Ať žijí duchové – 1. část
Tento den, pro Jindřišku velmi výjimečný, připadl na pátého července.
Zrovna měla narozeniny a konečně se jí podařilo osamostatnit od rodičů a sehnat si vlastní, maličký, ale svůj byteček v Ostravě.
Kompletně již přestěhovaná, se pohodlně uvelebila v křesílku na balkoně, s výhledem sice do panelákové betonové džungle, ale to nehrálo vůbec žádnou roli.
Tady byla svou paní, svou vlastní královnou v miniaturním zámku 1+1.
„Tak Jindři, bydlení máš, práci taky, ještě nějakého fešáka a tvůj život nabyde plné dokonalosti…“ pomyslela si, sama se sebou ťukla s drinkem, velmi ráda oranžový Aperol Spritz a labužnicky si zapálila krátkou camelku.
Večer, na který se už nesmírně těšila, skýtal divokou zábavu, měli přijít kamarádi z práce oslavit její sedmadvacetiny a taky na kolaudaci.
Oslava, již v plném proudu, kolegové, pořádně napití, Jindřiška taky v náladě, už nevěděli coby a padl návrh, že by bylo záhodno zkusit nahlédnout pod pokličku paranormálna a začít vyvolávat duchy.
„No to ne!“ ohradila se Jindřiška „bydlím tu chvíli a aby mi tu začalo strašit? Neexistuje…“ protestovala.
„Ale no tak! Přece tomu nebudeš věřit!“ lákali ji opilí spolupracovníci, hlavně Ondra s Fritzem, kteří na takové nápady měli zřejmě od Boha speciální kvalifikaci.
Fritz, jinak Filip z oddělení kvality, odmala posedlý druhou světovou válkou, proto taky ta přiléhavá přezdívka, vytáhl najednou z kapsy cosi maličkého a rezavého.
„Dívej, meine liebe Henrietta“ zašvitořil německou češtinou „to jsem se tak toulal s detektorem kovu na Hlučínsku a co nenajdu? Pravá přezka německého vojáka…“ pochlubil se svým úlovkem.
„To ty vole, Fritz, neblbni, chceš vyvolat jeho ducha?“ pošeptal Ondra, už fest pod parou a pochopitelně, dle charakteristického zápachu, si byl na balkóně dát ještě pár tahů z trávy.
„No to je dobrej nápad! Zeptáme se ho. Co si myslí o tom všem, jak to bylo, proč se to tak zvrhlo… Víš, jak by to bylo úžasný, spojit se s opravdickým padlým bojovníkem té doby? Navíc, dneska začala bitva u Kursku!“ hořel už nadšením.
Kluci měli jasno, bude se vyvolávat, Jindřiška ale byla zásadně proti.
„Žádní mrtví vojáci se v mém bytě vyvolávat nebudou! Jste se zbláznili!? Ty se jdi léčit, Fritzi, s tou tvou posedlostí a ty, Ondřeji, už nehul!“ sepsula je vztekle a uraženě si šla zapálit.
Hoši ale byli vytrvalí ve svém naléhání, holky, co přišly též, taky začala lámat zvědavost, jak to s těmi duchy vlastně je a na hřbitov do Ludgeřovic, což navrhl Fritz, jelikož se na daném místě nacházel pomník padlým bojovníkům Wehrmachtu, se nikomu nechtělo, poněvadž venku začala docela silná bouře.
„Dobře, ale jak se mi tady začnou zjevovat opřilbenci, vy mi pak budete shánět faráře?…“ pravila kysele a připojila se tedy také ke spiritistické seanci.
Obřadně zapálili svíčku, položili vedle ní nalezenou přezku a všichni se chytili za ruce, sedíc v kroužku okolo blikotajícího plamínku.
„Jak to vlastně bylo?“ přemýšlel Ondra „jako malí jsme to zkoušeli furt, vzývali hlavně Boženu Němcovou, na Hitlera jsme neměli nikdo koule!“ zasmál se pobaveně.
„No, přeci vyvoláváme ducha a pak duchu, jsi tu? Dej nám znamení…“
Všichni se zhluboka nadechli, zavřeli oči, hlavní vyvolávač Fritz se pokoušel monotónním hlasem přivolat nositele přezky, kterou našel v hlíně kdesi u Hlučína.
