc,“ dodala „Jelikož jste již před dnešním pohovorem podepsal dohodu o mlčenlivosti, jen připomínám, že o čemkoliv v souvislosti se Sdružením máte naprostý zákaz mluvit. Porušení této podmínky bude vést k okamžitému ukončení smlouvy, ale i úhradě sjednané smluvní pokuty. Rozumíte mi?“
Přikývl jsem. Smluvní pokuta byla ve výši dvou milionů korun českých. Takovou částku se mi doopravdy nechtělo platit jen kvůli tomu, že bych si někde pustil pusu na špacír.
Ale i tak jsem o Kurzu a Sdružení nikde nic šířit nehodlal. Lidé by stejně nepochopili, o co se jedná. Někteří by mě měli za blázna, někdo možná za nebezpečného úchyla.
Vše tedy bylo vyřízeno. Právnička mi už jen popřála, ať se mi podaří Kurz úspěšně absolvovat. S tím jsme se rozloučili a já konečně zamířil domů s hlavou plnou představ a očekávání toho, jaký Kurz bude.
***
Když jsem dorazil do svého bytu, byl jsem tak vyčerpán z náročného dne, že jsem ještě v obleku padl na postel. Zároveň se ve mně kromě únavy ale probouzela silná euforie a vzrušení z mé nové budoucnosti. Jen tak jsem ležel a snil o tom, co mě v Kurzu asi čeká. Byl jsem ochotný vytrpět cokoliv, abych Kurz absolvoval. Muži, co Kurz absolvovali byli totiž nesmírně žádaní u dominantních žen. Absolvování Kurzu prakticky zaručovalo, že budu přijat jako osobní sluha nějakou dominantní dámou.
Ještě tu noc jsem odeslal zálohu na kurzovné na bankovní účet Sdružení. Nemohl jsem samým vzrušením spát, a tak jsem se sklenkou whisky pozoroval z balkonu svého bytu noční Město, užíval si příjemného klimatu letní noci a představoval si, co vše na mě v Kurzu čeká. Trochu jsem se bál, ale více, a možná bláhově, jsem se těšil na to, co mělo přijít.
***
O několik dní později se v mé poštovní schránce objevil anonymní dopis v zapečetěné obálce. Dopis nebyl podepsaný, obsahoval ale jasné instrukce. O půlnoci 31. července jsem se měl dostavit na přesnými souřadnicemi dané místo u staré kapličky v lese na okraji Města. S sebou jsem si měl přinést jen oblečení, doklady a vypnutý mobilní telefon, jinak nic. Z toho místa jsem měl být převezen do Kurzu, jehož přesná lokace byla tajná.
Vše ve mně vzbuzovalo jisté pochybnosti, ale říkal jsem si, že Sdružení je v okruhu zasvěcených lidí důvěryhodnou a respektovanou společností, a tedy není důvod k obavám.
Čas plynul dál a konec měsíce s termínem nástupu do Kurzu se blížil. Mezitím jsem si vyřídil všechny záležitosti. Se zaměstnavatelem jsem měl už domluvené zčásti neplacené volno na dobu dvou měsíců. Samozřejmě jsem neudal pravý důvod. Pro rodinu, kamarády a do práce jsem si vymyslel výmluvu, že pro vyčištění hlavy plánuji dlouhou dovolenou v Norsku, kde budu sám rybařit, meditovat a chodit po horách. Kdyby se někdo zajímal, tak jsem pak mohl ukázat nějaké starší foto, které jsem v Norsku nafotil před dvěma lety a nikdy je nezveřejnil na sociálních sítích.
***
Večer nástupu do Kurzu konečně nastal.
Dorazil jsem pěšky na dané místo zhruba o patnáct minut dříve, než byl dopisem stanovený čas setkání. Svítilna na mobilu mi odhalila starou rozpadající se kamennou kapličku, která kdysi stávala uprostřed mýtiny. Tu však dávno zarostl les a celé okolí tak v nočním lese působilo jako z hororu.
Možná i proto jsem cítil zvláštní strach, který však byl směsicí mnoha obav. Byl to strach z neznáma. Obavy z toho, co na mě čeká v Kurzu. Nervozita, zda se tu vůbec někdo ukáže.
Zaplašil jsem vtíravé myšlenky. Radši jsem prošel okolí, zda tu někdo není, ale nikdo na místě ještě nebyl. Chvilku jsem jen tak dřepěl a čekal.
Náhle tmu prořízly vzdálené kužely světla mezi stromy. Po nedaleké lesní cestě se sem blížilo vozidlo.
