Byli jsme v sauně dva. Já a Michal - kámoš, se kterým si občas zajdeme zarelaxovat. Všední odpoledne, málo lidí, ticho přerušované jen praskáním kamenů a občasným zasyčením vody na rozžhavených kamenech.
Dveře se otevřely a dovnitř vešla ona.
Byla nádherná. Měla kolem čtyřicítky, možná lehce přes, ale působila uvolněně a sebevědomě. Tělo štíhlé, křivky přesně tam, kde mají být, prsa pevná a držela se rovně, jako by si byla vědoma každého pohledu. A těch pohledů bylo víc než dost — ale já si dal pozor, abych se díval nenápadně. Sedla si o stupýnek výš než my, nohama směrem k nám. Michal si toho sotva všiml — byl zrovna zabraný do řečí o novém autě nebo co.
Já se na ni ale občas letmo zadíval. Byla klidná. Rukama si pomalu přejížděla po těle, hladila si prsa, nenápadně, jako by to byla zcela přirozená součást relaxace. A pak… pak se jí prsty svezly i níž. Jen na okamžik. Ale dost dlouho na to, aby se mi lehce stáhl žaludek.
Najednou zazněl gong — znamení, že za chvíli začne ceremoniál v druhé sauně. Michal se hned zvedl, jakoby čekal na záminku.
„Jdeš taky?“ otočil se ke mně.
Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, jdi klidně sám. Chvíli si tu ještě posedím.“
Pokrčil rameny a odešel.
Zůstali jsme tam samy. Já a ona. A ticho, které se mezi námi najednou změnilo. Už to nebylo jen teplo a relaxace — něco ve vzduchu zhoustlo. Jako napětí mezi dvěma lidmi, co vědí, že si jich ten druhý všímá, i když to zatím nikdo nahlas neřekl.
Neřekli jsme nic. Jen jsme tam byli. Dýchali. Cítil jsem, jak mi horko stoupá nejen z kamenů, ale i z myšlenek.
Po chvíli jsme se zvedli. Každý zvlášť. Potkali jsme se znovu až v ochlazovacím bazénku. Voda byla ledová, skoro pálila na rozpálené kůži. Zrovna jsem ponořil tělo, když vešla ona. Bez váhání, jistým krokem.
Vklouzla do vody kousek ode mě. Podívala se. A tentokrát už neuhýbala. Pohled si mě našel a držel se mě. V jejích očích nebyla otázka. Spíš výzva.
„Zima?“ zeptala se tiše, s jemným úsměvem.
„Už ani ne,“ odpověděl jsem a cítil, jak se mi dech zklidňuje, ale tep zrychluje.
„Všimla jsem si,“ řekla tiše.
„Že ses díval. Ale ne jako ti, co civí. Tys jen pozoroval. Zajímalo tě to, ale nepřekročils hranici.“
„Možná jsem čekal, jestli mi ji dovolíš překročit,“ odpověděl jsem stejně potichu.
Odešla z bazénku první. Nahá, mokrá, s kapkami vody stékajícími po zádech, přes boky a stehna. Otočila se ke mně přes rameno a v očích jí hrála jiskra.
„Nechceš jít taky ven? Voda už je studená…“ řekla.
Usmál jsem se. „Asi mě začíná víc lákat teplo, co je mimo bazének.“
Zvedl jsem se a šel za ní. Nechala mi pár kroků náskok, pak mě dohnala, když jsme procházeli do odpočívárny. Sedla si na lehátko, nohy překřížené, ručník si přehodila jen volně přes stehna. Pořád byla skoro nahá. Ale nic na ní nepůsobilo lacině. Právě naopak – bylo to jako tichá výzva obalená do elegance.
Přisedl jsem si vedle.
Chvíli bylo ticho. Jen dýchání. A pak její ruka náhodně sklouzla po mém předloktí. Pomalu, s jemným tlakem, jako by si chtěla ověřit, co to udělá. A udělalo to hodně.
„Víš, co je na sauně zvláštní?“ řekla a naklonila se trochu blíž. Cítil jsem její dech, vůni kůže, trochu eukalyptu, trochu ženy. „Lidi se tu setkávají nazí, a přitom jsou pořád opatrní. Víc než když jsou oblečení.“
„Protože najednou nezůstává nic, za co by se člověk mohl schovat,“ odpověděl jsem tiše.
Přikývla.
„A ty se neschováváš. To se mi líbí.“
V tu chvíli mi položila dlaň na koleno. Ne nijak vlezle. Spíš jako gesto mezi dvěma lidmi, kteří vědí, že flirt může být stejně vzrušující jako cokoli, co by přišlo po něm.
„A kamarád?“ zeptala se s potutelným úsměvem.
„Pořád na ceremoniálu?“
„Doufám,“ usmál jsem se.
„Nechtěl jsem ho rušit… ani sebe.“
Zasmála se. Krátce, s tou něžnou drzostí ženy, která má navrch, ale nechá ti ten pocit, že to bylo tvoje rozhodnutí. Pak vstala, vzala ručník a přehodila si ho přes ramena.
„Ještě se uvidíme,“ řekla tiše, skoro jako slib.
