Kroniky M (1) - příchod do Prahy

Ze sexuálního pohledu jsem byla ve vývoji značně opožděná. V době, kdy holky kolem mě hořely prvním vzplanutím, či již sbíraly kluky jako korálky, a zažívaly svá první divoká, romantická či průzkumná dobrodružství, já ležela v knížkách. A protože pro mě byly důležitější úplně jiné věci, než vlastní zjev a pověst, a na obchodní akademii bylo ve třídách kluků jako šafránu, proplula jsem běžně neklidnými roky jako nůž máslem. Aniž by z toho byla jakákoliv lítost na jedné či druhé straně. Pocit zahozených šancí. Že mě nikdo nechce a takové podobné nesmysly. Na vině byl také prostý fakt, že jsem se musela docela otáčet už v pubertě. Naše rodina patřila mezi ty chudé majetkem a táta na tom byl i zdravotně chabrus, takže jsem se sama o vlastní vůli snažila vypomoci, kde se dalo.

Došlo to až k tomu, že jsem krátce po škole šla za prací do velkoměsta. Nabídka přes známého na sekretářku jednoho z ředitelů divizí ve velkém podniku byla příliš lákavá, než aby jí bylo možné pustit. I za tu cenu, že člověk opouštěl – a nerad – rodné hnízdo a známé prostředí, kde ho jako sekretářku pana starosty měla většina lidí v nefalšované oblibě.

Ukázalo se, že toto rozhodnutí bylo pro můj život bodem zlomu.

Ale pojďme popořadě.

Začalo to bydlením. Resp. pronájmem pokoje, který jsem si našla. Inzerát měl všechno. Malá bytovka pouze o 4 jednotkách na okraji, v klidné části, vlastní neprůchozí pokoj, k dispozici sdíleně vše kromě dalšího pokoje, který měla obývat mladá žena – pronajímatelka.

Byla jsem místem unesená na první pohled. Domem i okolím. Fakt, že to budu mít do práce tramvají skoro půl hodiny, mě nikterak neiritoval. Bude kde číst. A na dojíždění jsem byla zvyklá odmala. Z malé vesnice jsme vždy někam museli. Já minimálně za vzděláním.

Modlila jsem se, aby pronajímatelka nebyla už od prvního pohledu ten typ otočit se na podpatku a prchnout. Na druhou stranu jsem se obávala, že když bude alespoň „normální“, nebo „ještě lepší“, velice snadno mezi kandidátkami utřu. Šla jsem tam proto raději nic neočekávaje, se značnou zdrženlivostí.

Otevřela mi holka, co byla navenek přesný opak mě samé. A je to v …., pomyslela jsem si hned. Ona veselá, živá, extravagantní ve zvláštními motivy se prezentujícím vytahaném tričku s dírami, kterými ve velkém oplývaly i její rifle, a fialových vlasech účesu, který bych nazvala ježkem, který zmokl a pak z toho usnul. V jednom uchu měla více kroužků, než já vlastnila šperků dohromady. Já byla proti ní šedivá, nezajímavá myš, se svými rovnými vlasy těsně pod ramena, košili schované pod svetrem, nevybočujícím chování a bez zvláštností.

Přemýšlela jsem, zda rovnou vzít roha, ale to už mi podala ruku, za kterou mě pak vtáhla dovnitř tak, že jsem skoro přepadla přes práh.

„Tak tě tu vítám“, zašveholila zvesela. „Já jsem Jíťa. Dobří kamarádi mi říkají Tuli. Pojď si to tu prohlídnout!“.

Jelikož už jsem stejně byla vevnitř a ona si to rovnou zamířila ke dveřím nejbližšího pokoje a rukou ukazovala dovnitř, čekaje se svou tirádou na to, až se zuji, neměla jsem stejně asi jinou možnost než tomu dát šanci. Asi už tušíte, že štěstí v tomto případě přeje odvážným.

Ukázalo se, že byt snadno překonává má skromná očekávání a Jíťa se ukazovala nejen dle očekávání zábavnou společností, ale také překvapivě inteligentní, nevtíravou, a nemohla jsem si pomoci, ale přišla mi naprosto upřímná, nic neskrývající. Bylo to celé tak dokonalé, že když mě na závěr vyzvala, jaké mám otázky, první z nich byla: „Kde je schovaný nějaký zádrhel?“. Opatrnost v mém hlase byla silná jako decibely na diskošce.

Jíťa se na to konto rozesmála.

„Velmi dobře“, pochválila mě.