„Vyvoláváme ducha neznámého vojáka, jež nosil tuto přezku…“
Ostatní to po něm zopakovali a se zavřenýma očima čekali na další průběh.
„Duchu, jsi tu? Jestli ano, dej nám znamení…“ prohlásil a zmlknul.
Nic se nedělo, svíčka plápolala, v místnosti tma, akorát občas prozářená blesky, jež lítaly venku.
„Jak má vědět, co má udělat? Žádný znamení jsi mu nenavrhl…“ spustil Ondra kritiku.
„Duchu jsi-li tady, zhasni svíčku…“ prohlásil Fritz do ticha, ale zase nic.
„Duchové padlých bojovníků tě mají na háku… Kašleme na to…“ rýpnul si do něj, když tu se najednou vyvalilo pootevřené okno dokořán a silný průvan uhasil svíci a prudce zabouchl dveře do obývacího pokoje.
„A dost!!!“ naštvala se Jindřiška a rozsvítila v obyváku „na tohle nejsem zvědavá!!!“
„Však to byl jen vítr!!!!“ smáli se Ondra s Fritzem „ale dobře jsem se lekl!“
Brzy k ránu se všichni rozloučili, Jindřiška dospávala probdělou noc do pozdního poledne, přes den si zašla zaplavat, sobota krásně prosluněná, vonící začínajícím létem, paprsky rozpalovaly Ostravu o sto šest, proč by seděla doma v tom vypečeném paneláku.
K večeru, kdy už slunce zapadalo, se unavená odebrala zpět domů, pořádně se vykoupala od bazénového chlóru, který ji ještě teď svědil na kůži, natáhla jen bílou košilku a spokojeně ulehla ke spánku.
Ale horko, toho dne nesnesitelné, ji moc spát nedalo, převalovala se v posteli a když už konečně tvrdě usnula, probudil ji nezvyklý chlad.
Taková zima v červenci? To zas bude bouřka?
Natáhla se pro plyšovou deku a její pohled s úlekem strnul na zrcadle v šatní skříni.
Prudce zalapala po dechu, zjišťujíc, že se nemůže ani pohnout, neznáma síla ji zatlačila do postele a ze stínu v zrcadle, který se zhmotnil až příliš, vyskočil německý voják v kompletní uniformě.
Bez okolků za ní vlezl do lůžka a chtivě se na ni vrhnul.
„Ne!!! Neeeee!!!! Vypadni!!!!! Slez ze mě!!!!!!“ křičela hrůzou, ale marně, voják ji drsně chytil obě ruce tak, že ji přišpendlil k matraci. Cítila jeho rychlý a horký dech, surový stisk a pořádnou erekci ve vojenských kalhotách, která ji tlačila do klína, drsná šedozelená látka se jí dráždivě třela o holou kundičku a růžový klitoris, schovaný mezi hebkými stydkými pysky, poněvadž Jindřiška v těchto horkých klimatických podmínkách ráda spávala na ostro.
„Guten Abend, meine liebe Henrietta…“ zašeptal jí chlípně do ucha a drsně ji kousl do krku.
„Ne! Já nechci, slyšíš!!!! Nein!!! Nein!!!!“ řvala na něj hystericky, ale nebral na její protesty zřetel, koleny jí přiklekl stehna, aby přestala vyvádět a neuvěřitelně nadrženým pohledem si prohlížel její rychle se vzdouvající hrudník, obdařený bujnými ňadry.
S vyděšeným, oněmělým pohledem na něj koukala, měl zářivě modré oči, obličej ostrých rysů, hranatou bradu, úzké rty, drsný výraz a neuvěřitelnou sílu. Snažila se pochytit alespoň nějaké detaily uniformy, ale praštily ji do očí akorát dva blesky u límce blůzy a ocelová přilba, bezpochybně německá.
Šibalsky se na ni pousmál, překvapilo ji, že úsměv měl docela hezký, když si odmyslela ten absolutně nezvaný příchod a hodně hulvátské způsoby, přišel jí jako dosti pěkný chlap.
Ruce ji pustil a dlaněmi pořádně prohmátl veliká prsa, jež vylezly z noční košilky, surově je tiskl v prstech, zuřivě mačkal a funěl už zvířecí vášní, zoufale skoro vzlykala, totálně ochromená, on na nic nečekal a ve rtech ji stiskl zduřelou bradavku, začal ji labužnicky sát, šimrat jazykem a laškovně ji do prsíčka kousl, až ji to zabolelo..
