Na služebně bylo po půlnoci ticho, jen tikot hodin a tlumené bzučení zářivek. Seděla jsem u stolu a dopisovala hlášení, když se otevřely dveře do kanceláře. Vešel můj nadřízený…Vždycky voněl po kávě a kožené bundě, a pokaždé, když se ke mně naklonil, jsem měla problém soustředit se na cokoliv jiného.
„Ještě tu jsi?“ zeptal se tiše.
„Dokončuju papíry,“ odpověděla jsem a snažila se tvářit klidně.
Přišel blíž, položil ruce na opěradlo mé židle a já ucítila jeho dech u krku. „Ty jsi nejzodpovědnější člověk, co znám,“ zašeptal. Cítila jsem, jak mi ztuhlo tělo, ne strachem, ale napětím, které mezi námi viselo už týdny.
Když se sklonil ještě o kousek, koutkem oka jsem zahlédla jeho úsměv. Rukou mi odhrnul pramen vlasů z ramene. Ten dotek byl krátký, ale v mém těle se rozběhla vlna, která mě donutila zadržet dech.
„Měla bys jít domů,“ řekl nakonec a jeho hlas zněl zastřeněji než obvykle.
Otočila jsem se k němu. Na okamžik jsme byli tak blízko, že jsem cítila teplo jeho těla. Měla jsem chuť zůstat, říct mu, že to chci taky, ale jen jsem přikývla.
Když odcházel, dotkl se lehce mého ramene. „Dobrou noc, poručíku,“ usmál se.
Zůstala jsem sedět, neschopná se zvednout. Papíry přede mnou zůstaly nedopsané — a já věděla, že na další směnu se budu těšit víc, než bych měla.
