Londýn, 1880
Hlava mi třeští, jako by mi do ní někdo bušil kladivem. V ústech mám chuť staré whisky a něčeho, co připomíná popel. Otevřu oči a světlo z praskliny v závěsech mě praští přímo do mozku. Kocovina, stará známá. Ložnice páchne potem, ginem a jejím parfémem – sladkým, laciným, co se lepí na všechno. Vedle mě leží holka, snad dvacet let. Hezká. Asi. Vlasy rozcuchané, rty pořád červené od té barvy, co si včera natřela. Jedna noha přes moje stehno, jako by mě chtěla držet. Nepamatuju si její jméno. Jenny? Bess? Je mi to jedno. Nezáleží na tom.
Včerejšek je rozmazaný. Hospoda v Soho, plná kouře a hlasů. Smála se, tiskla se ke mně, ruka na mém krku. Když jsme dorazili do ložnice, už se svlékala, šaty padaly na podlahu s lehkým zašustěním, jako když vítr přejede přes suché listí. „Chceš mě,“ říkala, s nacvičeným tónem v hlase, jako by to opakovala každý večer. Ležela na posteli, nohy roztažené, připravená, a já, opilý, znuděný a prázdný, jsem na ni lehl. Měl jsem ji, tvrdě, rychle. Byla horká, vlhká, sténala tak nahlas, že to znělo jako divadlo. Její nehty se mi zarývaly do zad, pot stékal po kůži. Bylo to jen tělo na tělo, žádný pocit, žádný žár. Když jsem skončil, vyvrcholil jsem v ní a hned se otočil. Usnul jsem, aniž bych cítil cokoli. Ona se culila, jako by vyhrála, ale já věděl, že je to jen další prázdná noc.Jen soukromé představení pro jednoho diváka.
Teď tu leží, dýchá pomalu. Zvednu se, postel zaskřípe, hlava mi pulzuje. „Musíš jít,“ zamumlám. Hlas mám jako rašpli. Hledám pohár vody, nebo whisky, nebo ginu, sherry, nebo čehokoliv. Otevře oči, zmatená. „Už?“ říká, jako by čekala, že ji pozvu na čaj. Sáhnu do kapsy, hodím na postel pár mincí. „Na cestu,“ řeknu, i když oba víme, za co to je. Bere je, mlčí, rychle sbírá šaty a mizí. Když za ní zaklapnou dveře, sedím a koukám do prázdna. Odejdu do pracovny, na stole je poloprázdná lavev něčeho, napiju se, težce dosednu do křesla a koukám na stůl. Papír na stole je bílý jako hrob. Měl být popsaný mým románem. Mým životním dílem. Ale můj život je stejně prázdný, jako ten papír. Už dlouho hledám inspiraci. Téma. Pro román a vlastně i pro můj život. Potřebuji drink. A možná něco víc.
Soho. Tam snad něco najdu.
Zavolám si drožku před domem. Starý kočí s vousy hustými jako šedý mech zamumlá něco o ceně. Je mi to jedno. Hodím mu minci a lehnu si do sedadla. Hlava mi pořád třeští, whisky z rána nepomohla. Londýn je šedý, mlha se válí ulicemi jako nějaký přízrak. Bydlím v Bloomsbury, kde domy stojí rovné, s čistými okny a služkami, co drhnou schody. Ale jak drožka vyjede, míjíme Russell Square, jeho stromy stojí jako tiché stráže v mlze. Pár gentlemanů v cylindru kráčí s holemi, ignorují svět kolem.
Cesta do Soho vede přes chudší části. Ulice se zužují, domy jsou špinavé, cihly černé od sazí. U Oxford Street vidím davy chudáků – prodavači novin halekají, lide se překřikují. Proč je lůza vždy tak hlučná? Koňský trus páchne pod koly. Na rozích postávají holky, sukně krátké, tváře unavené, pohledy často nepřítomné, nabízejí se kolemjdoucím. Jedna se na mě usměje, pokusí se o svádivý pohled, ale odvrátím zrak. Všechny jsou jako ta z mé postele – snaživé, ale prázdné. Za pár mincí si koupíte jejich tělo i lásku. Žebrák ve špinavých páchnoucích hadrech sedí u zdi, ruce špinavé, oči bez naděje. Míjíme Trafalgar Square, sochy lvů stojí v mlze jako strážci města, kteří nikdy nespí. Ale já jsem unavený. Všechno je stejné – špína, hluk, prázdnota. Drožka zastaví u zadymeného klubu v Soho. Vystoupím, hodím kočímu další minci za rychlou cestu. Možná tady něco najdu. Nebo aspoň další drink.
Drožka mě vysadí před The Gilded Muse. Zvenku je budova nevzhledná – zašlá fasáda se loupe, cihly černé od sazí, štít nad vchodem se kýve v mlze. Vypadá, jako by tu zapomněli století. Ale uvnitř je to jiná. Červené sametové závěsy, těžké jako hřích, visí na stěnách. Lustry s kapičkami skla vrhají mihotavé světlo, koberec je mírně ošoupaný, ale kdysi byl drahý. Vzduch je plný kouře z doutníků, pachu absintu a laciných parfémů. Cítím pot, touhu, sny, co nikdy nevyjdou.
Tady se mísí všechno – mladíci s očima plnýma naděje a sny o slávě, hezké i méně hezké dívky, které hledají zábavu, nebo alespoň na čas lepší život, starší chlapi v obnošených oblecích, co si hrají na někoho. Nejsou tu vyloženě boháči, ti mají své kluby jinde. Jsou zde lidi jako já – nemáme hluboko do kapsy, trocha talentu, hodně prázdnoty. Chytří se hádají s hloupými o poezii, filozofii, životě, a nikdo neposlouchá. Mladé holky se proplétají mezi stoly, sukně krátké, úsměvy nacvičené. Za pár mincí nebo hezký verš ti dají, co chceš – tělo, chvíli pozornosti, někdy i falešnou lásku. Jedna se opře o můj stůl, vlasy voní po levanduli, oči unavené. „Co byste rád, pane?“ zašeptá. Odvrátím pohled. Jsou jako ta z mé postele – snaživé, ale prázdné. Je tu i několik starších žen, tu už nemají žádné iluze, jen tu zabíjejí i zapíjejí svůj život.
Klub má několik pater. V každém jsou salónky – v jednom někdo drmolí o bytí a hříchu, v jiném se vášnivě čtou básně, co nikoho nezajímají, v dalším se probírá politika a směřování království. Na nejvyšším patře je malý divadelní sál, jen pro pár lidí. Sedadla vrzají, opona je potrhaná, ale pódium je místo, kde se rodí sny o literární slávě. Jako ty moje, co už dávno zhasly. Sednu si do rohu, objednám whisky. Kouř mě dusí, ale zůstávám. Nikdo ho neposlouchá, lůza se baví a překřikuje se. Ani nevím, proč sem stále chodím a co tu hledám. Inspiraci? Nové zážitky? Múzu, která mne políbí na čelo? Vytržení z mého nudného života?
Procházím hlavním sálem, vyhýbám se konverzaci, hluk hlasů drtí moji hlavu. U stolu mě zastaví nechtěný známý, podřadný literát, co píše recenze pro zapadlý plátek. „Sire Edwarde,“ říká s křivým úsměvem, „co vaše kniha? Pořád ji píšete, nebo už jste to vzdal?“ Lehká ironie v jeho hlase mě štve. „Píšu o životě nižší šlechty a prostého lidu,“ odpálkuju ho. „Zjistil byste, že napsat knihu není jako psát vaše hloupé recenze.“ Otočím se a jdu dál, než může odpovědět nebo se urazit. Vezmu si pohár whisky od servírky – mladé holky s pěkným úsměvem a zajímavým dekoltem. Podívá se mi do očí o trochu déle, než je nutné. Možná se ráno probudím vedle ní. Ale je mi to vlastně jedno. Tahle, nebo nějaká jiná. Není složité si tu sehnat společnost.
