Marek vyšel ven z temné místnosti, ručník na ramenou, tělo se mu třáslo a nohy měl slabé. Chvíli stál opřený o stěnu u baru, pot na čele se mu mísil se zbytky cizího semene. Snažil se popadnout dech, ale v hlavě mu pořád tepalo jen jedno: víc.
Hudba duněla, tělo bolelo, ale ten pocit být jen věcí, něčí rozkoší, ho spaloval zevnitř. Nedokázal si pomoct. Bylo to silnější než stud. Silnější než bolest. Touha se úplně podřídit.
Pomalu se vrátil zpátky do temného pokoje. Vzduch tam byl těžký, horký a vlhký. Už na něj čekali – dva starší muži, vousy, břicha, na sobě jen rozepnuté kožené křiváky. Ani slovo, jen pohled. Marek sklopil oči a klekl si mezi ně.
„Tak pojď, děvko,“ zachrčel jeden, chytil ho za vlasy a stáhl mu hlavu dozadu. Druhý mu přirazil tvrdý úd k ústům. Marek otevřel pusu bez váhání. Sliny mu stékaly po bradě, když se dusil, lapal po dechu a rukama se opíral o podlahu.
Vzadu se objevil další muž – mladší, potetovaný, s tvrdým pohledem. Chytil ho za boky, stáhl mu ručník a bez varování do něj vrazil. Marek vykřikl, ale nedokázal se bránit. Předek i zadek měl obsazený, mezi steny a tlukot srdce slyšel jen vlastní dech a cizí vzdechy.
Bylo to hrubé, surové, bez špetky něhy. Přiráželi do něj, tahali ho za vlasy, brali si jeho ústa, pusu, zadek. V hlavě mu bušila jen jedna myšlenka: „Tohle jsem chtěl. Tohle jsem já.“
Když ho konečně nechali být, ležel na zemi, zpocený, zadýchaný, bolavý, ale s podivným klidem uvnitř. Díval se do tmy, slyšel jejich kroky, a cítil, že ztrácí sám sebe. A že mu to nevadí.
