Bylo léto, podvečer, a já se procházel v parku. Bylo to jedno z těch míst, kde se betonové stezky kroutí mezi stromy a lavičky jsou z poloviny obsazené lidmi, kteří si čtou, krmí holuby nebo prostě jen odpočívají. Chtěl jsem si pročistit hlavu, takže jsem se toulal bez cíle, když jsem ji uviděl.
Seděla na trávě pod velkým stromem, bosá, s teniskami odloženými vedle sebe. Před sebou měla rozložené plátno a kolem sebe roztroušené tuby barev. Štětec držela lehce mezi prsty, jako by byl prodloužením její ruky, a na obličeji měla soustředěný výraz.
Nechtěl jsem být vlezlý, ale něco na té scéně mě přimělo zpomalit. Vypadala jako by k tomu místu patřila – její klid, přirozenost a krása tvořila obraz, který se nedal ignorovat. Přitom byla úplně ponořená do toho, co dělala. Když jsem se dostal blíž, nemohl jsem si pomoct a zastavil jsem se.
„Promiň, nerad ruším,“ začal jsem trochu rozpačitě, „ale co to maluješ?“
Zvedla oči. Měla na tváři drobné šmouhy od barvy, které jí jen přidávaly na kouzlu. Usmála se. „Jen to, co vidím. Stromy, světlo… a možná trochu toho, co cítím.“
„Takže jsi malířka?“ zeptal jsem se a snažil se udržet konverzaci.
„Spíš někdo, kdo občas maluje. A co ty? Procházíš se, nebo hledáš inspiraci?“
Zasmál jsem se. „Spíš utíkám od reality.“
„To děláme asi všichni,“ řekla a pokrčila rameny. Pak se natáhla pro další barvu a pokračovala ve své práci.
Chvíli jsem tam stál, sledoval, jak tahy štětce pomalu zaplňují plátno, a přemýšlel, jestli mám zůstat nebo odejít. Ale než jsem stihl něco rozhodnout, podívala se na mě znovu.
„Nechceš si to zkusit?“ zeptala se a podala mi štětec.
„Já? To asi není nejlepší nápad. Naposledy jsem maloval někdy ve škole.“
„O to lepší to bude,“ odpověděla s úsměvem a přisunula mi plátno blíž.
Sedl jsem si vedle ní a vzal štětec do ruky. Pod jejími pokyny jsem na plátno přidal pár nepovedených tahů, které se ani zdaleka nepodobaly jejímu umění. Ale ona se jen zasmála.
„Vidíš? Tohle má duši,“ řekla a ukázala na křivý strom, který jsem tam vytvořil.
Strávili jsme tam nějakou dobu, povídali si o barvách, o tom, co nás baví, a já zapomněl na čas. Byla přirozená, uvolněná a úplně jiná než kdokoli, koho jsem kdy potkal.
Když slunce zapadlo a světlo začalo slábnout, začala si sbírat svoje věci. „Díky za společnost,“ řekla, když si ukládala barvy zpátky do tašky.
„Já děkuju,“ odpověděl jsem.
Chvíli jsme tam jen tak stáli, oba trochu nesví, jako by ani jeden z nás nechtěl ten okamžik ukončit. Nakonec se ke mně otočila a řekla: „Víš, někdy jsou nejlepší malby ty, které se nedají zachytit na plátno.“
Zaváhala a pak se sklonila ke své tašce. Vytáhla z ní malý zápisník, vytrhla z něj čistý list a rychlým pohybem na něj něco napsala. Papírek přeložila a s úsměvem mi ho podala. „Tady. Kdybys chtěl někdy pokračovat v tom malování.“
Než jsem stihl odpovědět, naklonila se ke mně a lehce mě políbila. Byl to krátký, jemný polibek, který ale v sobě nesl víc, než by slova kdy dokázala říct. Pak se usmála, vzala plátno, zamávala mi a zmizela mezi stromy.
A já tam zůstal stát, s rukama zašpiněnýma od barvy a úsměvem na tváři.