Zastavím se u rytířského sálu, nebo jak tu téhle proklaté místnosti říkají, a sleduju, co se děje. Je tu o poznání méně kouře a více klidu. Je tu jen malé vyvýšené pódium a u zdí úzké stoly na občerstvení. Na zdech visí několik atrap mečů, šavlí, pík a částí brnění. Náhle mi do uší udeří mladý hlas, plný ohně a života, který přednáší nějakou báseň. Zaslechnu jen její konec:
„Život je jen stín, co bledne v mlze,
čekám na múzu, co nikdy nepřijde.
Dny mizí v prázdnu, srdce je tiché,
jen touha plane, a přesto hyne.“
Nevím, kdo to přednáší. Zahlédnu jen postavu – štíhlou, vlasy rozcuchané, stojí na pódiu v mihotavém světle plynových lamp. Než se procpu davem, abych se zeptal na autora těch veršů a složil mu poklonu, zmizí do vedlejšího sálu. Srdce mi buší, poprvé za roky cítím něco jiného než prázdno. Možná je to ta múza, co hledám. Rád bych si to dílo poslechl celé.
Vydám se za ním, pronásleduju ho do dalšího sálu, ale opět vidím jen jeho záda, jak mizí v další místnosti. Prokličkuju davem, sklenice whisky v ruce už je teplá, nechutná. Hluk hlasů mě drtí, ale jdu dál. Najdu ho až na schodišti – stojí tam, nerozhodně, jako by přemýšlel, jestli jít o patro výš, nebo níž. Štíhlý, vlasy rozcuchané, košile lehce rozepnutá. „Promiňte, že vyrušuju,“ řeknu, „ale vy jste recitoval tu báseň v rytířském sále?“
„Ano,“ odpoví, oči plné ohně, „líbila se vám, pane?“ Hlas má spíše drzý, sebevědomý. Ne jako většina chudých umělců, když na ně promluví někdo, kdo nemá hluboko do kapsy.
„Líbila,“ přiznám, „ale bohužel jsem zaslechl jen její konec. Bylo by možné si ji poslechnout znovu, celou, a někde, kde je poněkud více klidu?“
Chvíli mlčí, dívá se mi do očí, jako by zkoumal, co po něm chci. Pak přikývne. „Dobře,“ řekne, ale pořád stojí, pohled neuhýbá. Pochopím. Zavolám jednu z dívek, co se proplétají mezi stoly – mladá, sukně krátká, úsměv nacvičený. „Odveďte nás do soukromé místnosti, prosím,“ řeknu, „a přineste něco k pití.“ Prohlédne si mě, pak přeskočí pohledem na chlapce. Všimnu si jejího lehce zvednutého obočí, pak nás naznačí hlavou, ať jdeme za ní.
Krátkou vedlejší chodbou nás dovede do malé místnosti – jen stůl, židle, lehoška, na zdech těžké závěsy, všude plno polštářků. Místo, kam si chlapi vodí zdejší „krásky“ na pár minut falešné lásky. Sednu si na židli, on zůstane stát. Dívka přinese dva poháry vína a karafu s vodou, znovu si nás rychle prohlédne, zatáhne závěs a zavře za sebou dveře. Ticho je najednou těžší než kouř v sálech. On se usměje, lehce, jako by věděl něco, co já ne. „Tak,“ řekne, „chcete slyšet mou báseň?“ Srdce mi buší dál, ale nejsem si jist, jestli je to kvůli veršům, nebo těm očím.
Mlčím a prohlížím si ho, najednou neschopen slova. Posadí se na lehošku, pohár vína v ruce, a usměje se, lehce, drze řekne. „Tak tedy tu báseň,“ řekne. Začne recitovat, slova o touze a prázdnotě mě řežou jako nůž. Nemůžu odtrhnout oči od jeho rtů, od pohybu jeho rukou.
Po básni mlčíme, víno je sladké a těžké. „Snažím se také psát,“ řeknu nakonec, abych zaplnil to těžké a dusivé ticho. „Krátký román, možná autobiografický. Ale poslední dobou… žádná inspirace.“ Hlas mi zní unaveně a trochu lítostivě.
„Proč píšete?“ zeptá se, oči pořád plné toho ohně.
„Protože nemám co jiného dělat,“ odpovím. A mám vlastně pravdu. Bez psaní bych jen existoval, propíjel si cestu k osamocené smrti. Když se na něj dívám, něco ve mně začíná hořet. „Mimochodem, jsem sir Edward Blackwood, baronet,“ představím se i s titulem. Na ženy tím vždy zapůsobím. Napadne mě, proč se tak představuji zrovna jemu. A proč se vůbec představuju já jemu? Nic to s ním nedělá, jen lehce povytáhne obočí. Natáhne ke mně pravici. „Thomas Wren,“ řekne stručně, jeho stisk je pevný, sebevědomý.
Chvíli ještě mluvíme – o poezii, o Londýně, o snech, o věčném dešti.
Pak mě přeruší. „Promiňte, sire Edwarde, musím si jít pro honorář za dnešní vystoupení.“ Zmiňuje částku – pár šilinků. Směšné. I těm nejnudnějším holkám dávám víc za bídnou noc, co mi nic nedá.
„To je všechno?“ vyhrknu, možná příliš rychle. „Vždyť je to almužna!“
Smutně se usměje, koutky rtů se zvednou v neveselém úšklebku. „Pro vás almužna, pro mě je to den života v Londýně,“ řekne, hlas klidný, ale v očích je něco, co mě nutí přemýšlet. „A tady to není jen o penězích. Spíš o tom, že někdo poslouchá, co píšu. A co cítím.“ Pak se zvedne, pokývnutím hlavy se rozloučí, odhrne závěs a otevře dveře.
Nechám ho odejít, ale jeho verše mi zní v hlavě. A ty oči – ty je oči mě nepustí. Sedím, víno je pořád sladké, ale když se teď napiju, dusí mě. Vyběhnu za ním, dveře za mnou zaskřípou, kroky duní po dřevěné podlaze. „Thomasi!“ zavolám do šera chodby. Vyběhnu za ním, ani nevím proč, nevím, co bych mu chtěl říct. Thomas udělá ještě dva kroky, než se zastaví. „Ano, sire Edwarde? Potřebujete něco?“ Potřebuji něco, ptám se sám sebe? Ano, potřebuji! Potřebuji někoho, kdo mě vytrhne z nudného šedého života, stálého a neměnného, jako tón přístavního majáku. „Pokud se neurazíte, rád bych s vámi pokračoval v konverzaci. Přijměte pozvání do mého domu, budu potěšen a rád vám refunduji i dnešní ušlý zisk. Co byste řekl dvěma librám?“ Thomas je mou nabídkou překvapen, přemýšlí o ní. „Nehledejte za mou nabídkou nic jiného, Thomasi, než prosbu o další osvěžující konverzaci s vámi,“ přemlouvám ho dál. Ještě chvíli uvažuje, pak krátce souhlasně kývne. Mám na něj počkat u vstupních dveří, vezme si jen své věci z šatny. Mám podezření, že si chce stejně vyzvednout svůj dnešní honorář. Naštěstí nečekám dlouho, stihnu zaplatit svou dnešní útratu a už tu je. Odcházíme spolu, bryčka čeká na ulici, nastoupíme a jedeme ke mně.