„Předně ty lepší věci, snad“, začala. „Nekouřím, nevadil by mi malý domácí mazlíček, byť bych byla raději, kdybys ho neměla.“

Dobře, říkala jsem si v duchu, s tím nemám problém. A jelikož jsem nadále mlčela, a jen souhlasně přikývla, Jíťa po krátkém zkoumavém pohledu pokračovala dále.

„Piju jen málo, jsem nenáročná. Když nebudeš chtít, nebudeš o mě vůbec vědět. Až …“, zvýraznila zvýšeným hlasem a zvednutým ukazováčkem, „no prostě, snažím se žít naplno, a k tomu patří i kluci. Tak jednou týdně tady mám vybraného milence, většinou v noci na neděli, a to jsem nezastavitelná, hlučná a hodně si to užívám. Tady to nikomu nevadí. Naproti přes chodbu jsou dva super kluci, gayové, dole stará paní hluchá jak poleno a poslední byt je služební využívaný výjimečně přes pracovní dny. Takže když toto vydržíš a projdeš mým posledním testem, budu ráda, když se domluvíme.“

Přemýšlela jsem, jak moc tohle dokáže někomu vadit až tak, že by o pronájem neměl zájem. Co se mě týkalo, já byla celkově za vodou, věřila jsem. Tohle šlo naprosto mimo mě. V nejhorším to spraví špunty do uší. A kdyby to byl ten jeden den v týdnu? Brnkačka. Přežila jsem horší věci. Navíc, na víkendy, jak jen to půjde, jsem chtěla stejně jezdit domů na Moravu. Rodiče mě potřebují. Takže fakt žádná překážka. Moje otázka proto rovnou směřovala dál.

„Jaký test?“, otázala jsem se zvídavě.

Jíťa se znovu zasmála.

„Obrázek o tobě už mám z prvního dojmu a co jsme se při prohlídce bavili. Ale pro jistotu, že jsme kompatibilní tak, jak si myslím, prosím, po pravdě odpověz tři otázky, ano?“.

Kývla jsem na souhlas.

„Dobře, první – obchoďák s pokecem a kávou, nebo s krosnou po horách?“.

Znovu jsem na ni podrobně pohlédla a snažila se ji přečíst. Dle mého to mohlo být obojí a já se hned u první otázky začínala bát, že budu rychle vyautovaná. Přišla mi spíše jako to první. Tak nějak mi to ke kadeřnici kdoví proč sedělo víc. No, ale upřímnost především. Ani slibovat jsem jí to nemusela.

„Krosna“, odvětila jsem tedy popravdě.

Nijak to nekomentovala a rovnou nahodila druhou otázku.

„Přišlo ti to tady čisté?“.

Rychle jsem zapřemýšlela a projela si znovu dojem z celého bytu. Jediné mínus bych dala za kuchyň. Jinak byl byt udržovaný, uklizený, a přišlo mi, že častá péče je patrná zejména v koupelně a na WC. S tím jsem byla naprosto zadobře aniž bych byla šílená baba, co při prvním smítku jde do vývrtky.

„Celkově rozhodně“, odvětila jsem proto „jen kuchyň bych podrobila nějakému tomu zásahu navíc“.

Jíťa pochvalně kývla.

„Super“, vyhodnotila to nyní. „A omlouvám se za to. Měla jsem tu včera kamarádky dlouho do noci, a ještě to nestihla dneska kvůli práci zpacifikovat.“

Chápavě jsem se na ni usmála, přestože toto se mi opravdu nikdy nemohlo stát. Já a kamarádky dlouho do noci? Na sci-fi nechodím ani do kina.

„A konečně poslední otázka“, navázala Jíťa, „jaké bylo první album Justina Biebera nebo s kým se teď rozešel Seal?“.

Oh. Ehm. Hrome. A sakra.

„Čeho?“, vypadlo ze mě s vykulenýma očima, s vírou, že snaha o vysněné bydlení zde právě ztroskotala. Neměla jsem nejmenší tušení, kdo je byť jeden z jmenovaných pánů. Aspoň jsem věřila podle pravidel spisovné mluvnice, že oba to jsou nějací pánové.

Jíťa k mému velkému překvapení radostně zatleskala.

A tak se stalo, že jsme si snadno plácly a já se nastěhovala do své kouzelné chaloupky.

První týdny byly idylické. Práce suprová. Šéf starý pán pár let před důchodem. Laskavý, přející, pouze přiměřeně přísný, schopný pochválit, bez přehnaných pracovních nároků a s nulovými vedlejšími motivy, milující a milovaný manžel, otec a děda. Ostatní si mě tam příliš nevšímali a ani já jich. Bezvadné.

