Bylo to už půl roku. Půl roku od té doby, co jsem se probudil doma, sám, s dozvukem té šílené noci a s análním kolíkem, který jsem si neměl šanci vytáhnout. Půl roku utekl, rány se zahojily, tělo se srovnalo a mysl se snažila zapomenout na ten ledový ortel z televize. Každé ráno jsem svědomitě prováděl ta protahovací cvičení. Spíš ze zvyku, nebo z nějaké podivné poslušnosti, než že bych to bral vážně. Vždyť už tolik času uplynulo. Začal jsem si namlouvat, že to byla jen jednorázová akce, že dominant a jeho parta na mě zapomněli. S každým dalším dnem ubýval strach a narůstala podivná, zakázaná touha, nutkání znovu to zažít. Člověk je holt nepoučitelný.
Právě jsem se vracel z práce, unavený po dlouhé šichtě. Den byl jako každý jiný, žádné varování, žádná tušení. Vešel jsem do vchodu paneláku, zamykal za sebou dveře a sáhl do kapsy pro klíče od bytu. Bylo šero, staré zářivky blikaly a vytvářely strašidelné stíny. A pak jsem to uslyšel. Dvě dunivé rány, které se ozvaly z útrob domu. Znělo to jako těžké kroky, které se neúprosně blížily. Tlak se mi usadil v hrudi. Okamžitě mi to došlo. Všichni ti muži, celý ten horor, se mi vrátil v plné síle. Bylo to tady.
„Tak co, ty Děvko už jsi nedoufala?" Ozval se z temného rohu chladný hlas, který jsem poznal okamžitě. A pak se vynořili. Dva muži, v černých overalech, s maskami na tvářích. Za nimi, z hloubi chodby, se ozval třetí, dominantní hlas. Slib byl dodržen. V následujícím okamžiku mě dominant silou zatlačil do rohu futer, až se mi dech zaryl do plic. Než jsem se stačil zorientovat, cítil jsem chlad kovu na zápěstí a pak zacvaknutí pout. Oči mi zakryla jemná, ale neprodyšná látka. Tma pohltila vše kolem.
„Kde máš klíče?" zazněla jeho otázka, klidná a autoritativní, s nádechem úsměvu, který jsem cítil v jeho hlase. Bez váhání jsem mu je dobrovolně podal. Ucítil jsem, jak mi je sebral z dlaně. Klíč zarachotil v zámku a dveře mého bytu se s tichým cvaknutím otevřely.
Následoval prudký popostrčení a já dopadl na podlahu mého bytu. Slyšel jsem šustění látky, možná jejich overalů, jak vstupovali za mnou. „Tak uvidíme, jestli dodržuješ," pronesl dominantův hlas, který se odrazil od stěn.
S razancí, která mi vyrazila dech, ze mě strhl oblečení. Bylo to okamžité a bez jakékoli přípravy. Ucítil jsem jeho masivní úd, horký a napjatý, který mi bez varování a bez použití lubrikantu zajel mezi hýždě. Slyšel jsem jen tlumený, dravý zvuk, který doprovázel jeho pohyb. Oči se mi zalily slastnými slzami bolesti, když se mi hluboce a velmi nekompromisně zabořil hluboko do nepřipravených útrob. V ten moment jsem kompletně ztratil kontrolu nad svým tělem, pod sebou jsem cítil horkou, mokrou skvrnu, která se šířila po podlaze. Dominant svůj úd už nevytáhl, místo toho krutě a nemilosrdně, vší silou přirážel, až mi kyčle narážely o podlahu a každý náraz projel celým mým tělem. To vše skončilo v okamžiku, kdy se dominant udělal, a já jsem v sobě pocítil neskutečné množství semene, které se mi rozlilo do nitra. Poté, co utichl ten příval, jsem v dálce zaslechl tlumený smích.
„Podívej, ta rozdavačná děvka zase řve jak malá holka," pronesl hlas dominanta s posměchem. „Asi ji budeme muset zase na chvilku někam odvézt, abychom ji naučili poslouchat. Zdá se mi, že to zapomněla.“
V tu chvíli se pod můj obličej, stále zakrytý látkou, zasunula jiná přítomnost. Podle pachu a síly hlasu jsem poznal „Škrtiče Karla“. Bez jakéhokoli varování a přípravy mě prudce vzal za vlasy, zvedl mou hlavu do vzduchu. Tak, jak jsem ležel na břiše, se svázanýma rukama za zády a s nohama přišlápnutýma u kotníků, jsem najednou pocítil, jak mě opět tvrdě a nemilosrdně narazil na celou délku svého penisu. To, co mi vniklo do úst, bylo tak obrovské, že jsem ani neměl šanci s ním bojovat dávicím reflexem. Karel, zdálo se, dlouho nesouložil, protože jeho síla byla neskutečná a jeho úd tvrdý jako beton. Zezadu jsem navíc cítil, jak se nad mým zadkem natěšeně pohybují další muži, jak masturbují. Pak se střídali po jednom, každý stejným způsobem jako hlavní dominant – bez přípravy a s plnou silou. Poté, co se všichni několikrát vystříkali a ulevili si do mě ze všech stran, jsem se cítil plný až k prasknutí, jako by se mi nitro nafouklo. Zkrátka a jednoduše mě tam nechali ležet a ze slovy: až ty šlapko porodíš přijdeme znovu budeme chodit častěji Neboj se nemůžem tvůj trénink nechat zahájit moc dlouho tak to dopadá stejně jako dnes. Zhasnuli světla a odešli. Atmosféra další den byla obdobná jako po prvním setkání jen už jsem teď věděl že své sliby opravdu vždy dodržují.