Londýnská mlha je hustá, jako by mne chtěla pohltit i s mými myšlenkami. Bryčka klouže po dláždění, kola skřípou, a já se dívám na Thomase, sedícího naproti mně. Světlo lucerny z ulice vrhá stíny na jeho tvář, zvýrazňuje ty oči, co mě neopouštějí. „Proč jste mě vlastně pozval, sire Edwarde?“ zeptá se, hlas má pořád ten drzý podtón, ale teď je v něm i zvědavost. „Vaše verše,“ odpovím pomalu, „ty ve mě… probudily... něco, co jsem dlouho necítil.“ Mlčí, jen se lehce usměje. Cesta ke mně domů není příliš dlouhá a ticho mezi se teď zdá těžší, hřbitovní nálada. Když dorazíme, hospodyně už spí, dům je tichý, prázdný. Vedu ho do své pracovny – starý dubový stůl, police plné knih, které jsem nikdy nečetl, na stole papír, který už dlouho zůstává bílý, nepopsaný. „Posaďte se,“ řeknu a naliji nám oběma sklenku whisky. „Tak povězte, Thomasi, co vás nutí psát ty verše? A co vás nutí žít v tomhle městě?“
Thomas usrkne whisky, oči se zadívají někam daleko za mě. „Londýn je krutý,“ řekne s lehkým úšklebkem, „ale navzdory všemu je tu život jednodušší. Na malém městě, odkud jsem přišel, se žít nedá. Tam vás dusí pohledy, pomluvy, i zjevný výmysl je tam víc než pravda. Tady můžete být, kým a čím chcete. Když uprostřed ulice upadnete na zem, lidé vás překročí, obejdou, možná okradou. Ale všem je jedno, kdo jste. Co jste. Nebo kým jste byl.“ Odmlčí se, pohled mu zabloudí k oknu, kde tma tiskne svou šedou tvář na sklo. „A verše? Ty píšu, protože je musím psát. Jinak bych se z tohohle města zbláznil. No a navíc, dokážete si mě představit jako přístavního dělníka?“
Zkoumavě si ho prohlížím, vpíjím se očima do těch jeho, jsou tak hluboké a tak moc v nich hoří to, co zrovna říká, co cítí. „A vy, sire Edwarde,“ řekne, nakloní se blíž, „proč jste mě pozval? Jen kvůli těm několika veršům?“
Uvažuju, sklenka whisky v ruce je těžší, než by měla být. „Už dlouho jsem s nikým nemohl jen tak normálně hovořit,“ přiznám. „Dnes… dnes je první barevný den po dlouhé době. Nebo spíš barevný večer.“
„Barevný večer?“ zeptá se, obočí lehce tázavě zvednuté, koutek úst se mu zkroutí v úsměvu.
„Mé dny jsou šedé,“ řeknu po chvíli přemýšlení. „Ráno kocovina, která mi drtí hlavu. Potom civění na prázdný papír, které je ještě horší než kocovina. Odjezd do nějakého nudného klubu, příliš mnoho alkoholu, příliš mnoho nudné společnosti – holky, co se usmívají za několik penny, nebo za pohár vína. Umělci, kteří si myslí, že jsou někdo, že něco znamenají, že něco umí. A tak pořád, den za dnem, vše stejné. Nudné. Zbytečné.“
Dále konverzujeme, pijeme whisky, ale nejsme opilí – jen tak akorát uvolnění, aby slova tekla lehce. Mluvíme o poezii, o životě, o tom, jak Londýn dokáže člověka pohltit a zároveň mu dát svobodu. Thomasovy oči pořád hoří, jeho úsměv skor nakažlivý, po dlouhé době se i já usmívám. Venku se pomalu rozednívá, šedá mlha se zbarvuje do mdlé oranžové. Papír na stole je pořád bílý, ale už se na něj nedívám s tou starou beznadějí.
„Thomasi,“ řeknu, když světlo za oknem zesílí, „zůstaňte tady. Týden, měsíc, jak dlouho budete chtít. Mohu si dovolit být vaším patronem. Vaše básně… rád bych je vydal. Pomohl vám je dostat na světlo, kam patří.“
Je mou nabídkou překvapen, zmaten. „Sire,“ začne váhavě, „nevím, jestli…“
„Nespěchám,“ přeruším ho, lehce se usměju. „Přespíte tady, v pokoji pro hosty. Jestli vydržíte ještě chvíli vzhůru, paní Harroway ráno přijde, připraví vám lože, najde nějaké oblečení a napustí teplou koupel. Spánek vám přinese osvěžení. A možná i rozhodnutí.“
Thomas chvíli mlčí, pak přikývne. „Dobře,“ řekne tiše. „Ale jestli dovolíte, rád bych viděl ten pokoj hned. A tu koupel.“ Usměje se, tentokrát bez toho obvyklého drzého tónu. „Mohl byste mi být průvodcem vy sám?“
Přikývnu, zvednu se a vedu ho přes tichý dům do pokoje pro hosty. Je to útulná místnost – těžké závěsy, postel s nebesy, malý krb, který místnost příjemně vyhřeje. Vedle jsou dveře do soukromé koupelny. Thomas vejde, rozhlédne se a bez váhání začne napouštět vanu. Voda je horká, až z ní stoupá pára, co se vine kolem jeho štíhlé postavy. Začne se svlékat, pomalu, bez ohledu na to, že jsem tu. Rozepne si košili, sundá ji a pověsí na ramínko. Vidím jeho hruď, břicho, ruce, podpaží – vše úplně holé, bez jediného chloupku. Ten pohled mě překvapí, jeho nahá kůže se zdá být ještě víc nahá, když ji nic nezakrývá. Rozepne kalhoty, položí je přes židli. Svléká se, jako bych tu nebyl. Nebo naopak, jako by se svlékal jen pro mě.
Měl bych odejít, ale nemůžu od něj odtrhnout oči. Prohlížím si jeho štíhlé tělo, pevné svaly, tu jemnou linii od ramen k bokům. Je mi trapně. „Tam,“ ukážu na skřiňku, hlas mi zní nejistě, „najdete ručníky, nějaké pyžamo a župan.“
Thomas se podívá tím směrem, pak pomalu svlékne i poslední kousek oblečení. Stojí přede mnou tak, jak ho Bůh stvořil. Nechci se dívat, ale mé oči zabloudí do jeho klína – je oholený, úplně, jeho úd je relativně dlouhý, výrazný žalud zakrytý předkožkou, která je trochu delší, takže ho celý halí, a přes ni je vidět dlouhá, tmavá žíla, co se táhne od kořene až ke špičce. Nic ho nezakrývá, je tak… vyzývavý, jako by si žádal pohled, téměř drze přitahoval mou pozornost. Líbí se mi, skoro mne snad i láká, ten pohled mne přitahuje, ale jsem z toho zmatený, v rozpacích. Otočí se, vidím jeho štíhlé, ale ne hubené nohy, stehna, co se směrem nahoru rozšiřují, přecházejí ve dvě pevné, klenuté a také hladce oholené hýždě, nad nimi úzký pas, jako by byl stvořený pro pohled. „Děkuji, sire Edwarde,“ řekne s lehkým úsměvem, „ale nejraději spím právě tak, jak mě teď vidíte.“ Udělá dva kroky, jednou nohou vstoupí do vany, pak se zastaví a otočí se ke mně. Ten podivný úsměv na jeho tváři je zpátky. „Pokud tedy nechcete pokračovat v konverzaci. Nebo mě umýt…?“
Cítím, jak mi tváře hoří, rychle odvrátím zrak. Co si o sobě myslím? Jsem šlechtic, a přesto mě přitahuje něco, co by mě mohlo zničit „Omlouvám se, nechtěl jsem,“ začnu drmolit, spěchám ke dveřím. Když jimi procházím, slyším za sebou jeho hlas: „Vaši nabídku s velkou radostí přijímám a jsem za ni vděčný!“ Dveře za mnou tiše cvaknou, ale moje srdce buší, jako bych běžel celou cestu z The Gilded Muse.
