Už nějakou dobu jsem v sobě nosil myšlenku, že chci zkusit něco nového. Nešlo ani tak o samotný čin, spíš o ten krok do neznáma, o překonání vlastních hranic, o to zvláštní napětí, které člověka provází, když se rozhodne udělat něco, co ještě nikdy nezažil.
Po několika neúspěšných pokusech domluvit se s někým, kdo by působil normálně a lidsky, jsem na jednom chatu narazil na ženu, která mě překvapila svou přirozeností. Žádné hraní si na něco, žádné přehnané řeči. Prostě obyčejná, sympatická žena, která věděla, co chce, a zároveň měla pochopení pro to, že já teprve hledám odvahu.
Domluvili jsme se rychle. Podmínky, místo, čas.
A já sedl do auta a vyrazil.
Nadšení, které mě provázelo při odjezdu, se během cesty pomalu měnilo v nervozitu. Takovou tu, která se usadí někde hluboko v hrudi a začne se tam rozlévat jako teplá voda. Když jsem dorazil na smluvené místo, dal jsem jí vědět, že jsem tu. A protože nervozita je u mě věrná společnice, zapálil jsem si cigaretu. Potřeboval jsem se na chvíli opřít o něco známého.
Po chvíli se objevila.
Šla rovnou k autu, bez váhání otevřela zadní dveře a s lehkým úsměvem řekla, že tady to bude stačit. Klidné místo, tiché, nenápadné.
Přisedl jsem k ní dozadu a cítil, jak se mi srdce rozbíhá rychleji. Ne proto, že bych se styděl, spíš proto, že jsem vstupoval do něčeho úplně nového. A ona to cítila taky. Nervozita byla na obou stranách, ale byla to ta příjemná, lidská, která člověka spojuje.
Chvíli jsme si povídali.
O běžných věcech, o životě, o tom, jak jsme se sem vlastně dostali. A já si uvědomil, že jsem měl šťastnou ruku, byla to normální, milá žena, mamina, která působila klidně a přirozeně. Překvapilo ji, že s tímhle nemám zkušenosti, ale nevadilo jí to. Naopak, brala to s lehkostí, která mě uklidňovala.
Když jsme se víc uvelebili na zadních sedačkách, cítil jsem, jak se napětí mezi námi mění. Už to nebyla nervozita, spíš tiché očekávání. Blízkost dvou lidí v malém prostoru, kde je slyšet každý nádech, každý pohyb látky, každý drobný dotek.
A pak přišel okamžik, kdy jsem si uvědomil, jak moc jsem napjatý.
Tělo reagovalo na nervozitu po svém, stáhlo se, jako by se chtělo schovat. Ona to ale vzala s pochopením. Její ruce byly jemné, klidné, jisté. Dotýkala se mě tak, že jsem cítil, jak se ve mně všechno pomalu uvolňuje. Povídali jsme si dál, jako by to bylo něco úplně přirozeného, a já vnímal každý její pohyb, každý nádech, každé přiblížení.
Bylo to zvláštní spojení, fyzické i lidské zároveň.
Nebylo to o technice, nebylo to o výkonu. Bylo to o tom, že jsem se jí svěřil do rukou, že jsem jí dovolil být u něčeho, co jsem ještě nikdy nezažil. A ona to přijala s něhou, která mě překvapila.
Prostor v autě byl malý, nepohodlný, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Tělo se napínalo, prohýbalo, hledalo si místo, kde by mohlo uvolnit všechno to napětí, které se ve mně nahromadilo. A když ten okamžik přišel, byl intenzivní, hluboký, skoro až tichý. Takový, který člověk cítí až v konečcích prstů.
Ona zůstala klidná, jemná, přítomná.
A já měl pocit, že jsem právě překročil vlastní hranici, ne kvůli samotnému zážitku, ale kvůli tomu, jak lidsky a přirozeně proběhl.
Když jsme se loučili, cítil jsem v sobě zvláštní klid.
A taky jistotu, že tohle nebylo naposledy.
Že tahle zkušenost patří mezi ty, které si člověk zapíše do paměti jako něco příjemného, nového, podmanivého.
A už teď přemýšlím, kam mě moje zvědavost zavede příště. Co zkusit ?