Jakmile automobil dorazil k místu setkání, zastavil. Nikdo nevystupoval. Chvilku jsem zůstal skrytý a čekal jsem, co se bude dít. Pak mi ale došlo, že budu muset udělat první krok, aby neodjeli beze mě.
S bušícím srdcem jsem vystoupil z temnoty lesa do záře předních světel vozidla a zůstal stát. Byl to terénní vůz, podle tvaru pravděpodobně starší Range Rover.
Přední dveře automobilu se otevřely a vystoupily z nich dvě postavy, kterým jsem skrze záři světel neviděl do tváře.
Až přistoupili blíž, zjistil jsem, že řidič je muž, plešatý, mohutné vypracované postavy. Spolujezdkyní byla drobná žena, jež byla oblečená ve zvláštním rouchu, které trochu připomínalo hábit jeptišky, i když střih mělo poněkud jiný, velmi elegantní. Vlasy pak měla přikryté černým pláštíkem s bílou čelenkou, na které byl zvláštní znak, který vypadal jako tři překřížené šípy. V ruce držela něco, co připomínalo jezdecký bičík.
Žena ke mně přistoupila a posvítila na mě ruční svítilnou a já čekal se zatajeným dechem.
„Pan Šmíd?“ zeptala se žena vysokým melodickým hlasem, který zněl velmi sebejistě. Celkově působila klidným dojmem, jako by snad vyzvedávání cizinců uprostřed noci v odlehlém lese bylo jejím denním chlebem. Řidič stál mlčky opodál a nechával mluvit ženu.
„Ano,“ neubránil jsem se nervóznímu vyhrknutí.
„Výborně. Svlékni se do naha,“ poručila mi bez obalu. Jakmile spatřila na mé tváři nechápavý a překvapený výraz, dodala nesmlouvavě: „Hned!“
Nahého a překvapeného tak, že jsem se nezmohl na odpor, mě pak pomocí pokynů udávaných jezdeckým bičíkem odvedla k otevřenému prostornému zadnímu kufru auta a vyzvala mě, ať si do něj sednu.
„Teď ti budu muset injekčně podat uspávadlo a jakmile usneš, tak tě převezeme do místa, kde se bude konat Kurz. Lokace je přísně tajná,“ vysvětlila nesmlouvavě žena a jedním dechem dodala: „Jen musím zdůraznit, že tě k ničemu nenutím, vše je podmíněné tvým souhlasem. Máš právo odmítnout a my prostě odjedeme.“
Dobře jsem věděl, o čem mluvila. Odmítnutí by znamenalo, že už se do Kurzu už nikdy nepodívám. Všechny měsíce mé snahy by přišly vniveč. Spolknul jsem proto všechny pochybnosti a námitky. Rozhodl jsem se zariskovat a vydat se těmto cizincům prakticky na milost. Doufal jsem jen, že mě skutečně hodlají zavézt na utajené místo Kurzu a ne třeba rozřezat na orgány.
„Nehodlám z toho vycouvat… vím, co čeho jdu.“ vyhrkl jsem nakonec rozhodně.
Žena se možná ušklíbla, možná usmála a řekla: „Sice pochybuju, že víš, co čeho jdeš, ale… skvěle, odvahu budeš potřebovat. Je tedy na řadě moje představení. Jsem instruktorka v Kurzu, jmenuji se Devátá. A krom toho mám na starosti i dopravu noviců do Kurzu, jak můžeš vidět,“ dodala s ostnem otrávenosti v hlasu, z čehož bylo jasné, že ji tahle procedura nikterak nevzrušuje a zřejmě nejsem první ani poslední, koho takto do Kurzu dopravuje.
„Těší mě, paní Devátá,“ utrousil jsem a připadal si hloupě, protože jsem nevěděl, co jiného říct. Moje jméno už tato žena znala, nebylo tedy třeba se představovat. Bylo mi jasné, že "Devátá" není její pravé jméno, ale přišlo mi logické, že kvůli utajení budou instruktoři v Kurzu vystupovat pod různými pseudonymy.
Devátá vytáhla lékařský kufřík a z něj injekční stříkačku. Nasadila si rukavice a do injekční stříkačky z lahvičky natáhla neznámou průzračnou kapalinu. Pak mi přikázala, abych natáhl ruku a velmi dovedně, jako by snad byla zdravotní sestra, nebo lékařka, mi vpravila látku do žil.
Téměř okamžitě jsem pocítil malátnost. Z dálky jsem ještě slyšel, jak instruktorka něco říká řidiči, ale už jsem nerozuměl. Sesunul jsem se na dno kufru auta a propadl se do temnoty.
Probuzení mělo přijít o několik hodin později. To, kde jsem se pak ocitl a co jsem tam zažil, je příběh pro další kapitolu vyprávění…
