Sedím u stolu a snažím se soustředit na čísla a prezentace. Jenže Kristián je v místnosti taky. Vysoký, svalnatý, s lehce rozepnutou košilí. A jeho pohled… ten pohled je všude, jen ne na číslech. Cítím, jak mě sleduje, aniž bych se na něj podívala. Jeho oči se zastaví na mých rtech, pak na mých rukách, jak si dělám poznámky. Zadrhnu se, když se mi do tváře dostane jeho zlomyslný úsměv. Vím, že se směje jen sám sobě, přitom tím vyvolává napětí, které cítím celým tělem. Snažím se zůstat profesionální. Snažím se ignorovat jeho přítomnost. Ale každý jeho pohled mě dráždí. Později odpoledne se otevřou dveře do mé kanceláře a tam stojí Kristián. Tak blízko, že cítím jeho vůni, kořeněná, mužská a přesto nebezpečně sladká. „Ještě tady někdo zůstává?“ zeptá se a opře si ruce o rám dveří. „Report musím dodělat,“ odpovím rychle, snažím se působit klidně, ale mé srdce buší příliš hlasitě. „Report, hm… nebo spíš čekáš na někoho?“ Jeho hlas je dravý. Snažím se odtáhnout, ale on udělá krok blíž, zúží prostor a já cítím, jak se mi tělo automaticky napíná. „Kristiáne…“ zadrhnu, snažím se vzdorovat, ale cítím, že ztrácím půdu pod nohama. On se usměje, sleduje mě jako kořist. „Odporovat je zábava,“ zašeptá a jeho prsty se dotknou mé ruky, pak sklouznou po zápěstí, pevně. „To se mi líbí, ale víš, že to nemá smysl.“ Jeho doteky jsou rychlé, rozhodné, a přitom každá chvíle trvá, jako by čas zpomalil. Snažím se udržet rovnováhu mezi vzdorem a touhou, ale jeho přítomnost mě drtí. „Pojď se mnou,“ řekne náhle a obejme mě kolem pasu, přitáhne blíž k sobě. Odporuji jen lehce, ale jeho síla a jistota jsou neúprosné. Kroky jsou pomalé, každý jeho pohyb kontrolovaný. Každý náznak vzdoru mě přitahuje víc. Procházíme kanceláří, tělo mi tuhne, když se mě dotkne na rameni a zádech. Jeho dech je těžký, hlas hluboký, oči nebezpečně dravé. „Nemá smysl se bránit,“ zašeptá, a já cítím, že se pomalu vzdávám. Poté mě přitáhne až ke šéfovu stolu. Opře mě o něj pevně, ale kontrolovaně. „Takhle tě chci,“ zamumlá a jeho ruka se posune po mém boku, přitahuje mě blíž. Snažím se vzdorovat, odtlačit ho, ale jeho síla a dravost jsou všude kolem mě. Každý jeho pohyb, každý dotek mě drtí, ale zároveň vzrušuje. Polibek, který přijde, je tvrdý, dravý, impulzivní. Nemohu se odtáhnout. Jeho ruce drží mé zápěstí, pak pomalu sjíždějí po zádech a přitahují mě blíž. Každý jeho dotek je výzvou, každý pohyb je příkaz. Snažím se vzdorovat, ale mé tělo reaguje samo. Cítím, jak mě tlačí, přitahuje, a jak moje vzdorující síla je jen záminkou, abych cítila víc a chtěla víc. A já chci. „Nemáš kam utéct,“ zamumlá do mého ucha. Každý jeho pohyb je záměrný. Pomalu mě přitahuje k okraji stolu, jeho ruce mě pevně svírají, zatímco jeho prsty objevují každý citlivý záhyb mého těla. Lehce mě stiskne, pak přitlačí tvrději. Vzduch v kanceláři je chladný, ale mé tělo hoří. Každý úder mého srdce, každý zadržený dech se mění v tiché prosby. Jeho palec krouží přesně tam, kde jsem nejcitlivější, zatímco prsty tlačí dovnitř, tvrději, rychleji. Všechno směřuje k jednomu bodu,kolena se mi podlamují a on nepovoluje, zrychluje, dokud mě vlna slasti nezasáhne naplno. Tichý, zadržený výkřik mi uvízne v hrudi. Rozepne si kalhoty a prudce do mě vnikne, hluboko, až zasténám. Ihned mi přitiskne dlaň na ústa. „Ticho,“ zasyčí. Jeho tělo se opře o mé, každý příraz je tvrdý, kontrolovaný, jako by mě chtěl přibít k desce stolu. Žádné pomalé tempo, žádné jemné laskání. Jednou rukou mi drží boky, druhou pevně ústa, jeho oči se zabodávají do mých. Tlak, rychlost a neústupná síla ho ženou a já cítím každé jeho vniknutí. Každý jeho pohyb mě nutí zapomenout na všechno kolem. Mé tělo se začíná třást, svaly se napínají, a tep se zrychluje. Každý příraz, každé přitlačení, každé jeho rozhodné vedení cítím hluboko v podbřišku, kde se začíná tvořit neodvratná exploze. „Ještě ne,“ zavrčí, jako by slyšel, co se děje v mém těle. Zpomalí jen na okamžik, pak znovu hluboko přirazí. Když zrychlí, je to jako povolení k pádu. Vlna mě strhne, zatímco mě dál drží u stolu, nepřestává, dokud moje tělo nevyprázdní poslední křeč. „Tak… a teď jsi opravdu moje,“ zašeptá tiše s lehkým, dravým úsměvem. Jeho ruce se uvolní, jen aby mě stále držely blízko, kontrolovaly každý můj pohyb, ale už ne agresivně. Snažím se popadnout dech, a on mě sleduje. V jeho očích je uspokojení, hrdost i vlastní posedlost. „Dobrý,“ řekne tiše, hlas hluboký a klidný. „Tohle jsme zvládli…“ Cítím, jak se moje tělo pomalu uvolňuje, napětí mizí, ale vzrušení zůstává. Jeho blízkost je stále intenzivní, teplo a dravost pod kontrolou. Políbí mě ještě jednou, tentokrát jemněji, s nádechem dravosti. „Měla bys vědět,“ šeptá mi do ucha, „že tohle nebylo naposledy.“