Na stole v hale nechám vzkaz pro paní Harroway – aby nebyla překvapena mým hostem a informuji ji, že se zdě nějakou dobu zdrží. Pak se vleču do své ložnice, hlavu plnou zmatených myšlenek, jako bych strávil týden v opijovém doupěti, kde se dým mísí s hříšnými touhami. Uléhám, ale spím neklidně, mysl mi víří, jako by mě pohlcovaly vlny. Stále se mi zdá o Thomasovi, jak tam stál, v rouše Adamově, vlastně více než nahý, klidný, možná až vyzývavý. Neustále se mi vrací ten pohled do jeho klína, na jeho mužství, ve snu ještě více přitažlivější a nestydatě vzrušující.Neodcházím, ale naopak přicházím blíž. Thomas vleze do vany, voda se třpytí na jeho hladké kůži. Namydlím houbu, její pěna je hustá a hebká, a začnu ho pomalu mydlit. Opře se o okraj vany, zakloní hlavu, zavře oči a zhluboka vydechne, jeho dech je tichý, ale těžký. Mydlím mu jeho pevnou hruď, pak sjedu na břicho, kde se kůže lehce napíná přes svaly. Ruka s houbou zajede níž, až se náhodně dotknu jeho údu, tvrdého a skrytého, jako sloup v zatopeném chrámu. Ve vodě vidím jeho nezřetelný obrys. Podívám se na Thomase – už nemá zavřené oči, prohlíží si mě tím svým pohledem, který mě na něm hned zaujal, hlubokým, spalujícím, možná i trochu pobaveným. Natáhne ke mně ruku, chytí mě za krk, jeho prsty jsou pevné, ale jemné, přitáhne si mě k sobě. „Musíte mě umýt všude, sire,“ zašeptá, hlas tichý, ale naléhavý. Pustím houbu, plave na hladině, a uchopím jeho úd. Je tvrdý, velký v mé ruce, předkožka se lehce posouvá, když rukou pomalu pohybuju, cítím jeho teplo, jeho pulzující žílu pod dlaní. Thomas mě líbá, jeho rty jsou horké, cítím jeho jazyk, jak se opatrně dotýká mých rtů a jemně je špičkou olizuje. Mám je sevřené, ale pomalu je rozevírám, jeho jazyk zajíždí mezi ně, zkoumá má ústa, hledá můj jazyk, najde ho, proplete se s ním, hraje si, zkoumá, něžně, drze, naléhavě. Zmáčknu jeho úd pevněji, jeho dech se zrychlí, rty se ještě víc přitisknou k mým, ruka na krku si mne k sobě přitáhne pevněji – v tom se s leknutím probudím! To snad ne! Zdálo se mi o muži! Mně, kdo skoro každou noc uléhá v náruči jiné ženy! Jsem vzrušený, tělo mi hoří, jako už dlouho ne, srdce mi buší, jako by chtělo vyskočit z hrudi. Vstanu, je už po poledni, v hlavě stále mizí obrazy ze snu, jeho oči, jeho rty, ten dotek, co mě pálí na kůži, jako by byl skutečný, v dlani snad stále cítím jeho tvrdost... Co se to se mnou děje?
Vstanu, procházím se po domě, nohy mě nesou bez cíle chodbami, kde stíny lamp tančí na stěnách. Zastavím u okna v salónu, dívám se ven – londýnská ulice pulzuje životem, lidé spěchají, kočáry rachotí po dláždění, bryčky se pohupují v rytmu kopyt, obchodníci volají své zboží, děti běhají mezi povozy. Mlha se rozplývá, ale moje mysl je pořád jako v oparu. V chodbě potkám paní Harroway, její tvář je klidná, věcná, jako vždy. „Paní Harroway,“ začnu, hlas mi zní nejistě, „prosím, postarejte se, aby byly přineseny věci pana Thomase. Zůstane tu… na nějaký čas.“ Vysvětluji jí, co jsem už napsal na vzkaz – lože, oblečení, snídani – a pak pokračuji, jako bych musel. „Thomas je talentovaný básník, víte? Budeme společně připravovat jeho sbírku básní, brzy ji vydáme.“ Mluvím dál, slova se mi hrnou z úst, jako bych je potřeboval slyšet sám. Paní Harroway přikyvuje, netváří se nijak, jen poslouchá, její oči jsou nevýrazné, ale zdvořilé. Možná to ani tak nevysvětluji jí, ale sobě. Když to řeknu nahlas, musí to být pravda, ne? Přikývne, slíbí, že vše zařídí, a odejde.
Thomas brzy vstane, sejdem se v jídelně u snídaně. Stůl je prostřený – káva, toast, marmeláda, vůně másla se mísí s kouřem z krbu. „Spal jste dobře, sire?“ zeptá se Thomas, jeho oči jiskří, jako by mi četl myšlenky, jako by viděl celý můj sen. Přisvědčím, i když cítím, jak mi tváře zčervenají pod tíhou těch obrazů. „A vy?“ zeptám se, abych odvedl pozornost. „Skvěle,“ odpoví s tím svým úsměvem, co má v sobě náznak drzosti. „Po té žhavě horké koupeli jsem ihned usnul a spalo se mi jako v nebi.“ Jeho hlas je lehký, ale ten pohled… jako by věděl, co se mi honí hlavou. Domluvíme se, co dál – Thomas si nechá přivézt své věci, usadí se tu na delší dobu. Začneme pracovat na jeho básních, vybírat ty nejlepší, řadit je do sbírky. Souhlasí, oči mu září nadšením, a já cítím, jak ten barevný večer, co začal v The Gilded Muse, se rozrůstá do něčeho většího, něčeho, co mě táhne k němu blíž.
Dny utíkají jako splašený hřebec, jeden za druhým, rychle a neúprosně. Dny i noci trávíme v mém domě, usilovně pracujeme. Sedíme u stolu v mé pracovně, papíry se kupí, inkoust stříká, když Thomas přeškrtává verše nebo dopisuje nové, jeho pero tančí po papíře s lehkostí, která mě fascinuje. Vybíráme básně, řadíme je, sbírka dostává skoro konečnou podobu, každý verš jako klenot, co odráží jeho duši. Já, inspirován jeho vervou, jeho ohněm, začínám psát svůj román – volně inspirovaný mým životem, mými šedými dny, které teď dostávají barvu díky němu. Thomas čte moje řádky, usměje se, přikývne. „To je ono, Edwarde,“ řekne tiše, jeho hlas je jako teplý dotek. „To je živé.“ Jeho slova mě hřejí víc, než by měla, a já si to uvědomuji, ale nedokážu to zastavit. Když se mě při čtení dotkne na ruce, nebo když mi nahlíží přes rameno a jeho rameno se lehce otře o mé, cítím se nesvůj, jako by se ve mně mísila touha s hanbou. Rád ho pozoruji – jak se zamračí, když přemýšlí, jak se usměje, když ho napadne vhodný verš, jak se jeho oči rozsvítí, když najde to správné slovo. Musím se přiznat, že si rád prohlížím i jeho postavu – tu štíhlou linii těla, co mě přitahuje, i když si to zakazuji. Jednou jsem se ho zeptal na to, proč je celý oholený. Trochu se začervenal, což mě překvapilo, a vysvětlil, že je to kvůli osobnímu pohodlí. Víc jsme o tom nemluvili, ale nemohl jsem si nevšimnout, že od té doby nosí košile rozhalené, někdy až příliš, takže odhalují jeho hladkou hruď, ramena, někdy i náznak břicha. Několikrát přišel na snídani jen v županu – a když říkám jen v županu, myslím tím, že pod ním neměl nic než svou nahou kůži. Snažil jsem se ignorovat, když se mu župan náhodou rozevřel a odhalil kousek jeho těla – hladkou kůži na stehnech, náznak jeho boků, nebo dokonce letmý pohled na jeho úd, vše stále oholené, s tou dlouhou, tmavou žílou, co mi připomněla ten večer v koupelně. Byly to chvíle, kdy by gentleman měl odvrátit zrak, ale já se přistihl, že se dívám, s tajným zalíbením, a litoval jsem, že se mohu dotýkat jen pohledem, nikoli rukama.
