Dveře bouchnou o rám a dřív než stihnu cokoliv říct, Alex mě chytí za vlasy. Prudce, bez varování. Přitáhne si mě k sobě tak blízko, že cítím jeho dech na rtech. „Zase sis myslela, že budeš mít poslední slovo?“ zavrčí. Neptá se. Konstatuje. A já v tu chvíli přesně vím, že dneska mě nenechá uniknout. Chytí mě za čelist, palcem mi zvedne bradu nahoru. „Dneska tě naučím držet hubu a nohy od sebe. Až s tebou skončím, budeš si pamatovat každou vteřinu.“ Otočí mě, natlačí zády na zeď. Ruku mi položí na krk, pevně, dost na to, abych cítila jeho sílu, ale ne tak, abych se bála, že ztratím vědomí. Jen ten dravý tlak, který mi sebere zbytek odporu. „Budeš poslouchat?“ Neodpovím dost rychle. So přidá tlak. „Na něco jsem se ptal.“ Ruka sklouzne po mém boku, prsty tvrdě mezi stehna, jakoby testoval, jak rychle se moje tělo vzdalo jeho kontrole. „Takhle se mnou mluvit nebudeš. Dneska tě zlomím. Kompletně.“ Jeho druhá ruka mi sevře zápěstí a vytáhne ho nad hlavu. Drží mě jednou rukou, jako by nic nevážila. Přitiskne se ke mně,celé jeho tělo se do mě opírá tak, že by mě udrže i kdybych se snažila utéct ,což by stejně nemělo cenu. „Až ti řeknu otevři, otevřeš. Až ti řeknu klekni, spadneš na kolena. A jestli mi ještě jednou budeš odporovat…“ skloní se k uchu, „…tak si tě rozložím tak, že ještě ráno nebudeš vědět, jak se jmenuješ.“ Alex mě táhne do kuchyně tak prudce, že sotva držím krok. Ani mi nedá šanci nadechnout se, jen mě postaví zády k lince a přidá tu svou typickou větu, která mi vždycky přinese horko do břicha: „Ruce.“ Nestihnu ani doříct proč, než mi je hrubě zvedne nad hlavu a nalepí první pruh pásky přes zápěstí. A pak další. A další. Tak pevně, že s nimi nehnu ani o centimetr. Jsem přilepená k horní skříňce. Přistoupí těsně, prsty mi přejede po tváři a pak mi přelepí pusu. „Konečně klid,“ usměje se tím svým způsobem, co mě spolehlivě zlomí napůl. Jednou rukou mi pořád drží bradu, druhou mi sjede mezi stehna a bez varování mě hrubě roztáhne. Žádná příprava, žádný dotek navíc. Jen kontrola. Prudká a dominantní. „Podívej se na sebe. Přilepená jak malá děvka, co prosí jen pohledem.“ Vjede do mě prstem tak rychle, že se chci zaklonit ale páska mě nepustí. Tělo se mi prohne a on se tomu jen zasměje. „Ne, ne. Nikam se mi nebudeš kroutit.“ Chytí mě za boky a přirazí mě k lince. Tvrdě. Není tam žádný prostor, žádné zaváhání, jen jeho tělo vtlačené do mého a já uvězněná mezi ním a studenou deskou. Zalije mě vlna horka, kolena by mi dávno povolila, kdyby mě páska nedržela jako ve svěráku. Jeho hlas, těsně u mého ucha: „Teď tě ošukám přes tu linku tak, že až tě odlepím, budeš se třást. A ani nepípneš, protože ta páska zůstane na té tvojí drzé puse celou dobu.“ Alex sáhne do mrazáku, jako by si jen bral něco k pití. Ten klid v jeho pohybech je horší než jakékoliv výhrůžky. Vytáhne kostku ledu, podívá se na mě přes rameno, přilepenou, bezmocně roztaženou přes linku a jen se usměje tím pohledem, „tohle si vyžereš“. „Drž.“ Jako bych měla kam utéct. Pomyslela jsem si. Přistoupí ke mně zezadu a led končí přesně mezi mými stehny. Ostrý šok. Tělo mi cukne ale páska mě nepustí ani o milimetr. Led klouže po citlivé kůži, až se mi stáhne celé břicho a on si ten okamžik vychutnává. Pomalu mi ledem přejede přes klitoris. Studený bod, ostrý jako jehla.Kombinace chladu a jeho pevné ruky mě nutí lapavě vydat tlumený zvuk skrz pásku. „Takhle.“ Jeden prst mi roztáhne stehna ještě víc. „Musíš cítit, že to mám v ruce já. Každý centimetr.