Tohle je pokračování mě první povidky a také její závěr. Doporučuji tedy prvně přečíst první díl. (Pokud se bude líbit lajk potěší)......
________________________________________________
● Noc, která dozněla
Když se Madam Nefertiti vrátila, bylo už po půlnoci. Sníh na schodech tlumil její kroky a dům ji přijal s tichou samozřejmostí, jako by poznal, že se jeho paní vrací domů. Zavřela za sebou dveře, sundala si rukavice a na okamžik se zastavila v předsíni. Vzduch byl chladný, klidný, téměř nehybný. Vánoční zvony už doznívaly jen v paměti, jako ozvěna, která nemá potřebu se připomínat.
Kabát pověsila přesně tam, kam patřil. Vše u ní mělo své místo. Vše mělo svůj řád.
Než se vydala dolů, zapálila jedinou svíci. Ne proto, že by potřebovala světlo, ale protože Malý plamen se zachvěl a pak se ustálil. Přesně tak, jak to měla ráda.
Schody do sklepení sestupovala pomalu. Nezrychlovala. Neměla důvod. To, co tam zanechala, tam na ni stále čekalo neměla ale žádné velké planý vědela jen že ho chce zkontrolovat!
Otevřela dveře.
Vzduch sklepení byl chladný a suchý. Světlo svíce se opřelo o kamenné stěny a vytvořilo dlouhé stíny. Vosk na kovových svícnech ztuhl do nepravidelných tvarů, jako by sám zaznamenával plynutí času.
On byl přesně tam, kde ho nechala.
Ležel, bez pohybu, a bylo poznat že i nějakou dobu usnul. Dýchal pomalu, tělo měl uvolněné, ale ne povolené. Byl to stav, který nevzniká náhodou. Vzniká učením.
Madam Nefertiti se zastavila několik kroků od něj. Nehýbala se. Jen se dívala. Ten pohled nebyl krutý ani laskavý. Byl přesný. Četla v detailech — v napětí svalů, v rytmu dechu.
Pak pronesla jsem zpět doma čubko.
Přistoupila blíž a opřela se o kamennou stěnu. Svíce držela nízko, aby světlo nerušilo, ale potvrzovalo. Nechala jej ještě chvíli v nevědomí její přesné pozice. Ticho mělo svou váhu a ona jej nikdy nepřerušovala zbytečně.
Pak se pohnula.
Zvuk jejích kroků byl tichý, ale nezaměnitelný. Neotočil hlavu. Nepohnul se. Přijal její přítomnost tak, jak ho učila — bez reakce, bez očekávání.
„Podívej se,“ řekla klidně.
Zvedl hlavu a setkal se s jejím pohledem.
To gesto znamenalo víc než slova. Bylo potvrzením, že noc splnila svůj účel. Že samota nezměnila jeho stav. Že trpělivost nezůstala jen naučeným pojmem, ale stala se skutečností.
Madam Nefertiti obešla prostor, dotkla se chladného kamene, okraje deky, kovu u stěny. Strašně chtěl aby se dotkla i jeho. Jeho penis byl neuvěřitelně postavený více mu ale klec nepovolila , trpěl mírnou bolestí jak bych chtěl ven ale moc dobře vědel že měl smůlu.
Následně zhasla svíčku a odešla. Za sebou pouze zabouchla dveře.
●Noc o samotě
Noc plynula pomalu. O čase čubka neměla ponětí vnímala jen tmu a samotu. Co asi dělala Madam? Šla spát nebo vytáhla nějakou z jejich hraček? Mohl ale pouze přemýšlet a domýšlet si!! Myšlenky přicházely, ale nezůstávaly a za okamžik ho napadaly další a další představy. Usnul někdy až nad ránem I když on neměl tušení
Nevěděl, kolik času uplynulo. Jen cítil, že noc ztrácí svou tíhu a on věděl že patří té po které roky tak tajně snil.
Madam si rozpustila své vlasy, svlékla své večerní vánoční šaty , odložila šperky a sundala podprsenku šla spát jen v jejich černých oblíbených tangách. Následně zhasla….. . Spánek přišel klidně, bez snů, bez myšlenek, které by se vracely dolů do sklepení na svoji čubku si už ani nevzpomněla už přemýšlela jak oslaví následné vánoční svátky a nový rok.
Věděla, že ráno vše ukončí….
●Ráno
Světlo se opřelo o okna a pomalu proniklo do domu. Madam vstala brzy, tak jak měla ve zvyku. Omyla si ruce studenou vodou, oblékla se do jednoduchých, tmavých šatů a vlasy stáhla do culíku.
Byla klidná. Vyrovnaná. Noc pro ni byla uzavřená kapitola.
Vzala klíče a bez spěchu se vydala dolů.
Dveře sklepení otevřela plynule. Světlo dne, šedé a chladné, se rozlilo po kameni. On byl vzhůru. Nepohnul se. Čekal.
Přistoupila ke stěně a chvíli stála mlčky. Ráda si dávala čas i v okamžicích, které už byly rozhodnuté. Uvolnila řetěz, otevřela pouta, aniž by se dotkla jeho rukou víc, než bylo nutné…..
„Kleknout,“ řekla.
Když klečel podala mu misku ze snídaní kterou mu donesla…
Pohlédl do ní a uviděl müsli s mlékem než začal jíst požádal Madam o svolení.
Ta řekla ještě vydrž čubko pořádně ti to dochutím a do misky nechala pomalu stéct její sliny.
Pak s ledovým klidem řekla ,,dobrou chut´,,
Když vše snědl zkontrolovala jen že miska je prázdna a pak pronesla:
Tvůj štědrý večer a štědrovečerní noc je u konce!!
Podívala se mu do očí. Tentokrát v jejím pohledu nebyla dominance, ale klidné konstatování. Jako když se zavírá kniha……
„To, co sis odnesl, není moje ´ je to tvá vzpomínka na letošní vánoce….
Otočila se ke schodům.
„Odejdi nahoru. Umýt se. Obléct se. A můžeš jít….. pak jen řekla klíček od pásu si ponechám.
Nečekala na odpověď. Nečekala na gesto vděku. Věděla ale že ji bude chtít zase vidět.
Když vystoupal ze sklepení a kroky se mu ztratily v chodbě, Madam Nefertiti se ještě jednou rozhlédla. Sklepení bylo prázdné. Tiché. Připravené na další dny, kdy možná opět poslouží.
Zavřela dveře.
A dům se znovu stal jen domem……..
🎄A protože I nám se vánoční svátky blíží přeji I já vám už dnes klidné vánoční svátky jako on strávil klid ve sklepení …… zdraví které má člověk jenom jedno a Madam Nefertiti si je toho vědoma a nějaký podobný splněný tajný zážitek 😊