„Auuu! Buď aspoň trochu něžnej, sakra!!!“ okřikla ho nešťastně „a sundej si tu přilbu, ty násilníku!“
Pobaveně zavrtěl hlavou, košilku rychle roztrhl a okouzleně vydechl, když spatřil její nahé tělo, kyprých tvarů.
„Ja! Ach, das ist schon…“ zavrněl spokojeně a rukou jí zajel do obnaženého lůna, prsty pěkně promnul klitoris, až celý vykoukl ven, zachvěla se vzrušením, ale tohle přece nejde!?
„Ne!Ne! Přestaň! Nech toho!“ snažila se vzpouzet v jeho sevření, když ji začaly jímat slastné pocity, voják na nic nečekal a pořádně ji začal prstit, drsně ji zasouval prsty dovnitř, celá se vzepjala vzrušením, jelikož chlapa v posteli už nějaký čas neměla a slastnými vzdechy mu dala najevo, že ji sice naštval svým nečekaným vpádem, ale v tomhle může klidně pokračovat.
„To ne! Ne!“ sténala na celou ložnici a šťávičkou z kundičky mu smáčela celý rukáv uniformy „ježiš, to je úžasný!!!! Ale ne, ne, to nejde…“ mísil se její protest s divokou rozkoší.
„Und sie sagt, sie will nicht!“ zasmál se pobaveně a vytáhl ho ven z vojenských kalhot, byl už tvrdý a horký, s pořádně zduřelým žaludem.
Drsně ji chytil pod bradou, pevně stiskl a chtivě olíznul rozpálenou tvář.
„Hmm… Du bist sehr schon…“ funěl ji do ucha a tvrdým pérem ze začátku jen dráždil už pěkně nateklý klitoris, měla tak promočenou pičku, až to mlaskalo na celou ložnici, Jindřiška roztouženě sténala a chvěla se mu v drsné náruči, tak na nic nečekal a pořádně jí ho tam napasoval až po kořen, drsně ji chytil za macatá stehýnka a tvrdě začal přirážet, až ji fackoval koulema po zadku.
Jindřiška hekala vzrušením, až nemohla popadnout dech, cítila jeho pořádný bodák až v břiše, kroutila se pod ním, jak moc ho chtěla ještě hlouběji, z kundičky ji tekly proudy horké, voňavé šťávy, vší silou ho objala nohama kolem pasu, aby ji mohl mrdat ještě zuřivěji.
„Nepřestávej!!! Nepřestávej!!!“ vykřikovala mezi slastnými vzdechy „hlouběji! Tiefer! Tiefer!“
Zrychlil tempo, ona už zřetelně cítila náběh divokého vyvrcholení, držela mu vší silou ruce, kterými ji svíral stehna, stiskla ho v sobě tak silně a hladově, až začal vzrušeně hekat i on a s hlasitým výkřikem se parádně udělala, jak už dlouho ne.
Voják si ji na péru ještě pořádně přidržel, párkrát razantně zasunul a s úlevnými vzdechy jí pocákal bříško.
Jindřiška, blaženě oddechujíc v posteli, se mylně domnívala, že je po všem, ale bohužel, její nezvaný noční návštěvník chtěl ještě.
Drsně ji otočil na břicho, ruce pevně zkroutil za záda, že se nemohla ani pohnout a hezky ji nabral zezadu, až vyhekla leknutím, jak hluboko tentokrát zajel, čuráka měl pořádnýho.
„Auuuu! To bolí!“ nadávala mu, když ji surově držel paže a snažila se vykroutit z ocelového sevření, ale neměla šanci.
„Tak mě sakra pusť!!! Zašukám si s tebou i tak!!!!“ naříkala zoufale, ale brzy pochopila, že ji zřejmě moc nerozumí.
„Es schmertz!!!“ křikla po něm už zuřivě a vykoledovala si pořádnou facku přes prdel, voják si surově drapl za vlasy a pevně sevřel pod krkem.
