Byla jsem Anna. Ve všední dny Anna Vávrová, ředitelka divize v jedné z největších bank v Praze. Kostýmek, vysoké podpatky, dokonale upravené vlasy, úsměv, který uměl uzavřít smlouvu za stovky milionů. Lidé se mě báli i obdivovali. Věděli, že když vejdu do místnosti, vzduch zhoustne. Ale v pátek večer, když se zavřely dveře kanceláře, sundala jsem si tu masku jako staré punčochy a stala se někým úplně jiným. Stala se Aničkou. Tou holkou, co stojí na rohu Evropské ulice v krátké sukni, co sotva zakryje zadek, v síťovaných punčochách, co mají díry přesně tam, kde mají, v botách na patnácti centimetrových podpatcích a s rudými rty, co říkají „vezmi si mě, jak chceš“. Vlasy rozpustené, oči černě orámované, voním laciným parfémem a touhou.
Milovala jsem ten kontrast. Milovala jsem, jak se na mě dívají muži v drahých autech, když zpomalí a stáhnou okénko. Milovala jsem ten okamžik, kdy si řeknu „dneska budu jejich“. Žádné jména. Žádné zítřky. Jen tělo a touha. Ten pátek pršelo. Déšť bubnoval na plech aut a smýval město. Stála jsem pod markýzou starého kiosku, cigareta v ruce, sukýnka přilepená na stehna. První auto zastavilo téměř okamžitě. Černý Mercedes. Muž uvnitř měl snubní prsten, který se leskl, když mi podával tisícovku. „Nastup,“ řekl tiše. Hlas měl hluboký, trochu chraplavý. Nastoupila jsem. V autě vonělo kůží a jeho kolínskou. Neřekli jsme ani slovo. Jen jeho ruka mi vklouzla pod sukni, prsty ihned našly, že nemám kalhotky. Usmál se. „Ty jsi ale hodná holka,“ zašeptal a prstem mi zajel dovnitř. Byla jsem už mokrá. Vždycky jsem byla, když jsem stála na ulici. To vzrušení, že nevím, kdo přijde, co bude chtít… to mě rozpalovalo víc než cokoli jiného. Zavezl mě na opuštěné parkoviště za obchodním centrem. Sedadlo sklopil, já si klekla mezi jeho nohy. Rozepnul si kalhoty a vytáhl ho ven. Byl už tvrdý, žilnatý, s velkou žaludí. Vzala jsem ho do pusy pomalu, jako bych si vychutnávala zákusek. Jazykem jsem kroužila kolem špičky, pak jsem ho vzala hlouběji, až do krku. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy, ale to bylo přesně to, co jsem chtěla. Aby mě bolelo. Abych cítila, že jsem jeho. Funěl, chytil mě za vlasy a začal mi mrdat pusu. Tvrdě. Hluboko. Sliny mi tekly po bradě, líčidla se rozmazávala. Když jsem se začala dusit, vytáhl se, plivl mi do obličeje a pak mě znova narval až na doraz. „Polykej,“ zařval a vystříkal se mi do krku. Cítila jsem, jak mi to teče až do žaludku. Horké, husté, slané. Olízala jsem ho dočista, pak jsem se na něj usmála. „Ještě chceš?“ zeptala jsem se tiše. Usmál se. „Otoč se.“ Poslechla jsem. Sukni mi vyhrnul až na záda, zadek jsem mu nastavila jako na stříbrném podnose. Nejdřív mi dal pár facek. Silných. Až mi zčervenala kůže. Pak si plivl na prsty a začal mi dráždit zadní dírku. Jeden prst. Dva. Tři. Roztahoval mě, dokud jsem nezačala sténat. Pak jsem cítila jeho penis. Velký. Tvrdý. Přitlačil ho na ten malý vchod a pomalu tlačil dovnitř. Bolest byla ostrá, pálivá, nádherná. Křičela jsem, ale nechtěla jsem, aby přestal. Naopak. Tlačila jsem se mu naproti. „Hluboko,“ prosila jsem. „Roztrhej mě.“ A on mě roztrhl. Mrdal mě do zadku jako zvíře. Rychle. Tvrdě. Bez milosti. Rukou mi sahal dopředu a dráždil mi klitoris. Cítila jsem, jak se blížím k orgasmu. A pak to přišlo – prudké, divoké, až mi vytrysklo mezi nohama. On pokračoval ještě chvíli, pak se vytáhl a vystříkal se mi na zadek. Teplé proudy všude. Když mě vysadil zpátky na ulici, nohy se mi třásly. Ale já jsem se usmála. To byl teprve začátek noci.