Asi po měsíci jedeme do jednoho lepšího klubu – The Silver Quill, místo, kde se scházejí umělci, bohémové i lidé s penězi, kteří hledají, koho by podpořili. Chceme se pobavit, potkat lidi, možná zjistit, u jakého nakladatele bychom mohli sbírku vydat. Whisky tu mají dobrou, jemnou a hladkou, ne tu palčivou lacinou pálenku z přístavních putyk. Dívky tu mají v sobě alespoň zbytky něčeho, jejich úsměvy nejsou tak očividně hrané, jejich smích zní jako zvonky, ne jako nacvičená píseň. Piju, mluvím s několika známými, ale pořád sleduji Thomase. Najednou zmizí. Hledám ho očima, a pak ho spatřím – v koutě, vášnivě líbá jednu servírku, její dlouhé tmavé vlasy se mísí s jeho, ruka jí spočívá na jeho rameni. Zabodne se do mě ostrý osten žárlivosti, jako nůž, co se otáčí v ráně. Proč? Proč mě to tak bolí? Thomas se zanedlouho vrací k našemu stolu, jako by se nic nestalo. Všimne si, že se má nálada změnila, pozoruje mě, ale neptá se, nekomentuje. Navrhuji jet domů, Thomas neprotestuje. Cestou bryčkou mlčíme, sleduji cestu, ale vlastně nevnímám, kudy jedeme. Ulice se ztrácejí v mlze, stejně jako moje myšlenky.
Dojedeme domů, bezmyšlenkovitě hodím kočímu minci – možná příliš hodnotnou, protože uctivě děkuje, sklání klobouk hlouběji, než je zvykem. Vstoupíme do domu, ticho nás obklopí, jen kroky na dřevěné podlaze tiše duní. Není ještě pozdě, často jsme s Thomasem trávili celou noc nad jeho sbírkou a mým románem, papíry rozloženými na stole, svíčky dohořívaly do tmy. Tentokrát však nemám náladu. Vlažně se rozloučím, „Dobrou noc, Thomasi,“ zamumlám a stoupám po schodech ke své ložnici. Cítím jeho pohled v zádech, jak stojí dole a dívá se za mnou. „Sire Edwarde,“ zavolá tiše, „stalo se dnes něco, proč se vám tak náhle zhoršila nálada? Je to kvůli mně?“ Zastavím se, ruka na zábradlí, přemýšlím, co odpovědět. Srdce mi buší, myšlenky se honí, ale nakonec se jen trochu otočím. „Ne, jen… náhlá nevolnost, možná z whisky,“ vymluvím se, hlas mi zní křehce, nepravdivě. Pak dál stoupám nahoru. Copak mu mám, mohu a smím vůbec vysvětlovat, že mě trápí žárlivost vůči jeho osobě? Že když jsem ho viděl líbat se s tou holkou v The Silver Quill, představil jsem si na krátký okamžik sebe na jejím místě, jeho rty na mých, jeho ruce na mých ramenou? Copak mu mohu vyprávět, jak jsem šťastný v jeho přítomnosti, že na něj myslím i v soukromých chvílích, kdy jsem sám se svými myšlenkami? A že mě dnes hrozně ranilo, že to, co já od něj dostat nemohu, má nějaká bezvýznamná neznámá dívka? Odkráčím do svého pokoje, v depresi, s hlavou plnou myšlenek, co se mísí jako mlha nad Temží.
Převléknu se do nočního úboru, rozestlu si lože a už se chystám ulehnout, když zaslechnu tiché zaklepání. „Sire Edwarde, smím vstoupit?“ Thomasův hlas je tichý, ale naléhavý. Mlčím, doufám, že odejde, že mi dá čas utřídit si chaos v hlavě. „Rád bych se přesvědčil, že jste v pořádku, sire,“ pokračuje. „Jsem v pořádku, jdu si právě lehnout,“ odpovím, možná trochu naštvanějším tónem, než jsem zamýšlel. Náhle se dveře otevřou a Thomas, oblečený opět jen v županu, co se lehce vlní kolem jeho štíhlé postavy, vstoupí dovnitř. „Omlouvám se, že jsem nečekal na vyzvání, ale musím s vámi hovořit. Obávám se, že za vaší náhlou změnou nálady jsem zapříčinil já. A rád bych vám vysvětlil…“ Pozvednu obočí, „Nikoliv, jak jsem řekl, udělalo se mi náhle nevolno,“ skočím mu do řeči, hlas mi zní tvrdě, ale uvnitř se třesu. „…vysvětlil… rád bych vám řekl… smím se posadit a nalít si?“ zeptá se náhle, jeho hlas poprvé váhavý, nejistý. Poprvé vidím Thomase, jak se nemůže jasně vyjádřit, a to mě zarazí. Pokynu mu, ať se posadí ke stolku, kde stojí karafa s whisky. „Nalijte nám oběma,“ řeknu tiše, a sednu si naproti němu.
„Sire,“ začne Thomas, sklenka v ruce, oči sklopené k jantarové tekutině, „dovolte, abych vám nyní řekl něco o sobě. Pokud mi i na konci vyprávění dovolíte setrvat pod vaší ochranou a štědrou rukou, budu neskonale šťastný a vděčný. Pokud ne, ještě dnes mohu odejít a už o mně nikdy neuslyšíte. Ať tak či tak,“ odmlčí se, jeho hlas se lehce zachvěje, „pokud se mi – nebo snad nám – podaří vydat sbírku mých básní, budu rád, když na první straně bude napsáno, že je věnována vám.“ Pokynu mu, ať pokračuje, a poslouchám ho se zájmem, i když v hlavě mi stále víří ta scéna z The Silver Quill. „Pamatujete, když jsem říkal, že jsem z malého města, kde mě dusily výmysly a pomluvy jiných?“ Ano, pamatuji si, jak říkal, že raději živoří zde, v Londýně, kde je každému jedno, jestli žije, nebo umírá. „Sire,“ pokračuje, jeho prsty nervózně svírají sklenku, „zamiloval jsem se do jedné osoby. Nevěděl jsem, jestli ta osoba mou lásku opětuje, nebo ne. Ale lásk k ní mne sžírala každým dnem víc a víc. Dny byly tmavé, bezbarvé, rozjasnily se jen ve chvílích, kdy jsem tu osobu viděl, hovořil s ní, nebo byl pouze v její blízkosti. V kostele, knihovně, obchodě, nebo jen naše náhodné setkání na trhu mi vždy přineslo tolik radosti. Potom si ale stále více lidí začalo všímat, že vyhledávám společnost té osoby, že se chovám v její přítomnosti jinak. Nejdříve jsem si ničeho nevšiml, ale časem jsem viděl ty zvláštní pohledy, když jsem šel po ulici, klečel v kostelní lavici… prostě všude. A nebyly to jen pohledy. Slyšel jsem i ty poznámky – to jen ten, který… Přátelé se ode mě postupně odvrátili zády, někteří raději přešli na druhou stranu ulice, nebo se otočili, než aby mě potkali. Dokonce i můj otec a má matka se na mě začali dívat jinak. Nic neřekli, ale bylo to cítit. Nakonec jsem si po několika měsících zabalil skromné zavazadlo a odjel do Londýna.“
