Po snídani ji vzala za ruku a odvedla k zrcadlu.
„Podívej se na sebe. Už nejsi muž. Už nejsi někdo, kdo hraje. Jsi moje služka. Moje žena. Moje vlastnictví.“
Podívala se – a tentokrát se nevyděsila. Nepoznala se, ale necítila odpor.
Jen podivnou, hřejivou jistotu.
„Můžeš mít pochybnosti,“ zašeptala Paní, „ale nemůžeš mít volbu. To jsi přijala už dávno. A teď… je čas to naplno žít.“
Odpoledne ji nechala obléct do černého body s krajkou, přes které si vzala bílou zástěrku. Ruce jí svázala vzadu, abys sloužila jen ústy a laskala svou Paní jazykem. Hodně se snažila a nevynechala jediné místo které jí Paní ukázala rákoskou. Mohla líbat celé tělo, ke klínu však měla dovoleno jen přivonět, její vzrušení dosahovalo vrcholu.
Odpoledne uklízela, vařila, podávala, sloužila.
Ne jako otrok. Ale jako někdo, kdo touží být viděn. Potvrzen. Oceněn.
Večer, když splnila všechny úkoly, ji Paní posadila k sobě do klína, pohladila ji po tváři, a řekla:
„Od teď tě budu oslovovat jiným jménem. Budeš moje Ella. Moje dívka. A když tě někdo uvidí, bude vidět, co z tebe udělala tvoje Paní.“
Zatajila dech. Slzy se jí draly do očí. Ne ze smutku. Ze ztráty všeho, co kdy předstírala.
A z nalezení něčeho nového.
Odvedla jí do pokoje a nechala jí kleknout, najednou zjišťovala že v této poloze nachází klid a pocit bezpečí.
Položila jí do klína krabičku.
Uvnitř: nový řetízek s přívěskem ve tvaru „E“.
„Od teď jsi Ella. A tahle značka — moje značka — ti to připomene pokaždé, když se podíváš do zrcadla. Neboj se. Vše, co jsi, je správně.“
Ella se rozplakala.
Ale ne ze slabosti.
Z úlevy.
