Jakubovy prsty se třásly, když rychle stahoval z postele promočené prostěradlo. Jeho dech byl přerývaný, tělo napjaté jako struna. Každý pohyb byl nervózní, nešikovný – ne proto, že by neuměl měnit ložní prádlo, ale protože věděl, kdo ho pozoruje. Eliška stála opřená o čelo postele, její černé kozačky lesklé jako lakované, nohy mírně překřížené. Jedna ruka spočívala na kyčli, druhá si pohrávala s koncem biče, který visel z jejího zápěstí. Její pohled ho pálil jako dotek rozžhaveného železa.
„Dobře, otroku,“ pronesla její hlas, klidný jako hladina jezera před bouří. „Už jsi skoro hotový.“
Jakub polkl. Jeho penis pulzoval, na špičce se leskla kapka předkožového mazu, která pomalu stékala dolů po žilnatém těle. Cítil, jak mu semeno prosakuje ven, pomalu, ale neúprosně, jako by jeho tělo odmítalo čekat na její rozhodnutí. Když konečně natáhl poslední roh čistého prostěradla, ztuhl. Eliška se odstrčila od postele a usedla na její okraj, nohy mírně rozevřené. Její sukně – nebo spíš to, co z ní zbývalo – se jí svezla nahoru, odhalujíc černé punčocháče a mezi nimi temný, vlhký proužek. Vzduch byl prosycený její vůní, sladkou a kyselou zároveň, jako zralé ovoce na pokraji hniloby.
„Chceš svoji odměnu teď,“ začala, prsty si přejížděly po vnitřní straně stehna, „nebo si počkáš na zítřek?“
Jakubovo hrdlo sevřela suchá křeč. Jeho oči sklouzly k jejímu rozkroku, kde se mezi černou látkou a kůží leskly stopy jeho vlastní práce – sliny, které jí před chvílí nechal na klitorisu, když ji donutil vyvrcholit tak silně, že mu její šťávy stékaly po bradě. „Madam…“ Jeho hlas zněl jako drásání nehtů po tabuli. „Jestli… jestli bych mohl, tak dnes.“
Eliška se usmála. Nebyl to úsměv láskyplný, ale vítězoslavný, jako když lovec vidí, jak se kořist chytá do pasti sama od sebe. „Dobře,“ řekla a zvedla se s ladností kočky. Jeho pohled slepil na její zadnici, jak se pod sukní napínala při každém kroku, když přistoupila ke skříně. Otevřela dveře a něco v ni hledala, zatímco Jakub zůstával na kolenou, ruce sevřené v pěst na stehnách, aby se nepokusil sáhnout si na svůj ztopořený, prosakující penis.
Když se otočila, držela v ruce černý saténový pytlík. Jakubovi se sevřelo hrdlo. Ne. Prosím, ne. Ale jeho tělo reagovalo jinak – další kapka semene mu skanula na podlahu, jako by jeho vlastní zrada chtěla dokázat, jak moc po ní touží.
„Stoupni si,“ přikázala.
Poslechl, nohy se mu podlamovaly, jako by mu někdo podřezal šlachy. Stál před ní, nahý, zranitelný, jeho penis trčel jako oběť na oltáři. Eliška pytlík položila na postel a rozvázala tkaničku. Když ho otevřela a vysypala obsah, Jakubovi se zatajil dech.
Pás cudnosti.
Ne žádný laciný plastový kus pro začátečníky, ale něco skutečného – černý, kožený, s kovovými panty a zámekem, který vypadal, jako by byl navržený pro vězení, ne pro hru. Jakub cítil, jak mu v hrdle narůstá knedlík. Jeho ruce se třásly, ale neodvážil se je zvednout. Neodvážil se dýchat.
„Klekni,“ řekla Eliška.
Poslechl, kolena mu dopadla na podlahu s tupým nárazem. Její prsty se dotkly jeho tváře, studené jako mramor. „Víš, co to znamená, že ano?“
„Ano, madam,“ zašeptal.
„Znamená to, že od teďka patříš mně. Každá kapka. Každý stén. Každý zkurvený nádech.“ Její prsty sklouzly dolů, přes jeho hrdlo, přes hrudník, až se zastavily těsně nad jeho penisem. „A já rozhodnu, kdy – jestli – ti to kdy dovolím znovu použít.“
Jakubovo tělo se zachvělo. Jeho mozek křičel ne, ale jeho penis se ještě víc napjal jako by chtěl říct ano. Eliška vzala pás do rukou a začala ho otevírat. Kovové články zaskřípaly, zvuk, který mu rozdrásal nervy. Když ho položila na jeho stehna, cítil, jak mu studený kov pálí kůži.
„Zvedni to,“ přikázala.
Jeho prsty se třásly, když zvedl svůj penis a varlata, aby jí umožnil nasunout kovovou klec. První dotek byl jako elektrický šok. Studený, tvrdý, neúprosný. Eliška pracovala metodicky, utahovala řemínky, až mu kůže pod nimi zčervenala. Když zavřela zámek, cvaknutí znělo jako výstřel.
„Tady máš svoji odměnu,“ pronesla a vstala. Jakub zůstal klečet, jeho dech přerývaný, oči upřené na podlahu. Cítil, jak ho pás svírá, jak mu kov tlačí na citlivou kůži, jak mu připomíná, že tohle teď patří jí. Každý centimetr. Každý nádech.
„Vstaň,“ řekla.
Poslechl, nohy se mu třásly. Když se postavil, ucítil, jak mu pás při každém pohybu připomíná svou přítomnost. Eliška k němu přistoupila, její kozačky zaskřípaly na parketech. Jednou rukou mu uchopila bradu a zvedla mu hlavu, až se jejich oči setkaly.
„Teď jsi můj,“ zašeptala. „A já se o tebe postarám. Rozumíš?“
„Ano, madam,“ vydechl.
Její rty se dotkly jeho, ale nebyl to polibek. Bylo to znamení. Jejich jazyky se setkaly jen na okamžik, dost dlouho na to, aby cítil její chuť – slanou, hořkou, jako vzpomínka na to, co před chvílí dělal mezi jejíma nohama. Pak se odtáhla.
„Dneska večer budeš spát tady,“ řekla a ukázala na místo u nohou postele, kde ležela složená deka. „A zítra…“ Usmála se, prsty si přejela po rtech. „Zítra uvidíme, jestli si zasloužíš víc.“
Jakub polkl. Jeho tělo hořelo, ale ne od touhy. Od potřeby. Od vědomí, že teď je její – úplně, bezvýhradně, navždy. A že tohle je teprve začátek.
Když Eliška odešla do koupelny a zavřela za sebou dveře, Jakub zůstal stát na místě, ruce sevřené v pěst. Jeho penis pulzoval v kleci, bolestivá připomínka toho, komu teď patří. Pomalu klesl na kolena, právě tam, kde mu přikázala. Dech se mu zrychlil, když si uvědomil, že už nikdy nebude sám. Že každý jeho orgasmus, každý stén, každý okamžik slasti bude její.
A že tohle – tahle bolest, tahle ponížení, tahle touha – je přesně to, po čem vždycky toužil.