Jeho příběh je smutný, ale ne překvapivý – chlapec z chudší rodiny, zamilovaný do dívky s původem a jměním, jejichž láska je vždy nenaplněná, i když opětovaná. Nechápu však, proč odjel sem. V Londýně se přece děje to samé, jen v jiném kabátu. „Proč jste tedy utekl, Thomasi?“ zeptám se, hlas mi zní tiše, ale naléhavě. „Co vás sem přivedlo, když pomluvy a pohledy jsou i zde?“
„Ano, pane,“ pokračuje Thomas, jeho hlas je tišší, jako by váhal, „pomluvy a pohledy jsou i zde, máte pravdu. Ale v jistých kruzích, například mezi umělci, jsou některé věci tolerovány, přehlíženy, a jak jsem zjistil, některými dokonce vyhledávány. A když se člověk příliš neukazuje, může v klidu žít ve svém malém šťastném světě. Psal jsem té osobě, ať za mnou přijede. Nějak bychom se snad protloukli, i když bychom se museli velmi uskromnit. Ale všechny mé dopisy zůstaly bez odpovědi. Během té doby jsem začal psát básně. Vylil jsem do nich svůj žal a stesk, svou lásku, zklamání, smutek… prostě vše. Po několika měsících mi přišel dopis. A v něm, kromě krátkého dopisu od mého otce, i oznámení o právě proběhlé svatbě – svatbě Eleanor Grayson a Williama Carvera.“
Dopijeme sklenky, Thomas znovu dolije, tentokrát takřka vrchovaté. Tekutina se třpytí v měkkém světle lampy, ale jeho oči zůstávají sklopené, jako by se bál podívat se mi do tváře. Najednou jeho hlas ztvrdne, téměř se zlomí. „Ach, Eleanor!“ vybuchne, ruka s sklenkou se zachvěje, až se kapky whisky rozlijí na stůl. „Proč zrovna ji? Prostoduchá Eleanor s tváří, která vypadá nejlépe za hustým závojem! Ach, Williame, proč zrovna ji?“
V tu chvíli mi to dojde. Ta osoba, kterou Thomas miloval, nebyla dívka, ale muž. Srdce mi poskočí, jako by se zastavilo. „Thomasi… já… nevěděl jsem, netušil jsem…“ musím zmlknout. Tušil jsem. Hned od našeho prvního večera. Ne až tady v koupelně pro hosty. Ten jeho pohled do mých očí mi vše řekl už tehdy večer v The Gilded Muse. Thomas mlčí, dívá se do sklenice a mlčí. „Thomasi. Thomasi!“ musím, ač nerad, malinko zvýšit hlas. Podívá se mi do očí, jeho pohled je těžký, plný bolesti a něčeho, co nedokážu pojmenovat. „Chápu,“ řekne tiše, hlas chladný, „půjdu si zabalit pouze své věci a odejdu.“
„Neodejdete!“ odpovím rychle, téměř příliš prudce. V jeho očích se objeví nejistota. „Neodejdu?“ zopakuje, jako by nevěřil vlastním uším. „Ne, zůstanete nadále v mém domě, jako doposud.“ Musím na chvíli přemýšlet, co řeknu dál. Slova se mi hrnou do úst, ale váhám, jako by každé z nich mohlo rozbít křehkou rovnováhu mezi námi. „Víte, ta změna mé nálady dnes… mohl jste za ni vy. Viděl jsem vás s tou dívkou, jak se líbáte. A naštvalo mě to. Naštvalo mě, že nemohu být na jejím místě. Já… nevím, nechápu to. Nikdy jsem necítil k jinému muži to, co cítím k vám, Thomasi.“
„Než jsem vás potkal, protloukal jsem se, jak se dalo. Ne, nikdy jsem se neživil svým tělem!“ vyhrkne, když vidí můj pohled, jeho hlas je ostrý, téměř defenzivní. „Psal jsem básně na zakázku, pokoušel se malovat, doučoval děti bohatších. Dokonce jsem několikrát zašel do přístavu vykládat náklad. Ale když jsem viděl pohledy ostatních dělníků na mé tělo a došlo mi, že v docích bych nenalezl příliš pochopení…“ Odmlčí se, jeho hlas zjemní, oči se mu zalesknou, jako by v nich doutnal oheň. „Pak mi samo nebe poslalo do cesty vás, můj pane. A když jsem viděl, jak jste se na mě díval tenkrát poprvé v té koupelně, něco se ve mně zlomilo a toužil jsem vás poznat lépe. Líbilo se mi vás provokovat, až dnes večer jsem to málem pokazil s tou holkou. Chtěl jsem, abyste žárlil, to ano, ale abyste mi také vyjevil, co a jestli vůbec něco ke mně cítíte. A málem jsem to celé ukončil.“
Jeho slova mě zasáhnou jako příval vody, smetou veškeré pochyby, které jsem si dosud v mysli pečlivě skládal. Srdce mi buší, jako by chtělo rozrazit hrudní kost, a já cítím, jak se mi ruce třesou. Ale přesto se ve mně ozve stín pochybnosti, starý hlas, co šepotá o pravidlech, o světě venku, o tom, co je dovoleno. „Thomasi,“ zašeptám, hlas chraplavý, nejistý, „jsem si… nejsem si jistý, jestli to, co cítíme, je správné. Co když je to… hřích?“
Thomas se na mě podívá, jeho oči jsou hluboké, plné jistoty, která mě téměř zahanbí. „Edwarde,“ řekne tiše, ale pevně, „Bůh je přece láska, a láska není hřích. To, co je mezi námi, je láska. Nebo aspoň já to tak cítím.“ Jeho hlas je měkký, ale naléhavý, jako by každé slovo bylo modlitbou, kterou posílá k nebi. „A vy… vy to cítíte také, ne?“
Než stihnu odpovědět, náhle vstane. Jeho župan se rozevře, odhalí jeho hladké, oholené tělo, a tentokrát se Thomas nestydlivě nezakryje. Zůstane stát, klidný, téměř vyzývavý, a nechá mě, abych si mohl vychutnat pohled na jeho nahou kůži, na pevné linie jeho hrudi, břicha. Pak župan nechá zvolna sklouznout na podlahu. „Teď už nemusíte své pohledy skrývat, sire,“ řekne s lehkým úsměvem, který je napůl drzý, napůl křehký. Vysekne malou poklonu, téměř jako herec na jevišti. „Jsem celý pouze k vašim službám.“
Přistoupí ke mně tak blízko, že cítím, jak mu tluče srdce, rychlé, silné, jako ozvěna mého vlastního. Stojím jako přimrazený, ale pak, jako by mě vedla neviditelná síla, servu ze sebe horní část nočního úboru. Látka tiše dopadne na podlahu, a já pozpátku couvám k posteli, mé oči stále upřené na Thomase. On mě následuje, jeho kroky jsou jisté, jako by věděl, kam tohle všechno směřuje. Skoro spadnu na postel, matrace povolí pod mou vahou, a Thomas se skloní nade mě, lehne si tak, že jeho tělo je těsně nade mnou, jeho kůže teplá, vonící po mandlovém oleji a něčem, co je čistě on. Dívá se mi zblízka do očí, naše obličeje jsou jen několik palců od sebe. Z jeho horkého dechu cítím whisky a vzrušení, a ta vůněh mě omámí, jako bych se topil v mlze jeho přítomnosti.