“ Led se začne tát, kapky studené vody stékají dolů po mojí kůži. Když už si myslím, že si na ten chlad zvykám, přitlačí. Tělo mi vyletí proti lince, pánev se prohne, prsty na nohou křečovitě zkroutí. A pak led zmizí.Místo něj, jeho ruka. V jednu vteřinu led, ve druhou jeho prsty, brutálně teplé v kontrastu. Zajede do mě tak hluboko, že mě okamžitě stáhne. „Hezky reaguješ,“ zavrčí. „Ještě ani nezačínám.“ Sevře mě za boky a přitiskne se ke mně.Dychtivej po tom, co mu patří. Ostrý zvuk zipu, jeho tichý výdech a pak první tvrdé přirazení, co mě posune po lince centimetr dopředu, i když jsem přilepená. Jeho ruka mi drží krk, druhá bok. Přiráží mě do linky v rytmu, co je víc trest než sex. Žádná jemnost, žádné hlazení. Prostě si mě bere, jak slíbil. „Tak. Přesně. Takhle se to dělá. Takhle vypadá tvoje místo.“ Každý jeho pohyb mě zatlačí hlouběji, tělem mi probíhá horko, vibrace, ten okraj, kde už mozek přestává fungovat a zůstává jen tělo a on. Páska na puse mi tlumí výkřik, ale on to slyší i tak, cítí, jak se celé mé tělo napíná. „Ještě ne,“ zavrčí do mého ucha a přirazí tvrději. „Dokud ti to nedovolím.“ Drží mě přesně tam, kde mě chce mít, jjeho ruka na mém krku mě drží v naprosté poslušnosti. Každý jeho příraz je hluboký ale ne tak rychlý, aby mě pustil přes explozi která se mi každým pohybem tvoří v podbříšku. On ví přesně, co dělá. On chce, abych trpěla tou potřebou. „Cítím, jak se klepeš,“ zavrčí. „Ale nikam tě nepustím.“ Vjede do mě tvrději, boky naráží do mého těla, moje stehno se třese, pánev mi utíká dopředu ale páska mě drží jako v pasti. „Tak blízko,“ šeptne mi do ucha. „A přesto nikam. Přesně tam tě chci.“ Začne přirážet rychleji, jako by si už bral to, co chce pro sebe. Každý jeho pohyb mě posouvá o centimetr dopředu, tělo mi pulzuje, celé břicho v křeči. Tlak, napětí, všechno to ve mně křičí, že už to nepustím dál.. a on to pozná. V tu vteřinu zpomalí. Schválně. „Ještě ne,“ řekne tiše, ale s takovou autoritou, že mě to znehybní víc než páska. Pustí mi krk, chytí mě oběma rukama za boky a drží mě tam, kde mě chce.Jeho vlastní dech se zrychluje. Boky pracují tvrději, prudší pohyby, hlubší přírazy. Citím že už je na hraně taky, ale on rozhoduje. „Podívej se na sebe,“ vydechne mezi přírazy. „Držím tě na hraně a ty…“ Přirazí tvrdě, až mi vyletí boky dopředu. „…nemůžeš vůbec nic.“ Tempo je teď surové. Jeho dech u ucha se mění v přerývané výdechy, v tiché, drsné zavrčení. A pak prudký, hluboký výpad, který mě přibije k lince. Jeho tělo se napne, prsty sevřou moje boky a on se udělá. Tvrdě, silně. S intenzitou, kterou mi vypíše do každého centimetru těla. Jeho čelo se opře o moje rameno, jeden poslední příraz, hluboký, vyčerpaný. Jeho dech se zpomalí, jeho ruka na mém klitorisu tam pořád je. A nehnula se. „A ty..“ řekne tichým, hrozivě klidným hlasem. Prst zatlačí přesně tam, kde to pálí. „Ty si počkáš.“ Alex ještě chvíli zůstane ve mně, těžce dýchá, prsty mi pořád drží klitoris jako pojistku, která mě ani nepustí nadechnout se normálně. A pak pomalu, jako by si schválně dával čas, ze mě vyjde. O krok ustoupí, prohlíží si mě, přilepenou, rozklepanou, s páskou přes pusu, mokrou mezi nohama a naprosto rozbitou z toho, že mě nepustil přes okraj. Chytí okraj pásky na mém zápěstí a prudce ji strhne. Druhá ruka. Pak páska na puse, stržená jedním trhnutím. Pustí mě, otočí se a jde směrem ke dveřím z kuchyně, ještě na prahu se zastaví, ohlédne se přes rameno: „Příště neodmlouvej“
