Bylo pozdě večer a město se pomalu ukládalo ke spánku. Kavárna už byla zavřená, jen my dva jsme zůstali sedět u malého stolku u okna. Venku svítily lampy a jejich světlo se lámalo v mokrém asfaltu. Připomínalo to rozmazané vzpomínky – neostré, ale silné.
Opírala jsem se lokty o stůl a poslouchala ho. Nemluvil hlasitě, neměl potřebu vyplňovat každou pauzu. A právě proto jsem mu věnovala pozornost. Každé slovo mělo váhu. Každé ticho smysl.
„Pamatuješ si,“ začal a pak se odmlčel, „ten den, kdy jsme se poprvé potkali?“
Přikývla jsem. Samozřejmě že ano. Některé okamžiky se neztrácejí. Usadí se někde hluboko a čekají, až se k nim vrátíme.
Natáhl ruku přes stůl. Ne hned k mé, ale zastavil se kousek od ní. Jako by mi nechával možnost volby. Ta drobná gesta říkala víc než dlouhé věty. Položila jsem svou ruku na jeho. Pomalu. Vědomě.
Jeho prsty se lehce sevřely. Ne pevně. Spíš ujistivě. Podíval se na mě tím pohledem, ve kterém nebyl spěch ani tlak. Jen přítomnost.
„Nemusíme nikam jít,“ řekl. „Stačí tady.“
Usmála jsem se. Venku projelo auto a světlo na okamžik osvítilo jeho tvář. Všimla jsem si drobností – linky kolem očí, klidu v postoji. Věcí, které člověk vidí jen tehdy, když se opravdu dívá.
Seděli jsme tak ještě dlouho. Ruce spojené, slova občasná. A když jsme nakonec vstali, věděla jsem, že něco z toho večera ve mně zůstane. Jako světlo, které nezhasne ani po odchodu do tmy.
