Proč muži zůstávají tam, kde nesmí drobit.
Myslím to doslova. Obrazně, i bytostně.
Představ si obyčejné ráno.
Stůl. Káva. Křupavý zahnutý rohlík, co drobí všude.
Ten, co chutná.
Ten, co dělá nepořádek, zakousneš se, hm.
A Pán, který se zarazí. „Ježíš… můžu drobit?“
Jako by se ptal na něco zakázaného.
Jako by se bál.
A v tu chvíli ti to dojde.
On neřeší rohlík.
On řeší život.
Doma má luxusní kuchyň. Všechno má místo. Všechno je čisté. Všechno je dokonalé.
A nikde:
Žádné: – „to nevadí“ – „nech to být“ – „v klidu“ – „uklidíme potom“
Jen: – bacha – tady ne – takhle se to nedělá – tohle se nesmí.
Tak si zvykne. Zmenší se. Naučí se chodit po špičkách. A hlavně – přestane si vybírat.
Protože místo vztahu, má systém. Místo blízkosti má pravidla. Místo chuti má kontrolu.
A pak přijde jiná žena. Ne lepší. Ne krásnější. Ne chytřejší.
Jen živá.
Má kuchyň, kde se drobí. Kde se nesedí rovně. Kde se směje nahlas. Kde není sterilno. Kde je cítit člověk.
A on si tam sedne… a….
Říká: „U tebe je to takový… jako u babičky.“ A myslí tím: bezpečno, měkko, normální chaos.
Jenže víš, co je největší paradox?
On se neodstěhuje. On se nepostaví. On si ten drobivej rohlík nekoupí domů.
On si ho chodí jen ochutnat.
Protože doma má jistotu. A jinde má úlevu.
A ty nechápeš: Proč zůstává tam, kde se bojí drobit? Proč si vybírá řád místo radosti? Proč raději uklízí život, než aby ho žil?
To není o tobě, ani o rohlíku.
Je to o tom, že někteří lidé si pletou klid s tichem. A pořádek s láskou. A přežívání s domovem.
A tak zůstávají tam, kde se nesmí žít naplno, a chodí si jinam jen připomenout, jaké to je.
Drobit. Smát se. Nedávat pozor. Být.
A ty pak stojíš u stolu, koukáš na drobky a víš jednu věc:
Že ty už nikdy nechceš být místo, kam se chodí jen na rohlík.