„Edwarde,“ zašeptá, jeho hlas je tichý, ale plný touhy, „chcete tohle? Chcete mě?“ Jeho oči mě propalují, hledají v mých něco, co by potvrdilo, že to, co cítí, není jen jeho. Moje ruce, jako by měly vlastní vůli, se zvednou, dotknou se jeho ramen, hladké kůže, která je pod mýma prsty jako hedvábí. „Chci,“ vydechnu, a to slovo je jako přiznání, které mě osvobozuje. „Chci vás, Thomasi.“
Naše rty se setkají, nejprve něžně, pomalu, jako bychom se báli, že se něco mezi námi rozbije. Líbáme se, zkoumáme jeden druhého, naše dechy se mísí, a každý dotek je křehký, jako bychom oba váhali prolomit nějakou neviditelnou hranici. Moje ruce ho hladí po zádech, prsty kloužou po jeho hladké kůži, ale vždy se zastavím na jeho bedrech, jako bych se stále bál dotknout se ho níž, překročit tu poslední hranici. Stále se líbáme, a když ucítím mezi svými rty jeho jazyk, jak se jemně vsouvá, cítím, jako bych měl každou chvíli explodovat. Tělo mi hoří, srdce buší, a všechny myšlenky o světě venku mizí.
„Co byste si přál, můj pane?“ zašeptá mi do ucha, jeho hlas je měkký, ale plný touhy. Začne mi jemně olizovat a líbat lalůček, jeho dech je horký, dráždivý. „Ukaž mi, jak to je… s básníkem,“ odpovím potichu, můj hlas je sotva slyšitelný, jako by se bál vlastní odvahy. „Jak si pán přeje,“ zašeptá Thomas, a jeho ústa sjedou níž, na můj krk, kde mě líbá nad klíční kostí. Pomalu pokračuje dolů, každý centimetr mého těla pokrývá něžnými polibky, jako by mapoval krajinu, kterou chce objevovat. Zastaví se u mých bradavek, dlouze je cucá a jemně okusuje, a já se musím kousnout do rtu, aby mi neunikl sten.
Pak se postaví, jeho pohyby jsou plynulé, sebevědomé. Stáhne mi poslední kousek oblečení, kalhoty nočního úboru, a já ležím před ním, úplně nahý, zcela odhalený. Prohlédnu si ho, jeho tělo stojí přede mnou, hladké, pevné, a jeho mužství je už tvrdé, ukazuje přímo před sebe. Kůže se mu stáhla, odhaluje velký, fialový žalud, který se leskne v měkkém světle lampy. „Můj sire, líbím se vám?“ řekne, jeho hlas je hravý, ale v očích má touhu. Začne si po svém údu pomalu přejíždět rukou, dívá se mi přímo do očí, přivírá je a potichu vzdychá. Ten pohled, ten zvuk – je to, jako by mě přitahoval magnetem, a já už nemám sílu odporovat.
„Thomasi,“ zašeptám, hlas rozechvělý, „pojďte blíž.“ Poslechne, jeho tělo se vrátí ke mně, a znovu se přitiskne na postel, jeho kůže žhne proti mé. Jeho rty sjedou ještě níž, na můj hrudník, kde okamžitě naleznou bradavku a přisají se na ní. Skoro se zalknu překvapením i rozkoší, když ji vezme zuby a skousne ji, zastaví se přesně na hranici mezi extází a bolestí, přitom ji zároveň jemně olizuje špičkou jazyka. Odhodlám se a přimáčknu si na sebe jeho hlavu. Poté sjede níž, přes břicho, až se zastaví těsně nad mým mužstvím. Cítím jeho horký dech, jak mě obklopuje, a pak jeho ústa, měkká a vlhká, mě pomalu pohltí. Jeho jazyk je zručný, pomalý, ale jistý, obepíná mě s takovou péčí, že se musím přidržet povlečení, abych nezačal křičet. Pomalu, s rytmem, který je téměř mučivý, mě přivádí k vrcholu, cítím, jak se mé tělo napíná, jak se blížím k cíli. Cítím jeho rty, které mi přejíždí po údu nahoru a dolů, slyším mlaskání a srkání, občasné tlumené jakoby dávení, když mě má v puse celého. Thomas ale stále pokračuje, nenechá mě ani na okamžik si odpočinout, uklidnit se a uvolnit. Svaly se mi napínají, dech se prohlubuje a zrychluje, bojím se podívat dolů, mám zavřené oči a v mysli mi běží myšlenky na to, že tu s Thomasem pácháme hřích, ze kterého se nikdy nevyzpovídám. Přece je hřích použít i ústa ženy, a když teď ke stejnému účelu používám mužskou pusu, je to jistě mnohem horší. Thomasova ústa se pohybují bez přestávky, a myšlenky na hřích mi rychle vyženou z hlavy. Soustředím se jen na to, co se blíží stále rychleji a rychleji, dech se mi stále prohlubuje a hrubne, až najednou se vzepnu v extázi a cítím, že jsem explodoval do Thomasových úst. Ten ale vypadá, že mu to nevadí, vysává mě do poslední kapky a vše polyká, jeho hrdlo se lehce chvěje, ale nepřestane, dokud nejsem úplně vyčerpaný, třesoucí se pod jeho dotekem.
Lehne si na záda vedle mě, jeho tvář je blízko mé, oči září v měkkém světle. „A teď, sire? Chcete se na mě dívat?“ zašeptá, jeho ruka se znovu dotýká jeho vlastního údu, pomalu ho hladí, a já nemohu odtrhnout oči. Jeho pohyby jsou plynulé, jako by tančil, a jeho vzdychy jsou tiché, ale plné touhy. „Pomůžete mi?“ zašeptá, a já, stále trochu mimo sebe, ale fascinován, natáhnu ruku. Mé prsty se dotknou jeho kůže, horké a pevné, a pomalu ho vedu, sleduji, jak se jeho tělo napíná, jak přivírá oči a jeho dech se zrychluje. Jeho mužství je nádherně jemné, takřka sametové, z otvoru na konci v malých kapkách prýští šťáva. Mám od ní už úplně mokrou ruku. Jako hypnotizován se přibližuji víc a víc, až jsou mé rty u něj. Jako bych to nebyl ani já, když ho opatrně olíznu, ochutnám tu průzračnou hustou šťávu, která voní tak přitažlivě a zakázaně zároveň. Ve chvíli, kdy se mé rty a jazyk dotknou Thomasova mužství, zavzdychá a napne se, ruce se mu zaboří do prostěradla, pěsti se sevřou, svaly na břiše jsou jako v křeči. Jeho úd se mi v ruce ještě zvětší, cítím, že v něm začalo pulzovat, rychle uhnu a sleduji jeho vyvrcholení. Hustá světlá tekutina mu ve výstřicích dopadá na břicho i na prostěradlo, má ruka se stále pohybuje a jeho vyvrcholení se zdá nekonečné.
Thomasovy oči se pomalu otevřou, jeho dech se zklidňuje, i když ještě chvíli zrychlený. Usměje se, ten jeho křehký, lehce drzý úsměv, a přitáhne si mě k sobě. „Teď vy, Edwarde,“ zašeptá, hlas rozechvělý touhou. Lehne si na břicho, prostěradlo pod ním je mírně potřísněné, ale nevšímám si toho. Jeho tělo se nabízí, a při pohledu na něj cítím, jak se má touha vrací, i když jsem myslel, že už jsem vyčerpán. Přisunu se k němu, ruce kloužou po jeho hladkých, oholených bocích, přes křivku zad až k hýždím. Jsou pevné, pružné, tak odlišné od ženské křivky, a přesto mě svou plností lákají. Když je jemně stisknu, Thomas tiše zasténá, jeho tělo se poddá, jako by mě zvalo dál. Nechá mě kleknout si mezi jeho nohy, a já vidím jeho růžový zadní otvor, lákavý, těsný, pulzující v měkkém světle lampy. Sáhnu do nočního stolku pro lahvičku mandlového oleje, naliju si trochu do dlaní, a vůně mě zahřeje. Pomalu ho masíruji, prsty kloužou kolem jeho otvoru, jemně ho otevírají, a Thomas mi jde vstříc, lehce kroutí boky, jeho dech se prohlubuje. Cítím, jak je měkký, poddajný, a přesto pevný, a v mysli se mi míhá zvláštní pocit – je to tak podobné tomu, co jsem zažil s ženami, a přesto tak odlišné, tak nové. Nakonec klečí, hlavu zabořenou do polštáře, tělo klenuté, připravené. „Pomalu, prosím, sire,“ zašeptá, hlas tlumený, plný důvěry.
