V jeho stodole to vonělo po starém dřevě, pryskyřici a slámě. Dveře dokořán, večerní vzduch ztěžklý letním teplem proudil dovnitř a nesl s sebou vůni lesa. Naše dvě psiska se rozvalila na zápraží – moje kudrnatá fena stočená do klubíčka jako smetanová spirála, jeho pes – krásný jako on, divoký, nepřizpůsobivý – ležel natažený jak vlk ve střehu, přesto klidný.
Opřel mě o starý pracovní ponk – drsný, robustní, s jizvami po letech práce – a já se o něj ráda zapřela, políbil vášnivě a zuřivě jako vždy, když jsme se setkali po dlouhé době a zavelel: “Zavři oči. Mám pro tebe překvapení.“
Stala jsem bosá na zemi poseté pilinami a uslyšela kovové cvaknutí, pak další, potom jemné šustění latky. Otevřela jsem ústa, ale on mi jen položil prst na rty. „Čti tělem, neptej se na nic.”
Zavěsil jóga houpačku na jeden z trámů a do její měkké konstrukce mě opatrně položil. Znáš ten pocit, když se svěříš něčemu, co tě unáší? Tělo se mi pohupovalo ve vzduchu, břicho lehce napjaté, nohy podepřené, záda volně v prostoru.
S každým jemným zhoupnutím mě přijímal. Ne spěšně. Pomalu. Rytmicky. Mistr hlubokých, vědomých doteků. Jako by to byla meditace. Jeho dlaně se přesunovaly po mém těle, na stehna, na boky, na záda – hladil mě, jakoby tančil. A já se houpala mezi dechem a sténáním, mezi výdechem a výkřikem, mezi úplným odevzdáním a nečekanou extází.
Krajina před nami se vlnila, nebe tmavlo. Vzdálený pes z vesnice zaštěkl, jako by vnímal to, co slova neumí popsat. On mě držel za boky, táhl si mě k sobě v pohybu, co byl smyslný a kinetický – hrál si s fyzikou vášně.
Vzdechy se mi trhaly z hrudi, volně, zhluboka. Každý nádech byl jeho, každý výdech můj.
Když mě uvolnil, přitiskla jsem se k němu – haptická, přítulná, rozechvělá, jak uzlík mokrého prádla. Voněl po dřevu a mužství. Posadil mě na ponk, obtočil si mě kolem těla, jako batůžek. Houpala jsem se ještě podvědomě, doznívající křehká vlna, věděl, že to potřebuju.
Zapálil si cigaretu. Mlčky. S úsměvem, co měl v sobě oheň i něhu, já hlavu na jeho rameni. Psi dýchali v rytmu naší noci.
Nepatřil mi… Ale v tom tichu jsem věděla, že i kdyby nic jiného – tohle bylo skutečné.
