Petra se probudila do dalšího ospalého rána. Byl to jeden z těch dnů, kdy se čas vleče a přitom utíká zároveň...paradox, který zažívá každý, kdo se náhle ocitne bez pevného bodu v životě. Firma, které věnovala roky svého života, zbankrotovala, a tak se ocitla po padesátce bez práce a vlastně i bez směru. Jako by všechno, čemu věřila a čemu zasvětila své úsilí, zmizelo s podpisem posledního dokumentu v kanceláři.
Teď sedí u kuchyňského stolu, prsty poklepávají o hrnek s kávou a myšlenky se jí rozplývají do prázdna. Odráží se v ní pocit ztráty vlastní hodnoty, kdysi byla ta, na kterou se lidé spoléhali, doma i v práci. Dnes ji už nečeká ranní ruch v kanceláři ani potřeba připravit dětem snídani. Všichni kolem ní jako by už měli svůj život zařízený, zatímco ona stojí na okraji, neviditelná pro kolemjdoucí, kteří si jí možná ani nevšimnou.
Před pár měsíci ji Pavel tak příjemně povzbudil. Byl v jejím životě na chvíli pevnou oporou, připomínkou toho, že ještě někomu na ní záleží. Když na něj teď vzpomíná, cítí v sobě jemný smutek. Ani se s ním nerozloučila; život je oba zkrátka odvál každý jiným směrem. Její srdce na okamžik znovu pocítilo lásku, ale dnes? Dnes má pocit, že je „příliš pozdě“ na podobné naděje.
Přesto, někde hluboko uvnitř, něco drobného, sotva patrného, jako plamínek ve větru, jí říká, že možná není konec. Možná že i tahle kapitola má ještě smysl. Ale jak najít nový cíl, když všechno, čemu rozuměla, ztratilo význam?
Jednoho dne, když prochází parkem, uvidí kolem sebe skupinku starších lidí, jak spolu hrají pétanque. Na okamžik se zastaví, zaujme ji jejich smích, jejich radost. Všimne si, že tam nejsou dokonalí, jejich pohyby jsou pomalejší, obličeje zbrázděné vráskami, ale přesto z nich vyzařuje cosi zářivého, snad radost z obyčejné chvíle, snad pocit sounáležitosti. Petra pocítí touhu přidat se, ale současně ji pohltí obava. "Vždyť co by si o mně pomysleli? Kdo jsem, že bych se jen tak připojila?"
Když odchází z parku, má pocit, že zase udělala chybu. Ale tentokrát to není hořkost ani rezignace. Cítí, že možná přichází čas, kdy by měla poslechnout onen malý hlas, který jí stále šeptá: "Nikdy není pozdě na nový začátek."
Doma se usadí ke stolu, vezme papír a pero a začne psát. Možná je to první krok. Píše si, co ji trápí, ale i co by ráda změnila. Zrodí se jí nový plán, snad jen malý, třeba zavolá známé, na kterou roky neměla čas. A nebo půjde příště do parku a odváží se oslovit tu skupinku lidí. Začne tím, že se přestane omlouvat za to, že ještě něco chce.
Petra se usměje, trochu bojácně, ale upřímně. Možná je to jen maličkost, ale pro ni je to naděje.
