Poslední školní den. Jediný školní den, na který se i těším. Ve vzduchu léto, pouze jedna hodina ve škole, každý se hezky oblíkne, vezme kytku a nebo prostě to, co mu rodiče nachystali a vyrazí směrem do školy. Už při chůzi cítíte takové lehké napětí, že se chystají 2 měsíce prázdnin a tento malý nezbytný krok už je jen taková malá nezbytná část. Dojdete do třídy, každý se usmívá, někdo použil tátovo kolínskou, která se ve vzduchu míchá s nechutným hadrem, kterým jsme nesčetněkrát umyli tabuli a Lenka si vzala máminu košili, což by vůbec nevadilo, jen jí do ní nedorostly kozy.
Zazvoní na hodinu, učitelka přijde rovnou se zvoněním a užívá si svého “entrée sur scène”. Každý učitel a říkejte si co chcete, je tak trochu exhibicionista. A to prosím pěkně v té negativní konotaci. Za potlesku naší třídy a za použítí svého levator labii superios, jinak řečeno ušklíbacího svalu, vejde do třídy a ledabylým gestem ruky pokyne, ať si sedneme. Tohle jsem nikdy nepochopila. Učitel vás skoro až seřve, proč jako stojíte, že to nemusíte, ale chraň vás sám pán bůh, abyste nestáli. Nedělejte že nevíte, o čem se mluví. Určitě jste každý z vás chodil někdy do školy, i ti z vás, kteří se při pohledu do zrcadla nepoznáváte. Pokud ten pohled není příjemný, netrapte se, nepotřebujete vědět víc než jen to, že jste to vy.
Učitelka nás jako každý rok musí podrobit morálním dilematům, jako že nesmíme brát drogy, nikdy a nikomu, nebo že Limonádový Joe je filmový výmysl a rozhodně není pravda, že alkohol podávaný v malých dávkách (ne)škodí v jakémkoliv množství. No, u nás dospělých studentů je morální ovlivňování pedagoga pramalé.
Konečně mám v ruce své vysvědčení. Nevím, co jsem komu udělala, nebo proč mám známky jaké mám, když jsem se ani s nikým z učitelů nevyspala, ale vypadá to až trapně. Jen jedna dvojka z matematiky. Ale tak za to si můžu sama, to jsem si tuhle dělala srandu z učitelčina podbradku, z toho nechutného tuku, jak jí visí pod bradou, když si zase ona mě dobírala, že mám již v mém věku tetování. Na mou obranu si začala.
Hned ten kus papíru fotím mámě a hned mi dojde zpráva zpátky, že snad se mi to podaří i příští poslední rok. Žádný díky, jsi nejlepší, nastavila jsem si laťku zbytečně vysoko. Stanislavskij, Sečenov nebo Poe, ti všichni hledali nějakou vědeckou metodu, díky níž by se daly zázraky opakovat na požádání.
Většina naší třídy zamíří do nejbližší nalejvárny u školy, která se nazývá Na Vyhlídce, což je dost vtipný, protože je ve sklepě místního paneláku. Taková ta klasická čtyřka, včetně ubrusu a popelníku. Vysvědčení všech koluje po hospodě a s Martinou probíráme, kde vzít na naše plány na léto. „Už jsem doma nadhodila téma au-pair a souhlasí. Možná jsou i rádi, že se mě na měsíc zbaví.“ Říkám a Martina mi posílá na email detaily a přihlášku. Plat nic moc, ale za to mám zdarma bydlení, jídlo a podívám se do Londýna. Takže bych si i nějaký peníze mohla dovézt domů.
V dálce slyším známá slova písně “auf der Heide blüht ein kleines Blümelein” a podívám se na druhou stranu hospody, k jukeboxu, kde stojí Adolf a usmívá se na mě. Nevím, co tím chce říct, ale rozhodně dnes není na pořadu dne. „Pokud chceš zářit jako slunce, musíš k tomu nejprve i tak hořet.“ Nevím, kdo to řekl, ale někde jsem to četla na těch internetech.
Jelikož se toho dne již nestalo nic, co stojí za námahu, můžeme tento den uzavřít. Ozvu se zase příště.
Je 1.7. První den prázdnin. Taky máte tento den jako den, kdy se musí stát něco epického ? Možná to máme spojené s americkými filmy, jako Prci prcičky, kde v pozadí hrají punk-rockové kapely jako Blink 182 nebo Sum 41. Věděli jste, že tato kapela si dala název kapely prostě tak, že se kluci dali dohromady 41. den léta a sum je zkratka summer? Některé věci nemusí být nutně složité. Každopádně mám pocit, že každý den, kdy jsem doma je promarněný. Že teď musím nutně k vodě a pít pivo z červených plastových kelímků a nebo prostě dělat něco ! Kérku na ksichtě, bungee jumping, běhat nahý po městě. Můj den začal tak, že mě máma vzbudila v 8h ráno s dotazem, co chci vyprat, že pere bílý. Ať si vyvětrám a uklidím tu ! Takže american dream se nekoná, né dnes. Každopádně, vstávat bych měla, musím zajet na úřad, oholit se, vytáhnout ze skříně kufr a zabalit si věci. Zítra totiž odlétám směr jů kej. Budu dělat au-pair v Londýně, nějakým rozkošným manželům ze Southwarku, kteří hledají hlídání na celý měsíc a hlavně na jejich chystanou dovolenou ve Španělsku. Tak jsem zvědavá. No, mám plno práce, takže odkládám zápisník a jdu něco dělat.
See you later, alligator.