Druhé auto bylo starší. Škoda Octavia. Muž uvnitř byl starší, šedivý, s břichem. Ale měl oči, které říkaly všechno. Zavezl mě na okraj lesa u Vltavy. Tam, kde nikdo nechodí. „Chci ti čůrat do pusy,“ řekl rovnou. Bez obalu. Zavrtěla jsem se vzrušením. „Ano,“ zašeptala jsem. Klekl jsem si před něj do trávy. On si rozepnul kalhoty a vytáhl svůj polotvrdý penis. Nejdřív mi dal pár facek přes obličej. Pak mi otevřel pusu prsty a začal močit. Teplý, silný proud mi stříkal do úst, po jazyku, do krku. Polykala jsem, co se dalo, zbytek mi tekl po bradě, na prsa, do podprsenky. Vonělo to ostře, slaně, zakázaně. Když skončil, olízala jsem mu ho dočista. Pak jsem ho vzala do pusy a začala mu ho honit hrdlem. Byl překvapený, jak hluboko to dokážu vzít. Držel mě za vlasy a mrdal mě pusu, dokud se mi znova nevystříkal. Tentokrát mi to nechal na jazyku. Ukázala jsem mu to a pak pomalu spolkla. „Ty jsi ale kurva,“ řekl s obdivem. „Tvoje kurva,“ odpověděla jsem a políbila ho na penis.
Třetí byl mladý kluk. Sotva dvacet. Nervózní. Auto měl půjčené od táty. Zavezl mě na sídliště, do garáže. Tam mě položil na kapotu a nejdřív mě lízal. Dlouho. Pomaličku. Jako by se bál, že mi ublíží. Olizoval mi kundu, klitoris, pak mi jazykem zajel do zadku. Sténala jsem a tlačila se mu do obličeje. Když už jsem byla úplně mokrá, otočil mě a vjel do mě zezadu. Nejdřív do kundy. Pak, když jsem ho poprosila, do zadku. Byl překvapený, jak snadno to šlo. Jak jsem uvolněná. Mrdal mě pomalu, pak rychleji, rukou mi sahal na prsa, škrtíl mě. Když se blížil, vytáhl se a chtěl mi to dát do pusy. Ale já jsem mu řekla: „Čůrej na mě.“ Zastavil se. Pak se usmál. Postavil se nad mě a začal močit. Na prsa. Na břicho. Na kundu. Teplý proud mě zaléval, já jsem si ho roztírala po těle, prsty si dráždila klitoris. Když skončil, vzala jsem ho znova do pusy a nechala ho, ať mi vystříká až do krku. Celou noc jsem se vracela domů mokrá. Od deště. Od spermatu. Od moči. Od svých vlastních šťáv. Tělo mě bolelo. Zadek pálil. Krk měl plný chuti cizích mužů. Ale já jsem byla šťastná. Protože v těch chvílích jsem byla svobodná. Byla jsem přesně tím, kým jsem chtěla být.
V pondělí ráno jsem zase seděla v kanceláři. Kostýmek. Úsměv. Dokonalá. Ale pod sukní jsem měla modřiny od facek. Na krku stopu po zubech. A v kundě jsem cítila každý pohyb, který mi připomínal páteční noc. A věděla jsem, že příští pátek budu zase stát na rohu. S rudými rty. S nohama rozkročenýma. A budu čekat na další auto. Na dalšího muže. Na další dávku toho, co mě dělá živou. Protože já, Anna Vávrová, jsem možná manažerka. Ale Anička? Ta je kurva. A miluje to každou buňkou svého těla.
