Večery v kempu měly zvláštní kouzlo. Ten vzduch byl plný vůně trávy, kouře z ohňů a moře, které bylo slyšet jen v dálce. Byl to teprve třetí den dovolené a já jsem se začínal cítit volněji – žádné povinnosti, jen kamarádi, smích a kytara.
A pak jsem ji poprvé zahlédl.
Seděla s partou holek u kiosku, světla z lampy se jí odrážela ve vlasech, a když se smála, udělalo se mi v hrudi něco, co bych těžko popsal. Jen krátký pohled, který se ale zaryje do paměti. A pak další. Každý den, náhodně – u sprch, na cestě k pláži, u stánku s palačinkami.
Vždycky se na chvíli potkaly naše oči. Nikdy jsme nepromluvili.
V půlce týdne v kempu hrála kapela. Písek byl teplý, lidi tancovali, a já s kluky se smáli, pili pivo z plastových kelímků a zpívali refrény, i když jsme neznali slova. Když jsem ji zahlédl mezi světly pódia, jako by se všechno kolem rozplynulo.
Tentokrát jsme se na sebe dívali déle.
Cestou zpátky z té zábavy jsem ji potkal. Sama, s botami v ruce, šla po stezce k stanům. Zastavila se, když mě uviděla.
„Ahoj,“ řekl jsem tiše, abych neprobudil noc.
„Ahoj,“ odpověděla a usmála se. To jméno přišlo až potom. „Tereza.“
Šli jsme vedle sebe, aniž bychom museli mluvit. Vzduch voněl solí a ohněm, mezi kroky bylo slyšet jen cvrčky. V jednom místě, kde se cesta stáčela, klopýtla a já ji chytil za ruku.
Zůstala v ní.
Ten okamžik trval déle, než by měl. Teplo z její dlaně, blízkost, dech, který se zrychlil, aniž by se cokoli stalo. Pohlédla mi do očí, a bylo to, jako by všechno kolem – hudba, hlasy, svět – na chvíli zmizelo.
„Měla bych jít,“ zašeptala po chvíli.
„Já vím,“ odpověděl jsem, ale nepustil jsem ji hned.
Když se nakonec pomalu otočila, světla kempu se odrážela v jejích vlasech. Udělal jsem ještě pár kroků po cestě, ale pořád jsem cítil její dotek v dlani – jako by tam zůstal otisk celého večera.
Je zvláštní, jak se někdy všechno stane mezi dvěma pohledy a jedním nadechnutím. A možná, že právě tohle je to, co si budu pamatovat nejvíc.
