Deník nadrženýho fotra - díl I: Jiskra

Patnáct let manželství. Dvě děti. Dům, který voní čistotou, ale i tichem, které občas dusí. Ráno káva, večer Netflix. Všechno fungovalo. Jenže nehořelo. Už dlouho.

Eva byla krásná. Pořád. Ale zapomněla, že může být i smyslná. Dny jí utíkaly mezi školkou, tabulkami a snahou neusnout u čtení pohádky. Adam to chápal. Ale chyběla mu. Ne jako matka jeho dětí. Jako žena.

Pak se objevila Laura.

Nečekaně. V kanclu, s drdolem a pohledem, který se ho nedotýkal tělem, ale duší. Smála se jeho vtipům. Pamatovala si, jak má rád kávu. A jednou, když se jejich ruce na chodbě zlehka dotkly, ucítil déšť pod kůží.

Dlouho se nic nestalo. Jen pohledy. Pak věta navíc. Pak jedno odpoledne, kdy zůstali sami.

Byla to ona, kdo zlomil první ticho. Přistoupila blíž. Adam neucukl.

Když ji políbil, nebylo to z nevěry. Bylo to z hladu.

Odnesl ji na pohovku, prsty jí přejel po šíji, po zádech, až po boky. Sténala tiše, potlačovaně, jako by sama nevěřila, že dovolila tělu tolik mluvit. Jejich milování bylo spíš přiznání než hřích. Přiznání, že něco chybělo. Něco syrového. Pravdivého.

A pak se vrátil domů.

Eva spala. Deka na půl shrnutá, její stehno odhalené. Díval se na ni. A najednou mu nebylo těsno jen svědomí, ale i srdce.

Nezamiloval se do Laury. Jen se skrze ni znovu podíval na svou ženu. A došlo mu, co všechno jí přestal dávat – a co ona přestala čekat.

Druhý den ráno jí přinesl kávu. Nepodívala se na něj hned. Ale když mu pak věnovala úsměv – pomalý, ospalý, skutečný – ucítil jiskru.

Ještě nic neřekl.

Ale něco se pohnulo.