Poslouchám ho, vstoupím do něj opatrně, můj úd klouže dovnitř, pomalu, jako bych se bál, že ho zraním. Je žhavý, těsný, obepíná mě tak intenzivně, že musím zastavit, abych se ovládl. Cítím jeho svaly, jak se lehce svírají a uvolňují, přizpůsobují se mi, a každý pohyb je jako tanec – pomalý, opatrný, ale plný touhy. Thomasovy vzdechy, tlumené polštářem, mě vedou, a já začnu přirážet, nejprve zvolna, pak rychleji, jak mě jeho tělo láká dál. Držím ho za boky, pevně, ale ne hrubě, a cítím, jak mě pohltí vzrušení a chtíč. Je to tak podobné rozkoši, kterou jsem poznal s ženami, a přesto úplně jiné – jeho pevnost, jeho poddajnost, způsob, jak se jeho tělo chvěje pod mýma rukama. Zmatení mě na chvíli zastaví, jako bych stál na prahu něčeho neznámého, ale Thomas se lehce prohne, jeho boky se zvednou. Zrychlím, přírazy jsou hlubší, cítím, jak mě jeho tělo svírá, jak se jeho svaly napínají při každém pohybu, a jeho tiché steny mne vedou po této, zatím neznámé cestě.
Vyklouznu ven a lehnu si na záda, srdce mi buší jako splašené. Thomas pochopí, s lehkým úsměvem si klekne nade mě a opatrně se na mě posadí. Jeho pohyby jsou plynulé, jako by přesně věděl, co chci. Díváme se do očí, moje ruce bloudí po jeho hrudi, břichu, bocích. Vidím jeho tělo, nahé, pevné, svaly se rýsují pod kůží, a přesto je v něm měkkost, která mě přitahuje. Je to tak podobné, a přesto tak odlišné od žen, které jsem znal – ta pevnost, ta síla, a přesto ta poddajnost, co mě zve dál. Chytnu ho za boky, pomáhám mu najít rytmus, a když se předkloní a prsty mi stiskne bradavky, ztratím kontrolu. Extáze mě pohltí, vyvrcholím s tichým zasténáním, a Thomas zpomalí, jen lehce kroutí boky, prodlužuje mou rozkoš, jako by chtěl, abych si zapamatoval každý okamžik. Poté ze mě opatrně sesedne. „Snad jste spokojen, můj pane,“ řekne s hravým úsměvem, a já se zasměju, stále trochu zmatený, ale šťastný.
Pokračujeme v jemném mazlení, naše ruce zkoumají těla jeden druhého, jako bychom se chtěli naučit jejich tvar. Líbáme se, pomalu, škádlivě, rty se dotýkají jen zlehka, občas se zastaví na krku, na rameni. Moje prsty kloužou po jeho hrudi, cítím tlukot jeho srdce, a Thomas mi odpovídá stejnou něžností, jeho doteky jsou zkoumavé, jako by objevoval každý kousek mé kůže. Přitisknu se k němu, on se otočí zády, a já ho objímám, naše těla se propletou, kůže na kůži, teplá, vonící po mandlovém oleji. Lehneme si nazí, pevně přitisknutí, jeho záda proti mé hrudi, moje ruka spočívá na jeho boku. Svíčka na nočním stolku slabě bliká, stíny tančí na zdech, a ticho ložnice nás obklopí. Usínáme tak, jak jsme, nazí, přitisknutí k sobě, a je nám jedno, jestli nás takhle někdo náhodou objeví.
Ráno mě probudí měkké světlo, co prosakuje těžkými závěsy. Ležím vedle Thomase, jeho tělo je teplé, přitulené, dech pravidelný a klidný. Otočím se k němu a můj pohled spočine na jeho nahém těle – jeho zadek, pevný, hladký, s těsným načervenalým otvorem uprostřed, je lákavý ve slabém světle. Vůně mandlového oleje z minulé noci se mísí s lehkou sladkostí jeho potu, a ten pach mě okamžitě zaplaví touhou. Cítím, jak jsem znovu připravený, můj úd tvrdý, pulzující, jako by noc nic nezměnila. Opatrně se posadím, kleknu si vedle něj a jemně ho probudím, moje ruka lehce přejede po jeho boku. Ascendancy System: . Thomas otevře oči, ospalý pohled se setká s mým, a když si všimne mého vzrušeného údu těsně před jeho tváří, usměje se, přimhouří oči a zašeptá: „Můj pane, vy jste ale nenasytný.“ Jeho hlas je hravý, lehce chraplavý, a než stačím odpovědět, vleze si pode mě, jeho tělo se prohne s tou samou poddajností, kterou jsem poznal včera.
Klečím nad jeho hlavou, můj úd je blízko jeho rtů, a on se na mě podívá s tím drzým zábleskem v očích. Pomalu otevře ústa, jeho jazyk se lehce dotkne špičky, a pak mě pomalu přijme, jeho rty mě obepnou těsně, teplé a vlhké. Pozoruji, jak můj úd mizí v jeho puse a znovu se objevuje, lesklý od jeho slin, a každý pohyb je pomalý, záměrný, jako by si vychutnával každý okamžik. Když zjistí, že se na něj dívám, upře na mě oči, přimhouří je a lehce zasténá, dává mi najevo, že to, co dělá, ho těší stejně jako mě. Jeho rty se pohybují rytmicky, jazyk klouže po spodní straně mého údu, a já cítím, jak mě jeho teplo a pevný stisk přivádějí k šílenství. Jednou rukou mě jemně hladí po stehnech, druhou si pohrává sám se sebou, a ten pohled – jeho oči, jeho pohyby, jeho tichý sten – mě přivádí na hranici. Cítím, jak se mé tělo napíná, touha narůstá, a když jeho jazyk zrychlí, exploduji v jeho ústech s tichým zasténáním, vlny rozkoše mě zaplaví, a on mě pomalu olizuje, jako by nechtěl promarnit ani kapku. Poté se odtáhne, rty lesklé, úsměv spokojený.
Lehnu si vedle něj, tělo unavené, ale mysl jasná. Dotknu se ho, cítím jeho kůži, stále teplou, ale uvědomím si, že on ještě potřebuje čas, jeho tělo je vzrušené, ale ne tak daleko jako já. Ležíme chvíli v tichu, naše dechy se synchronizují, ale pak mě přepadne stín obav. Nejsem jen muž, jsem šlechtic, a to, co jsme dělali – co děláme – není jen zakázané, je to zločin. Nařčení ze sodomie by znamenalo soud, uvěznění, hanbu. Prostěradlo pod námi je zmačkané, plné skvrn od naší noci, a paní Harroway je už v domě, její kroky občas duní v chodbách. Vstanu, rychle si obléknu župan a vyjdu z místnosti, abych ji zastihl dřív, než vstoupí. Najdu ji v kuchyni, míchá těsto na chléb. „Paní Harroway,“ řeknu s pevným hlasem, jaký se od pána domu očekává, „místnost pana Thomase se musí předělat. Dočasně budeme sdílet společné patro.“ Přikývne, tvář neutrální, a řekne: „Zajistím stavitele, aby s vámi domluvil detaily, pane.“ Pak se otočí a odejde připravit Thomasův nový pokoj. Vím, že prostěradlo může být problém, ale paní Harroway je zvyklá na mnohé – snad si pomyslí, že jsem tu měl jednu ze svých obvyklých návštěv, které jsem už stihl poslat pryč. Přesto mě tíží pomyšlení, že by mohla tušit pravdu.
