Byl už večer, když jsem se vracela domů, unavená po dlouhém dni. V paneláku panovalo ticho, většina sousedů už byla zalezlá doma. Oči mi padly na výtah, jehož dveře se právě zavíraly. Rozběhla jsem se a stihla je zastavit na poslední chvíli.
Uvnitř stál on.
Můj soused z vedlejšího bytu. Vysoký, s tmavými vlasy, vždy lehce strništěm na tváři. Nikdy jsme se nebavili víc než jen pár zdvořilostních vět, ale vždycky na mě působil jinak než ostatní. Byl klidný, trochu tajemný. A možná až příliš přitažlivý na někoho, kdo bydlí tak blízko.
„Ahoj,“ pousmál se a lehce naklonil hlavu.
„Ahoj,“ odpověděla jsem a zmáčkla tlačítko svého patra.
Výtah se rozjel.
Byl to jen okamžik, možná dvě vteřiny, ale najednou jsem měla zvláštní pocit, že nás obklopuje něco nevyřčeného. Stála jsem vedle něj, cítila jeho vůni – jemně kořeněnou, mužnou.
Pak se výtah náhle zastavil.
Světlo lehce zablikalo a dveře se neotevřely.
„Vážně?“ povzdechla jsem si a pokusila se zmáčknout tlačítko znovu. Nic.
„Vypadá to, že si budeme muset počkat,“ pronesl klidně. Otočil se ke mně a lehce se opřel o stěnu výtahu.
Vzhlédla jsem k němu. Naše oči se setkaly.
Chvíli jsme jen tak stáli, mlčeli. Ale bylo to ticho, které nebylo prázdné. Bylo plné napětí, které se mezi námi už dlouho tvořilo, aniž bych si to plně uvědomila.
„Nevypadáš moc nervózně,“ poznamenala jsem.
Mírně se pousmál. „Možná proto, že mi nevadí s tebou zůstat uvězněný.“
Cítila jsem, jak mi tělem projelo zvláštní chvění.
Neuhnula jsem pohledem. A on taky ne.
„A co kdybychom ten čas využili?“ zeptal se tiše a pomalu se ke mně přiblížil.
Srdce mi bušilo, ale místo abych ustoupila, jsem se jen lehce pousmála.
„Máš nějaký návrh?“ zašeptala jsem.
Jeho ruka se opřela vedle mého ramene o stěnu výtahu. Byli jsme teď tak blízko, že jsem cítila teplo jeho těla.
„Jeden by se našel,“ odpověděl a naklonil se ještě blíž.
Vzduch mezi námi byl těžký. A já věděla, že se právě chystám překročit hranici, která už dlouho čekala na to, až ji někdo z nás překročí.
Jeho dech se dotkl mého krku, a já cítila, jak mi po těle přeběhl mráz – ne z chladu, ale z té intenzity, která mezi námi vznikla.
Neudělal nic uspěchaného. Jen tam stál, těsně u mě, jeho ruka pořád opřená vedle mého ramene. Čekal.
Čekal, jestli udělám první krok já.
A já ho udělala.
Pomalu jsem zvedla ruku a lehce se dotkla jeho hrudi. Cítila jsem, jak se mu pod tričkem napjaly svaly, jak mu lehce zrychlil dech.
„Co přesně máš na mysli?“ zašeptala jsem, přejela prsty po látce jeho trička.
Jeho rty se zvedly v pobaveném, ale zároveň hladovém úsměvu. „Myslím, že to oba víme.“
Nečekal dál. Jednou rukou mě chytil za bok a druhou za zátylek, lehce přitiskl své rty k mým. Nebylo to opatrné, nebylo to ani jemné. Bylo to přesně takové, jaké to muselo být po měsících nevyřčeného napětí.
Zvedla jsem ruce a zajela mu do vlasů, nechala se přitáhnout blíž. Moje záda se opřela o stěnu výtahu, když si mě k sobě přitiskl ještě pevněji.
V tom se výtah náhle cukl a s tichým zavrčením se znovu rozjel.
Oba jsme se zarazili, stále těsně u sebe.
Podíval se na mě a v očích mu hrálo pobavení. „Asi bychom měli být zklamaní, že nás odtud tak rychle vysvobodili.“
Usmála jsem se. „Myslím, že máme sousední byty. Nemyslím si, že tohle musí skončit tady.“
Výtah cinknul a dveře se otevřely. Stáli jsme tam, s rychlým dechem a pohledy, které slibovaly, že tahle noc ještě neskončila.
„Takže?“ řekl potichu. „Jdeš ke mně, nebo ke mně?“
„Překvap mě,“ usmála jsem se a vykročila ven.
On šel hned za mnou.
