Na zdejších stránkách jsem již roky. Někdy to tu bylo náročné, jindy zábavné a občas celkem na nic. S každým rokem, který jsem tu byla mi přišlo, že je to čím dál tím horší. I tak se mi občas s někým povedlo prohodit pár hezkých řádků a když byl pokec fajn a vydržel dlouho, zašla jsem i na seznamovací kafe. Tohle je ale poslední dobou čím dál méně časté. I proto jsem se rozhodla svůj pobyt zde pomalu ukončit. Bylo až překvapující kolik lidí to bude mrzet. Napsal mi dokonce kluk se kterým jsem si kdysi moc fajn psala.
Janek je o něco mladší než já, no celkem o dost, ale bylo až neuvěřitelné kolik věcí jsme měli společných. Potkat zrovna tady milého, cílevědomého kluka, který to má v hlavě fakt srovnané a víc ho zajímá to jaký člověk je, než jak vypadá ať s oblečením nebo bez něj, je pravděpodobnost rovná nule. Proto jsem si ho pamatovala i po delší době. Plno plochých hovorů v hlavě fakt nedržím , ale občas se najde někdo kdo se prostě zapíše.
S Jankem jsme navázali úplně hladce. Hovor zase plynul a on si celkem posteskl, že se tu loučím a nestihli jsme si dát ani to kafe. Taky jsem si nad tím faktem celkem rozesmutněla. Tohle nebyl běžný uživatel těchto stránek. Spíše totální unikát v tom nejlepším slova smyslu. Tak jsem se prostě urvala z práce a fakt se na tom srazu domluvila.
I když se mi tenhle kluk zdál jiný než ostatní, za ty roky zde už mám zkušeností, že není všechno zlato co se třpytí. Tak už raději nic moc od srazu neočekávám. Navíc je fakt mladší, z toho nic nebude, proč by se mu měla líbit starší a prostorově výrazná žena. K němu by se hodila spíše nějaká hezká dvacítka. Ale na popovídání si se těším. Alespoň bude nějaká změna a vykročení ze stereotypu.
Sedím na lavičce na náměstí u kašny. Jsem tu o neco dřív, abych měla chvilku čas na to srovnat si myšlenky. Nic od toho nečekám. Bude to normální pokec a život půjde dál. "Lenko?" Slyším zavolání z druhé strany náměstí. Vidím jak ke mě kráčí vysoký brunet s úsměvem. Zvednu se a připravuji se podání ruky, to ale nestihnu zrealizovat a Janek mě obejme. Přijde mi jako bych po letech potkala svého nejlepšího kamaráda z dětství. Nečeká na nic a pokyne hlavou směrem k parku. Očividně si pamatuje o čem jsme si povídali. Ví že nejlíp mi je v klidu v přírodě a chůze mi pomáhá při nervozitě.
Nějaký čas jen tak vedle sebe kráčíme a bavíme se snad úplně o všem. Jen v málo věcech máme jiný názor. A když už něco takového nastane je to vlastně vtipný moment. Čas utíkal jako splašený a já začala přemýšlet co si o tom našem setkání vlastně myslí. Co si myslí o mě? Co když se mu nelíbím a jen neví jak to říct. Zkouším mu to vyčíst z očí, ale vždy když se mu do nich podívám začnu se červenat. Sakra, na to už jsem stará 😅 měla bych mít ve svém věku rozum.
"Sedneme si Leni? Není ti v tý bundě vedro? " Musím se trochu zasmát, jo je mi v ní vedro, ale alespoň zakrývá moje velké pozadí 🤣. Tak zavrtím hlavou, že úplně v pohodě. On si mikinu sundá. Jak tam sedíme na sluníčku začne mi být fakt vedro. Rychle si bundu sundám a přehodím si jí přes nohy 😅. Naše povídání nebere konce, vždy je v zásobě další návazné téma. Dokonce i ne moc veselé. Když řešíme co kdo z nás v životě ztratil trochu se melancholický zamyslím. Život není vždy procházka růžovým sadem. " Není růže bez trní a není den bez noci. Vše má svou cenu a svůj řád. I to, že jsme se potkali." Hledím na něj a on se jen nakloní a obejme mě. Je to jasný, budeme kamarádi. Nevím zda mě to má mrzet či se z toho mám radovat. Přátel není nikdy dost.
Je to přesně dvanáct hodin od našeho rozloučení, když si všimnu že mi Janek poslal vzkaz jestli na něj nemám ještě čas, že to bylo včera hezké. Taky mi bylo fajn tak proč ne. Tentokrát máme sraz na jednom speciálním místě, je to malinko mimo město, ne moc od lidí. Je tam větší klid. A hezká řeka. Nevím zda se mi to jen zdá ale dnes je Janek trochu kontaktnější. Jsou to jen malé náznaky. Asi mi to tak jen přijde.
Neuvěřitelné kolik témat můžou mít lidé k probírání. Tak já už jsem toho stihla zažít dost 😅, tak v mém případě je stále co vyprávět, ale on je dost dobrý komunikační parťák. Začínáme dělat společné vtípky a při tom do sebe trochu šťouchat na podtržení vtipu. Opravdu jako bychom se znali už dost dlouho. Až mě bolí tváře jak se stále usmívám a směji. V tom se změní atmosféra a nálada a Janek zvážní. " Leni, můžu ti něco říct? Víš , už minule jsem přemýšlel jak se zeptat...ne zeptat spíš jak udělat...no nevím jak to říct..." Nechápavě nakloním hlavu na bok. To mi chce jako říct, že už se neuvidíme? Co taky jiného. Začne mi být z toho smutno. " Co je Leni? Proč jsi smutná? " Nj, mohla jsem to čekat " Janku, v pohodě, řekni to na rovinu. Ne vždy si dva sednou. Neboj jsem velká holka, řekni to na rovinu."
Ten jeho pobavený úsměv už z hlavy nedostanu. Nečekaně mě políbí. Čekala jsem to nejhorší, ale tohle není špatné. Stojíme tam a užíváme si vzájemnou blízkost. Cítím jak mi pomalu pokládá ruce kolem pasu. Jako by se ptal, zda může. Odpovím mu stejně, jen malinko rozhodněji. Velmi rychle mu to dojde a přestane se držet stranou. No, tak to bych do něj neřekla, tenhle kluk se nezdá. Naše polibky začnou nabírat na intenzitě a svět kolem jako by v tu chvíli ani nebyl. Nic jiného než něj v tu chvíli nedokážu vnímat. Jako by se prostor a čas ztratil a jsme jen on a já, tady a teď. Ať už to nikdy nepřestane být takové. Tak nějak podvědomě mu začnu sundávat mikinu a v tom mi dojde , že jsme na veřejnosti. Sakra.
