Večeře byla jiná než obvykle. Žádné počítání kalorií, žádný stres. Objednaly jsme si pořádné steaky, protože jsme potřebovaly sílu, a Adamovi jsme objednaly taky jeden, „za odměnu“. Seděly jsme naproti němu, popíjely červené víno (zítra ve vrtulníku to vyspíme) a dobíraly si ho.
„Koukáš do toho mobilu, jako by to byla bomba,“ rýpla si Lenka a kopla ho pod stolem. „Bojíš se jí, co?“ Adam zvedl oči od vizitky s číslem. „Je to... Simona. Viděly jste ji. Je to ledová královna. Mám pocit, že když jí napíšu blbě, pošle na mě ochranku.“
„Ale prosim tě,“ protočila jsem oči a naklonila se k němu. „Adame, poslouchej. Viděly jsme ji, jak na tebe kouká. A ty jsi ji ošukal v archivu. Ledová královna roztála, pamatuješ? Ta její nepřístupnost, ten kostýmek, ten drdol... to je jen maska. Brnění. Pod tím je to nadržená holka, co chce, aby ji někdo vzal u huby.“ „Přesně,“ přitakala Lenka a ukrojila si kus masa. „Ona je zvyklá komandovat. Organizovat Viktorovi život. Ale v posteli? Tam chce vypnout. Chce, abys rozhodoval ty. Proto ti dala číslo. Protože jsi ji tam zmáčkl a neptal se.“
Adam polkl sousto. „Takže co jí mám napsat? Něco jako... 'Ahoj, bylo to fajn, kdy máš čas?'“ S Lenkou jsme vybuchly smíchy, až se číšník otočil. „Ježiši, ne!“ chytila se Lenka za hlavu. „To zní jako zoufalec z tinderu. Musíš být dominantní. Musíš navázat na ten archiv.“
Vzala jsem mu telefon z ruky. „Diktuju,“ řekla jsem nekompromisně. „Piš: Zítra večer ve 20 hodin u tebe. Vše připrav a ty buď taky připravená. Tečka. Nic víc. Žádní smajlíci, žádné otázky.“ Adam na mě vytřeštil oči. „To je rozkaz.“ „No právě,“ mrkla jsem na něj. „A vsaď se o co chceš, že ona na to čeká. Že bude mít v osm nula nula otevřené dveře, na sobě nic nebo jen nějaké prádýlko a bude vlhká jen z té zprávy.“
Adam váhal. Prst se mu vznášel nad tlačítkem odeslat. „Dělej,“ pobídla ho Lenka a pohladila ho po ruce. „Je to tvoje hračka na dobu, kdy budeme pryč. Hraj si.“ Adam se nadechl a stiskl to. Telefon pípnul. Odesláno. Pět vteřin ticha. Adam zíral na displej. Pak telefon zavibroval. Odpověď od Simony: Budu čekat. Adresa je Vinohradská 45. Nechoď pozdě.
„Vidíš?“ vítězoslavně jsem zvedla skleničku. „Máme pravdu. Jsi talent, Adame. A škoda, že zítra letíme. Hrozně rády bychom tu mrchu poznaly osobně v akci. Ale to musíš zvládnout za nás.“
Zbytek večera už patřil jen nám. Vrátili jsme se na pokoj 312. Do našeho azylu. Dneska žádný olej na rány, žádné masírování křečí. Dneska to bylo loučení. Adam zamkl dveře, zatáhl závěsy a nechal jen tu malou lampičku. Svlekli jsme se. Stáli jsme tam u postele, tři nahá těla. My dvě, poznamenané měsícem "výcviku", a on, náš svědek a milenec.
„Dneska žádná bolest,“ šeptala Lenka a přitiskla se k němu. „Žádné plácání, žádné mačkání. Dneska jen... láska. Prosím.“ Adam ji objal. „Cokoliv budete chtít.“
Lehli jsme si. Postel byla měkká, voněla aviváží. Adam se ujal vedení, ale tak něžně, že se nám chtělo brečet. Nejdřív se věnoval mně. Roztáhl mi nohy, ale ne jako Viktor pro fotku. Roztáhl je, aby se mezi ně vešel. Sklonil se k mému klínu. „Ahoj, krásko,“ šeptal mým pyskům a začal mě lízat. Nebylo to "leštění", nebyla to "služba". Bylo to uctívání. Jeho jazyk byl měkký, široký, teplý. Vychutnával si mě. Prozkoumával každý záhyb, každé místečko, které bylo po vosku hladké a citlivé. Hladila jsem ho ve vlasech a vzdychala jsem, ne proto, že musím, ale proto, že to bylo tak nádherně skutečné.
Pak se přesunul k Lence. Ta už na něj čekala, vlhká, otevřená. „Vyliž mě,“ prosila tiše. „Udělej mi to tak hezky, jako Káje. Ať na to můžu myslet, až budu na té lodi.“ Adam ji poslechl. Lízal ji dlouho. Hrála si s ním. Sál její klitoris, vnořil do ní jazyk, ochutnával její šťávu, jako by to byl ten nejvzácnější nektar. Lenka se pod ním kroutila, ne v křečích bolesti, ale ve vlnách slasti.
Když jsme byly obě na vrcholu, když jsme obě vydechly jeho jméno, přišel čas na spojení. Miloval se s námi. S každou zvlášť, ale zároveň spolu. Vstoupil do mě, díval se mi do očí, držel mě za ruku, a jeho pohyby byly pomalé, houpavé. Cítila jsem ho v sobě jako součást sebe sama. Žádný latex, žádný kovový kolík. Živé maso. A pak do Lenky. Ta ho objala nohama kolem pasu, přitiskla si ho k hrudi a líbala ho, jako by mu chtěla předat dech.
Bylo to tiché, hluboké, dojemné. Byl to sex, který nás měl očistit před tím, co přijde. Poslední dotek humanity před týdnem zvířeckosti.
Nakonec jsme usnuli v "lidském uzlu". Já měla hlavu na Adamově hrudi, jeho ruka mě hladila po zádech. Lenka byla stočená u jeho boku, nohu přehozenou přes jeho nohy, ruku položenou na jeho břiše. Cítily jsme jeho teplo. Jeho vůni. Jeho klidný dech. Bylo to dokonalé. A i když jsme věděly, že za pár hodin zazvoní budík, přijede černé auto a odveze nás do světa, kde se "ne" neříká, tuhle noc nám nikdo nevezme. Byla to naše zbroj. Naše tajemství.
„Dobrou noc, vy moje bohyně,“ zamumlal Adam ze spaní a stiskl nás pevněji. „Dobrou, náš vařiči čaje,“ špitla jsem a zavřela oči, s jednou rukou pevně svírající tu jeho.