„Ja, ja! Das ist gut!“ řekl jí nadrženě, hlavu jí zatlačil do polštáře a pořádně se do ní obul, za chvilku se Jindřiška opět svíjela blahem, když do ní pořádně bušil, kroutila se mu prckou na čurákovi, jak moc chtěla ještě víc, pořádně jí naliskal přes buclaté půlky, až kůže krásně zčervenala, surově ji držel za krkem a vzrušeně funěl, krásně mu už stříkala do klína a svírala tak hladově, že to už nevydržel a se tlumeným hekáním se do ní pořádně vystříkal.
Ráno, když se Jindřiška probudila, byl voják pryč, ale modřiny na rukou a na krku jasně říkaly, že to, co se v noci stalo, nebyl sen.
S bolestným sykáním se odbelhala do koupelny, smýt ze sebe všechno to sperma, co jí ten nezdvořák v noci nadělil, opatrně si vypláchla pičku, pořádně otlačenou z drsného přirážení a makeupem alespoň nějak zamaskovala modřiny a kousance na krku, měla se dnes zastavit ke svým rodičům a netušila, jak by jim tohle vysvětlovala.
V tramvaji se pohodlně usadila u okýnka, snažíc se zapomenout na divokou noc, monotónní jízda a horko ji pomaličku ukolébalo ke spánku, hlava ji klesla na okno, usínání obestřelo mysl jako pavučiny a po chvilce ji pohltily hlubiny poklidného spánku.
A zase ten chlad… Celá se roztřásla, až jí vyskočila husí kůže na nahých ramenech, to snad ne?
Vyděšeně se otočila od okna a zoufale zírala na svého nezvaného nočního hosta.
„Guten Tag, meine liebe Henrietta…“ samolibě se na ni pousmál, pořádně ztopořené péro už venku z vojenských kalhot, nemravně s ním na ni mával. Překvapeně zamrkala při pohledu na to nadělení, viděla ho poprvé za světla, byl pořádně nalitý krví, zduřelý, s viditelnými žílami, tohle se mi nemůže vejít mezi zuby, blesklo jí hlavou, ale voják už ji surově chytl za vlasy a bezostyšně jí ho začal cpát do pusy, pevně stiskla rty k sobě a chtěla odvrátit hlavu, ale štiplavá facka ji přiměla k poslušnosti.
„Nein! Blase!“ přikázal jí tvrdě, cpal jí tvrdý žalud mezi sevřené rty, pak jí prsty pevně stiskl nos a když už se musela nadechnout, vrazil jí péro až po koule do krku.
Drsně ji ve svalnatých prackách držel hlavu a šukal jí až na mandle, roztouženě u toho hekal, všimla si, že rukávy blůzy měl tentokráte vyhrnuté a předloktí hezky svalnatá, s výrazně vystouplými žílami.
Na chvilku ho vytáhl ven, asi aby ji úplně neudusil, lapala po dechu, sliny je tekly po bradě až do kyprého výstřihu, voják ji chtivě prsa promačkal rukama, jedno vytáhl z podprsenky a zuřivě ho hnětl mezi prsty, pak ji tvrdým pérem profackoval a chtěl jí ho do pusinky narvat znovu, ale Jinřiška ho zadržela, chytla ho pevně u kořene, stiskla vší silou a pořádně mu ho začala honit a ve rtech sát zduřelý žalud, špičkou jazyka hezky šimrat uzdičku a jemně ji zoubky dráždit.
„Hmmm.. Du bist schlau…“ vrněl spokojeně a nechal si tohle chvilku líbit, pak ji ručku ale prudce odstrčil a znovu ji mrdal až do krku, pevně si ji za hlavu na ptákovi přidržel, až se začala dávit a kuckat a horkým semenem ji naplnil celou pusu, že jí teklo po bradě až na šaty, poněvadž ho všechno nedokázala spolykat.
„Konečná, slečno!“ budil ji šofér tramvaje, když si všiml, že spí a nevystupuje.
Jindřiška se s úlekem probrala, rychle si zakryla ústa, jelikož ještě všude cítila sperma a bleskově opustila tramvaj. Přejela o čtyři zastávky, tak se k rodičům pomalu vydala pěšky, u stromu si vodou vypláchla ústa a trpce přemýšlela nad tím, do jaké situace se to vlastně dostala?
Voják se zjevuje pouze, když spí. V jejích snech…
Nešťastná se posadila na lavičku pod stromem.
Fritzi, já tě zabiju...