„Doma“ s Jíťou také žádné mráčky na obzoru. Každý večer jsme si skvěle pokecaly, lépe poznávaly jedna druhou, aniž bychom nějak zvlášť cíleně vyhledávaly společnost té druhé, ale prostě se to vždycky tak nějak sešlo. A vždy to bylo jen nedlouhé, nenásilné povídání, takže naše tajemství byla bezpečně ukrytá a bylo pořád spousta dalších věcí, o kterých jsme se mohly bavit. A protože jsem si ještě převážela věci, z prvních tří víkendů jsem se dva otáčela u rodičů a v ten poslední byla Jíťa od pátku až do pondělí pryč. Úplně jsem tak zapomněla na její varování a šla v sobotu o měsíc později spát, zatímco Jitka byla někde venku.

Uprostřed noci mě vzbudily nějaké hluky. Zaposlouchala jsem se a dlouho jsem je nemohla rozklíčovat. Pak již narušený klid noci rozčísl nějaký hlomoz a Jitčin pronikavý výkřik. Vyrazila jsem z postele, aniž bych přemýšlela o tom, že by to mohlo být něco potenciálně nebezpečného i pro mě. Třeba zloději.

V obýváku se svítilo, ne moc, ale světlo to bylo, a zvuky šly odtamtud. Jednoznačně jsem dokázala rozlišit nějaké vyheknutí i Jitčin klokotavý smích. Protože už jsem byla v rozletu, nebyl tak důvod zastavovat, takže jsem rázem stála mezi pootevřenými dveřmi. Scenérie, která se přede mnou otevřela, mi ovšem vystavila stopku úplně stejně jako to dokáže bytelná betonová zeď.

Jíťa klečela na ušáku, který jsem tak zbožňovala, čelem ke mně. Rukama se zapírala do jeho horní hrany a naštěstí měla zavřené oči, takže snad neviděla můj vpád mezi futra. Důvod jejího stavu byl přitom zcela prozaický.

Ve vlasech měla vraženou ruku muže stojícího za ní. Bylo naprosto zjevné, že si ji přitahuje k sobě, soudě její vyvrácené hlavy a jeho napjaté ruky. Jeho boky se za ní pravidelně komíhaly, takže i blbce jako já bylo velmi záhy zjevné, že ony pravidelné pleskavé zvuky, které jsem nejprve nebyla on ostatních schopná rozlišit, pocházejí z pravidelného střetu dvou těl. Boků na boky. Dalším zdrojem kakofonie zvuků tak kromě Jitčina nahodilého sténání a roztodivných melodií byly pádné rány, kterými jí neznámý muž zásoboval obě půlky zadnice jako žokej pohánějící bičíkem svého koně, a sprosté výrazy, kterými ji častoval. „Děvko“, „Mrdej“ a „Šukej“ mezi nimi vedly. „Tumáš“ a „ještě“ byly sice méně výživné, ale situaci dokreslovaly dle mého skromného názoru dokonale.

Byla jsem sice úplně neznalá, ale v době internetu a obecného rozvoje informovanosti se věcem tak bezprostředně souvisejících s životem uniknout nedá. A i kdyby, máte kamarádky, které se s vámi radostně podělí i o to, o co vlastně vůbec nestojíte. Nahého muže jsem tak nejednou viděla nejenom ve spojitosti s možnou výukou přírodovědy či anatomie a vyslechla si různou mírou dobarvené story o první či jiných vybraných zkušenostech. Nic z toho mě ale nijak nepřipravilo na dopad, který na mě tento nečekaný zážitek měl.

Podlomila se mi kolena. Zahučelo v podbřišku. Mezi stehny mi proběhla povodeň, která mi byla naprosto neznámá. Jako masturbovala jsem, to jo, ale opravdu nárazově, a nijak zvlášť si to neužívala. Byly to spíše takové studijní lekce, abych nebyla sto let za opicemi a měla alespoň něco málo k tématu co říci, když přišlo na přetřes. Tohle bylo proti tomu nebe a dudy. Rázem mi nevadila ani ta neskonale sprostá mluva, které jsem se jinak vyhýbala jak čert kříži. Jsem tak nějak patřila.

„Ach bože, dej mi co proto!“, zaúpěla zničehonic Jíťa a pokud to bylo možné, ještě více se prohnula v zádech, aby na dobyvatele za ní ještě příhodněji vystrčila zadek. V mrákotách jsem se rukou opřela do dveřního rámu. Prchnout nebylo možné, měla jsem nohy jako z rosolu a byla jsem v hlavě i tak zacyklovaná, že jsem na to ani nepomyslela. Můj rozum ale již byl schopen aspoň trochu lépe zpracovat to, co jsem vlastně viděla. Což v důsledku také nepomáhalo.

