Před lety jsme si s partou spolužáků začali pronajímat starou podnikovou chatu na svazích Jeseníku, a tak jsme sem jezdili každý rok, vždycky začátkem prosince s prvním sněhem. Bylo to místo, kde jsme mohli vypnout od práce, rodin a každodenní rutiny.
Chata byla památkou na osmdesátá léta – velká světnice s kachlovými kamny, v patře ložnice, kde vrzaly podlahy, a všude ten typický zápach starého dřeva. Byla to trochu díra, ale pro naší víkendovou pařbu ideální.
Tento víkend začal jako vždycky – páteční příjezd, první zastávka na pivo a panáka, potom druhá, a než jsme se dostali na chatu, byla už dávno tma. Cestou jsme trochu promrzli, ale kamna jsme roztopili rychle a flašky se taky začaly otevírat jedna za druhou. Sobota ráno byla poklidné, ticho rušilo jen občasné zaskřípění futer, když někdo vyrazil na záchod nebo pro vyprošťovacího lahváče.
Na plánovaný výlet na Švýcárnu jsme nakonec vyrazili jen já, Martin a dvě holčiny, Petra a Jana. Odchod po poledni znamenal, že se budeme zpátky vracet za šera. Cesta byla náročná, sníh se bořil pod nohama, ale na Švýcárnu jsme dorazili nakonec všichni. A s překvapením jsme zjistili, že už tam čeká spolužák Pavel s kamarádkou Andreou, kterou jsme nikdo neznali.
Andrea byla vysoká, štíhlá, se světlými vlasy a hlubokýma očima. S každým slovem, které prohodila, jsem si říkal, jak to, že ji Pavel nikdy nezmínil.
Cesta zpátky byla ještě pomalejší. Pavel šel s Andreou poslední, když jsme dorazili na chatu, Pavel byl sám a moc se divil, že Andrea není s námi. Aby tak zapomněla odbočit, vždyť tu nikdy nebyla, to by došla až do údolí. Naštěstí Andrea přišla chvíli po něm, promrzlá a celá od sněhu. Když se svlékla a pověsila mokré věci na kamna, nebylo těžké si všimnout, že v tílku vypadá víc než dobře. Spolužáci se okamžitě činili a začali jí nalévat na zahřátí.
Po třetím panáku už Andrea tancovala na největší hity 80. a 90. let, a i já, ačkoliv jsem si držel od alkoholu mírný odstup, jsem musel uznat, že má v sobě něco, co přitahuje pozornost. Petra a Jana brzy zmizely do postele, zatímco Andrea zůstávala hvězdou večera. Pavel, její společník, to s pitím trochu přetáhl a po chvíli šel také spát.
Sedl jsem si vedle ní, když hudba zvolnila. Povídali jsme si o všem možném – o tom, že je učitelkou v mateřské školce, o jejich dětech o mých dětech, o práci, prostě o každodenních radostech a strastech. Byla otevřená, možná až moc. Přiznala, že původně měla jet s kamarádkou, ale ta na poslední chvíli odřekla. Hlídání dětí měla zajištěné, tak si nechtěla nechat ujít příležitost na chvíli vypadnout. Mluvila o manželovi, o tom, jak se s narozením dětí jejich vztah změnil i o tom, jak se seznámila s Pavlem.
Kolem půlnoci se zvedla, že už je unavená. Doprovodil jsem ji do patra, kde byly ložnice. Uložil jsem ji vedle sebe na volné místo – bylo to tak nějak přirozené. Andrea si rozložila spacák, svlékla se a zalezla dovnitř. Během pár minu jsem si šel lehnout i já.
Ložnice byla studená, kamna dole nevyhřívala patro. "Mám strašně studené nohy," postěžovala si. "Klidně si je dej sem," nabídl jsem a odklopil kousek svého spacáku. Na chvíli zaváhala, ale pak je vsunula dovnitř. Chodidla si opřela o má lýtka a opravdu - byla jak kusy ledu. Instinktivně jsem ji položil ruku ke kotníku a pohladil ji po studených nohách. Nijak neprotestovala a přitulila se ke mně. Měla nádherné dlouhé nohy. Když jsem dlaní postupoval po jejím lýtku, přes koleno nahoru ke stehnu, tak mi zašeptala do ucha „Líbí?“. Neodpověděl jsem, ale dodalo mi to odvahu k lehkým polibkům na šíji a rameno, tam, kam mi dovoloval výstřih jejího volného trička.
Už na mně bylo celkem znát vzrušení. Andrea to ještě podpořila zavrtěním zadečku v mém klíně. S dalšími polibky již Andreina ruka pátrala pod spacákem po mých trenýrkách. „Tobě se nechce spát“ řekla potichu Andrea.
I ve svých letech jsem si připadal trochu nejistý, až nyní jsem nechal ruku doputovat k Andreiným tříslům a okraji kalhotek. V tichu noci jsem cítil její dech a na chvíli se zastavil. Chtěl jsem prsty zajet pod kalhotky, což jsem na pár okamžiků udělal, pak se ale vrátil a pohladil ji přes ně. Ještě párkrát jsem ji rukou přejel po kalhotkách, až pak se odvážil a prsty zastrčil pod ně. Zvědavě nejprve nahmatal uzounký proužek jemných chloupků a pak úžasně vlhkou štěrbinku.
„Můžu?“ zašeptal jsem, sotva slyšitelně. „Opatrně,“ odpověděla stejně tiše. Měla pravdu, jen pár metrů od nás spali ostatní. Párkrát jsem prsty zakroužil kolem štěrbinky a pak je vsunul dovnitř. Andrea tlumeně vzdechla, ale z jejích pohybu bylo zřetelné, že si jí to líbí.
„Chceš mě?“ zeptala se Andrea. Kývl jsem, znovu ji políbil na krk a oběma rukama začal stahovat kalhotky ke kolenům. Vlastně ani nevím, jak dlouho jsme se milovali - na boku, přikryti spacákem a snažili se být co nejvíc nenápadní. Když Andrea začala potichu sténat, malinko jsem zvolni, abychom nevzbudili ostatní. Bylo to divné, ale neskutečně vzrušující - s cizí ženou, na pokoji s dalšími lidmi. Po chvíli mě křečovitě chytla za zápěstí, až se mi její nehty otiskly do kůže. „Už nemusíš!“ řekla mi a kousek se odsunula, chytla mě do ruky a už nebylo potřeba dlouhého snažení …
Ráno jsem vstal dřív, abych zatopil, uvařil vodu na kafe a ze stolu odklidil plechovky, skleničky a lahve. Kolem osmé začalo být v chatě rušno. Před umyvárnami potkávám Andreu - jen v tričku a kalhotkách. Když se na ni usměju, tak se mě zeptá „Můžu si půjčit zubní pastu?“ - kývnu na souhlas a chvíli ji pohrozuju - je nádherná. Ještě asi hodinu jsme se s chalupě potkávali, než Andrea s Pavlem odešli.
Je to již několik let, Andreu jsem o té doby neviděl, ani Pavel o ni nevmluvil. Možná se její vztah s manželem urovnal, možní to dopadlo jinak, ale určitě ji to sluší stále stejně!
