Byl listopad, sychravý večer, a déšť bubnoval do oken starého bytu ve třetím patře. Vavřinec rozsvítil jen pár stojacích lamp, na stole v obýváku nechal otevřenou lahev červeného a talíř s olivami a sýrem.
Kenji dorazil první. Měl na sobě tmavý kabát, který hned odložil, a přinesl krabičku jemných japonských sladkostí. Malik přišel o půl hodiny později, s úsměvem a teplým objetím, co provonělo vzduch jeho parfémem.
Seděli na gauči, pili víno, smáli se. Všechno plynulo. Nebylo třeba hledat téma, nebylo třeba spěchat. Kenji si sedl blíž k Vavřincovi, prsty mu přejel po dlani, a Malik je oba sledoval s tím klidným pohledem, co měl vždycky předtím, než udělal první krok.
A ten krok udělal. Přesunul se k nim, položil Vavřincovi ruku na krk a políbil ho – pomalu, dlouze. Kenji se k nim naklonil a políbil Malika. Tři rty, tři chutě, tři dechy, co se mísily do jednoho.
Víno zůstalo na stole. Oblečení začalo mizet kousek po kousku. Vavřinec cítil, jak ho Malik jemně tlačí na záda, zatímco Kenji mu líbal hrudník. Teplo jejich těl kontrastovalo s chladem, co se tlačil z oken.
Kenji se přesunul mezi Vavřincovy nohy, Malik se posadil za něj a objal ho. Rty mu přejížděl po uchu, zatímco jeho ruce mapovaly každou křivku. Kenji se dotýkal s precizností, jako by kreslil linky, které se nesmí pokazit. Malik byl naopak instinkt, síla, rytmus.
Vavřinec byl mezi nimi – sevřený, chráněný, naplněný. Zavřel oči a nechal se unášet. Všichni tři se pohybovali v dokonalé souhře, střídali role, nechávali prostor jeden druhému. Nebylo to jen tělo na tělo – byla to důvěra, která se rodila už měsíce.
Když vrchol přišel, nebylo to tiché. Byly to vzdechy, polibky, pevná objetí. A pak dlouhé ležení na posteli, hlavy na jednom polštáři, propletené nohy, zrychlený dech pomalu zpomalující.
Kenji se tiše zasmál. „Takže tohle je český způsob pohostinnosti?“
Malik se usmál a políbil Vavřince na čelo. „Jestli jo, stěhuju se sem.“
Vavřinec nic neřekl. Jen je oba přitáhl blíž a věděl, že tuhle noc si budou všichni tři pamatovat ještě hodně dlouho.