Jíťa měla drobná prsa. Dokonale se hodila k její štíhlé postavě a o jejích tvarech jsem již měla více než hrubé obrysy z toho, jak ráda Jíťa chodila bez podprdy. Dlužno jí přičíst ke cti, že hned poprvé, kdy si všimla mého zkoumavého pohledu na její tvrdé bradavky jen horko těžko schované pod volným tričkem, se otázala, zda mi to nevadí. A když jsem se nebyla schopná vymáčknout, tak se zasmála a řekla mi, že se mě optá znovu koncem týdne. Nebyla jsem na holky, byla jsem na nic, takže jsem si rychle zvykla, a ona dobře pochopila, že se už znovu ani nemusí ptát. V tento okamžik byly její bradavky naběhlé až k prasknutí a já jsem nevěřícně zamrkala, kde se v její levé bradavce vzal nějaké lesklý předmět. Přísahala bych, že žádný piercing tam mít nemohla, že bych si toho musela všimnout. Nicméně teď tam už prostě byl. Zlatavý šperk na pružném těle lesknoucím se potem. Jíťa samotná však byla jen malým dílkem toho, co na mě v součtu udeřilo silou kovářského kladiva.

I jako žena naprosto nejevící zájem o druhé pohlaví bych muže stojícího za ní nejlépe popsala jako plnokrevného hřebce. Vysoký, ramenatý, s hrudníkem jak sud, kudrnaté vlasy barvy havraní černě, se kterými na první pohled kontrastovalo to, že jinak na těle snad neměl jediný chloupek. Jeho opálené tělo se také celé lesklo jak namazané nějakými oleji a jeho pohyby boků před dopadem na perlík v podobě Jitčina zadku šly tak daleko, že jsem od toho nemohla odtrhnout oči. Z mého úhlu pohledu jsem z jeho spodních partií viděla jen část jeho svalnatého, velkého pozadí, když natahoval tětivu, ale i tak bych byla ochotná přísahat, že musel být obdařený stejně, jako vybraní modelové, kteří mě byli kamarádkami na fotkách nevyžádaně prezentováni. Kromě adonisovského dojmu působil tak silně a mocně, že celkově bych mu snad i já dala hned tady a teď. Jitka si nejspíš sakra uměla vybrat. Takoví muži se v mém okolí dosud nevyskytovali.

Má ruka již samovolně putovala po prsou schovaných pod tenkou noční košilkou, když Jitka náhle otevřela oči. Zmrzla jsem jak rampouch, protože pohled měla samozřejmě upřený přímo do míst, kde jsem stála. Bylo vidět, jak zaostřuje do přítmí, které na chodbě i nadále panovalo, jak rozsvícená lampička v obýváku nebyla schopná naplno dosáhnout až sem, ale poznání, které se v jejích modrých očích objevilo, hovořilo o jasném odhalení. Než jsem vůbec začala znova dýchat, pousmála se, mrkla, a pak si s opět zavřenýma očima oblízla horní ret. A aby toho nebylo málo, jednu ruku věnovala bleskově tomu, aby si promnula ňadro. Ale to bylo jen krátké, protože ogar za ní se do ní zabořil tak prudce, když to viděl, až se křeslo zakývalo a Jirka se zase musela zapřít oběma rukama, aby všichni neskončili překlopení na zemi.

„Užíváš si to?“, zeptal se jí neinformovaný cizinec chraplavě vzápětí a jeho přiblížení se ústy k Jitčinu uchu bylo konečně tím impulsem, který mě přiměl ustoupit aspoň o krůček vzad. Do pochybného bezpečí většího stínu. On však naštěstí vstupu do místnosti ani nadále nevěnoval žádnou pozornost, soustředil se pouze na kořist pod sebou, takže jsem si mohla relativně oddychnout.

„Joooo“, vypustila Jitka pracně. Její následné „Šukej mě ještě. Pořádně. Tvrdě. Dej mi co proto“, ale bylo velmi jednoznačné, nepřipouštějící, že by to snad nemyslela vážně.

„Tak se mi líbíš“, ujistil ji cizinec. „Drž, kurvo“, zavelel pak jak generál na bojišti a pustil se do Jitky s nespoutanou animálností, jako by měl přijít soudný den.

