Sedím sama v obýváku, nohy pod sebou, světlo lampy jemně klouže po zdech a byt je nezvykle tichý. Ten druh ticha, kdy slyšíš vlastní dech a každá myšlenka zní hlasitěji než obvykle. Telefon leží vedle mě na gauči. Občas na něj pohlédnu. Jen tak. Možná čekám, že se ozveš.
Opřu se víc dozadu, zavřu oči a nechám prsty pomalu klouzat po kůži. Je to zvláštní pocit — klid a lehké napětí zároveň. Hudba hraje potichu, skoro jen jako kulisa. Hlava se mi pomalu vypíná a fantazie si začíná žít vlastním životem.
Představuju si, že sedíš někde naproti. Že se na mě díváš tím pohledem, co nic neříká, ale všechno napoví. Lehce se pousměju. Každý dotek cítím intenzivněji než jindy, každý nádech je hlubší. Někdy stačí málo — myšlenka, pohled, pocit, že nejsi úplně sama.
Natáhnu nohy, přejedu rukou po stehnech a nechám prostor tichu. Je v tom něco krásného… to pomalé tempo, žádný spěch. Jen já, gauč, tlumené světlo a představa, že někde tam venku jsi ty.
Možná se díváš.
Možná si mě představuješ.
Možná bys byl blíž, kdybys mohl.
A tak tu sedím, klidná, trochu hravá, otevřená tomu, co přijde dál. Možná napíšeš. Možná jen mlčky sleduješ. A možná je to tak akorát.
Co bys udělal, kdybys tu byl se mnou? 👀😈
