Byl jsem doma sám. Ten tichý, ničím nerušený klid, který se rozprostíral po bytě, byl mou tajnou kulisou. S jistou obřadností jsem zamířil do ložnice. Odtamtud, ze dna staré bedny pod postelí, jsem vytáhl policejní pouta, zámečky a řetězy. Každý jejich chladný dotyk byl součástí rituálu, který mi měl dodat kontrolu tím, že ji na chvíli zcela odevzdám.
Nejprve jsem si oblékl krajková tanga – volba, která byla pro mou mužskou postavu lehce absurdní, ale právě v té nepatřičnosti spočívalo vzrušení. Poté jsem začal s poutáním. Kotníky i kolena jsem pevně svázal k sobě, řetězy jsem připevnil k čelu postele. Zůstal jsem nehybný, nohy k sobě tak těsně, že jakýkoli pohyb byl nemožný. Ruce jsem spoutal vpředu, zápěstí k sobě, a pak je ještě pevným pásem přichytil k trupu, abych zamezil i tomu nejpokrytějšímu dotyku. Klíček od všech zámků jsem si schoval do malé kapsičky všité do gumy tang. Byl na místě, kam jsem se sám nemohl dostat, ale kde byl teoreticky dostupný zvenčí.
Ležel jsem tam, lapen ve své vlastní, soukromé pasti. Byl to krásný pocit bezmoci, který byl paradoxně bezpečný. Věděl jsem, že se mohu kdykoliv osvobodit a že budu muset vše za chvíli uklidit. Fantazie se rozjela naplno. Krajková látka tang se mi rázem zdála neuvěřitelně těsná. Přestože jsem se nemohl dotýkat, nemohl dráždit, mé vzrušení sílilo. Ležel jsem, jen dýchal a savoval ten sladký a zakázaný pocit.
V tu chvíli se ozvalo otočení klíče v zámku a následně otevření dveří do bytu.
Panika mě zasáhla jako elektrický šok. Tohle nebylo v plánu! S vypětím všech sil jsem ze sebe strhl deku a snažil se ji překrýt vše. Jenže má nehybnost mi bránila a deka se sklouzla na bok.
Do ložnice vstoupila Alena.
„Co to tady proboha…“ nedokončila větu. Oči se jí rozšířily úžasem, ve kterém bylo spíše zděšení. Hleděla na mě nevěřícně. Jen mlčela, prohlížela si pouta, řetězy, tanga a můj zjevný stav.
Probral jsem se z šoku a začal koktat nějakou omluvu, vysvětlení, cokoli. „Já… já ti to vysvětlím, Aleno, jen jsem…“
Její hlas, ostrý jako nůž, mě přeťal: „MLČ!“
Okamžitě jsem umlknul. Ležel jsem tam, chycený a vyděšený, s tělem, které neposlouchalo.
Moment pravdy
Alena udělala krok vpřed. Její pohled se usadil na mně. Byla to směs znechucení a… zvědavosti? Zastavila se u postele a ruce si založila na prsou.
„Pěkný. Velice chladný pocit, vsadím se,“ promluvila nakonec, hlasem chladným, ale tichým. „Není ti v tom… v té krajce zima, Václave? Na tuhle hru bys měl mít lepší kostýmy, ne?“
„Aleno, prosím,“ dostal jsem ze sebe tiše. „Je to jen fantazie. Nikdy bych… nikomu… je to jen moje…“
Ona se ohnula a vzala do ruky jeden z řetězů. „A tohle je jen hra? Hra, kterou jsi přede mnou skrýval. V posteli, ve které spíme spolu.“ Pustila řetěz. „A co teď? Řekneš mi, ať odejdu, abys to mohl rychle uklidit a předstírat, že se nic nestalo? Nebo chceš, abych ti pomohla… odemknout to?“ V jejím hlase byla výzva.
Zavřel jsem oči. Tohle byl okamžik rozhodnutí. Útěk a lež, nebo přiznání a odhalení? Riskovat ztrátu důvěry, nebo riskovat odhalení nejniternější touhy?
Znovu jsem otevřel oči, podíval jsem se jí přímo do tváře a přijal svou bezmoc.
„Ne,“ zašeptal jsem, hlasem sotva slyšitelným. „Nechci, abys odešla. Ale… nemusíš nic dělat. Je to… je to jen moje potřeba. Je to jen… samota.“
Její pohled se zúžil. „To už ne. Chtěl sis užít svou fantazii? Tak si ji užiješ. A já se podívám, jaká je.“
Převzetí dominance
Alena se ke mně naklonila. Její prsty, ledově chladné, se dotkly mého pasu. Ucítil jsem, jak hledá klíček v gumě tang. Pocit, jak se dotýká mého těla, aby ukradla můj jediný klíč k svobodě, byl nesmírně dráždivý a děsivý zároveň. Klíček konečně zacinkal a Alena ho vytáhla. Vítězně mi ho ukázala, než si ho se sebejistým gestem zastrčila do kapsy džínů.
„Teď, Václave, nemůžeš nikam. Jsi jen můj a já tě nepustím, dokud nebudu chtít. Chtěl jsi bezmoc? Tady ji máš.“
Přešla ke krabici, ze které jsem vybavení vytáhl. Otevřela ji.
„Počkat… ty máš víc?“ Zvedla v ruce další pár těžkých pout. „Tohle se mi líbí. Ještě pevněji.“
Beze slova a s chladnou rozhodností přistoupila zpět k posteli. Použila dodatečné řetězy, aby mé již spoutané ruce – ty, které byly dříve jen připásány k trupu – pevně přivázala k bočnímu rámu postele. Každý její pohyb byl pomalý, záměrný. Jakmile skončila, nemohl jsem se pohnout ani o milimetr.
„Ještě detail. Chci, aby ses soustředil jen na mě.“
Když se konečně vrátila, posadila se na postel vedle mého ramene. Byla neuvěřitelně blízko. Její ruka se tentokrát něžně dotkla mého spánku a pak se přesunula na mou tvář.
„Pššt. Vypadáš tak… polapeně,“ zašeptala mi do ucha. Její prsty sjely po mém krku a zastavily se v prohlubni klíční kosti. Pomalu se začaly pohybovat níž, přes mé napjaté břišní svaly, až ke gumě tang. Nechala je tam, lehce je otřela, dráždivě blízko, ale stále mimo dosah konečného cíle.
„A teď mi pověz, Václave,“ šeptala, dech horký a intimní, zatímco její prsty jen naznačovaly dotyk. „Co se ti honí hlavou, když se nemůžeš dotknout? Když ti já můžu dělat cokoli… a ty nemůžeš nic?“
Její doteky byly tak jemné, tak nedosažitelné, že mé vzrušení explodovalo do čisté agónie. Ležel jsem tam, bezmocný a vydaný napospas její nově objevené moci, s tepající potřebou, kterou jen ona mohla naplnit – nebo zcela ignorovat.