Dostávala jsem toho, co jsem nečekala, v dávkách, které by porazily i koně. Jako kdyby se mi někdo chtěl pomstít. Nebo za pouhých pár minut vynahradit promarněných 19 let. Respektive tu dobu, kdy jsem už měla vnímat své tělo a muže kolem sebe nikoliv jako pouhé objekty, a já přesto byla imunní jak lakmusový papírek na nesprávnou hmotu. A tak jsem se tomu byla schopná bránit pouze potud, že jsem se do rámu zapřela loktem, abych si mohla dát dlaň do pusy, která se již dlouho snažila začít „křičet“, a pravou, nad kterou jsem neměla žádnou hmatatelnou kontrolu, nechala dělat, co se jí zlíbí. K mému vlastnímu velkému překvapení se tak přes prsa a bříško dostala až k mému jinak zimním spánkem spícímu klínu.

Kalhotky už jsem našla úplně promočené. Marně bych vzpomínala, jestli jsem kdy takový stav zažila, a to i kdybych měla dostatek vzpomínek na dobu, kdy jsem ještě byla malá holčička a takový stav mohl vzniknout z úplně jiného důvodu. Po dosažení cílového prostoru díky kontrole hmatem projel mým tělem navíc takový výboj, že jsem rázem mohla směle konkurovat Jitce, která sebou právě začala házet jako šílená. Já si to dovolit nemohla, aniž bych se vyhnula úplnému odhalení, takže jsem se jen bytostně soustředila na to, abych se nesesunula k zemi, a podvědomě si dovolila drobné zaúpění doufaje, že zanikne v Jitčině vokálním projevu, který prudce nabral na otáčkách.

Zvuky, které dále šly z obýváku, jsem už zas nebyla schopná odlišit. Můj prstík se přisál na můj klitoris, jako kdybych tam rázem měla magnet, nebo nějaké extra silné sekundové lepidlo, a já během pár vteřin bouchla jak dobře vychlazené šampaňské. Bylo to tak silné, nové a nečekané, že jsem se vzpamatovala, až když jsem dřepěla na kolenou složených pod tělem na zemi a má mysl se jen velmi neochotně sama zase začala vracet na zem. V ústech jsem cítila zvláštní kovovou chuť. Důsledek příliš pevně sevřených zubů.

Jako blesk z čisté nebe zničehonic oko bouře, ve kterém jsem se ke svému velkému překvapení nacházela, pročíslo Jitčino vpravdě vlčí zavytí, divná zachrčení a pak jedno dlouhé „Aaaaach“, do kterého vpadlo „Do prdele“. Snažila jsem se proto znovu zaposlouchat, odkud vítr vane, ale i sípání tam postupně utichalo, a nakonec zmizely i různé další neartikulované zvuky a vymizelo i pracné, přerývané dýchání. Ze své nové polohy u podlahy jsem také viděla jen zadní část velkého křesla a z Jitky jen její vlasy spočívající na rukách složených na opěradle. Byla jsem moc ráda, že se navzájem neměříme pohledem.

Pak tam zničehonic zase nastal pohyb. Co se tam děje jsem pochopila až tehdy, kdy můj mozek byl schopen zpracovat Jitčin povel „Pojď, posaď se. Očistím si tě a připravím na další číslo.“

Tedy, usoudila jsem pracně, že mění způsob usazení se na ušáku, asi něco na způsob Leffingwellovo - Bronštajnova psacího stolu tzv. Zajícovou metodou, a rozhodně jsem nemínila ani blíže zkoumat, ani přemýšlet nad tím, co dál se tam bude dít. Místo toho jsem využila příkrovu tmy a jakmile jsem toho byla schopná, odplížila jsem se po čtyřech zpátky do svého pokoje. Na cestu mě vyprovodily jakési mlaskavé zvuky a zřetelný povel pronesený mužským hlasem „Kuř, čubko“.

V pokoji jsme pak vyhodila zničené kalhotky a byla jsem tak zahřátá a jako by pozměněná, že mi vadila i noční košilka, takže po neklidném povalování se v posteli za doprovodu dalších roztodivných zvuků v jinak poklidné noci šla dolů i ona a já poprvé v životě šla spát nahá. Což se mi nakonec také podařilo, když po Jitčině vítězném, hrdelním „Jooooooo“, které přišlo až dobře za půl hodiny, ruch konečně opadl a s ním i já jako špalek. Neprobudila jsem se dříve než v jedenáct hodin v neděli. Chvilková rekognoskace terénu pak stačila k tomu, aby zjistila, že Jitka i cizinec jsou už kdesi někde v trapu.

Celou záležitost jsme si pak odbyly tím, že další den večer se mě při chystání naší večeře nenásilně zeptala, zda si o tom chci promluvit, a když jsem negativně zakroutila hlavou, nechala to s úsměvem být a po nějakou dobu jsme se k tomu nevracely. Ve svém dalším „vzdělávání“ jsem pak měla klid skoro následující dva týdny.