Zkurvený směny. Manažerka si zase spletla moji pozici a rozhodla se ze mě znovu dělat děvku pro všechno.
Nevýhoda toho, když člověk ukáže schopnosti.
Pekař hodil marod, a tak jsem šla na úsek já. Pokrčila jsem rameny a utěšovala se faktem, že nebudu muset mluvit s lidmi.
Směna se chýlila ke konci. Mnou cloumal vztek. Druhá vedoucí — náplava s vizáží Rumunky a dost lámanou češtinou, která byla chytrá až na půdu — se mi už konečně vyhýbala, protože pochopila, že dnes můj limit tolerance k její existenci vyčerpala.
V uších sluchátka a já si dělám to svoje, když postřehnu, že dveře na rampu jsou otevřené. Táhlo na mě, a tak jsem rozladěně přešla ke dveřím.
Stála v nich Saša a lámanou češtinou se mi snažila vysvětlit, že dorazil ajťák něco vyměnit.
Vykoukla jsem ze dveří.
Na dvoře stál zarostlý chlap v teplákách a bílém tričku. Na nohou tenisky, v ruce držel jakousi krabičku.
„Jdeme opravit ten počítač pro zaměstnance, co už dva měsíce nefunguje?“ otázala jsem se ho příkře.
Kouřil, a tak jsem pokračovala.
„Kouří se támhle v průjezdu a nedopalky do kanálu.“
Švihla jsem rukou a ukázala směr.
Muž se mi zadíval do očí. Byly černé, hluboké. Tvář měl zarostlou hustým, asi týden starým vousem.
Potáhl si z cigarety, upustil ji na zem, kde stál, a zašlápl ji.
„Přišel jsem vyměnit NASku. A jak jako nefunguje počítač pro zaměstnance?“
Sledovala jsem to gesto s cigaretou a nemohla se ubránit. Koutek úst mi na moment vyletěl vzhůru a já se ušklíbla.
Vyškrábal se po schodišti na rampu a najednou stál na délku paže vedle mě.
Prohlížel si mě a já ho propichovala pohledem.
Popsala jsem mu situaci a bezděky udělala úkrok směrem k němu.
Zajímavé.
Jsem zvyklá, že všichni technici a opraváři, se kterými jsem doteď komunikovala, uhnou pohledem nebo udělají krok vzad. Vždycky to ve mně probudí vlnu potěšení.
Ale tenhle muž stál pevně a moje gesto okamžitě rozpoznal.
Naklonil se ke mně a z hrdla se mu ozval tichý smích.
Asi ví, o čem mluví. Zevnějšek nic moc, ale vypadal kompetentně.
Každopádně si dost dovoloval.
Když mám takovouhle náladu, lidé kolem mě uhýbají pohledem.
Měla jsem vztek a lehce ukázala zuby v úsměvu.
Byla jsem unavená z práce, otrávená z lidí.
Protočila jsem oči v sloup.
„Tak já se na to kouknu,“ řekl odevzdaně.
Tak se mi to líbí, pomyslela jsem si.
Vedla jsem ho zázemím obchodu do denní místnosti. Cítila jsem, jak mi na schodech kouká na zadek, a děkovala prozřetelnosti, že mám na sobě kalhoty, které mi skvěle tvarují postavu.
„Člověče, ženská, kam mě to táhnete?“ pronesl udýchaně, když vylezl za mnou do patra.
Prohlédla jsem si ho znovu. Pomalu jsem po něm sjížděla pohledem.
V obličeji zrudl.
Ty schody chodím několikrát denně a on evidentně nebyl stavěný na rychlý výšlap do pater.
Pobaveně jsem se usmála a sladce, téměř něžně odpověděla:
„Na kuchyňku.“
A přes rameno na něj mrkla.
Tentokrát zajiskřilo v očích jemu.
Otočila jsem se k němu zády a sebevědomě vyrazila do denní místnosti.
Ten muž se doslova zřítil na židli a zhluboka vydechl. Po čele mu stékala kapka potu.
Složila jsem ruce na hrudi.
„Kafe?“
Málem jsem se rozesmála, když jsem postřehla, jak se jeho zorničky rozšířily a zase stáhly. Brala jsem to jako odpověď.
„Rozpustné, nebo turek?“
„Rozpustné,“ vydechl.
„Dva cukry s mlíkem?“
„Jo.“
A to už jsem se otočila a mizela z místnosti.
Na schodech jsem se chytila zábradlí a zhluboka se nadechla.
Kurva, co to je za chlapa?
Rychle jsem udělala kafe. Sáhla jsem šéfce do kanceláře do jejích zásob. Nechtěla jsem mu vařit tu low-budgetovou sračku, která je pro běžné zaměstnance.
Když jsem se vrátila k ajťákovi, zrovna si mnul tvář.
Podala jsem mu hrnek se svým zběsilým úsměvem. Oči mi musely jiskřit.
Nedůvěřivě se podíval na hrnek a pak na mě.
„Sis mi do toho plivla?“
„Plivnu ti do druhého, jestli ten počítač nerozchodíš.“
Mrkla jsem na něj a s úsměvem odešla.
Vrátila jsem se ke své práci a na moment na toho muže zapomněla.
Ve futrech mezi přípravnou, ve které jsem byla, a skladem se objevil stín.
„Jdete kouřit?“ ozval se jeho hlas.
„A mám to opravené?“
„Ten systém je moje dítě. Už to maká.“
Stále ve mně rostl pocit, že přede mnou nestojí jen obyčejný poskok.
Během chvilky jsme byli venku.
Stál u mě blízko.
Řeč mezi námi volně plynula.
Měl velké ruce, široká ramena a jeho černé oči se do mě doslova vpíjely.
Jaké by to bylo, kdyby se jeho dlaň ocitla na mém krku?
Bavili jsme se o práci. Ale já si představovala jeho hlas, jak mi šeptá do ucha. Jeho ruce na svém těle.
Do tváře se mi lilo horko.
Kurva, kurva, kurva.
Tak tohle jsem nezažila dlouho.
Ucukla jsem.
Tuhle psychologickou válku jsem prohrála a po hodně dlouhé době jsem to byla já, kdo udělal krok vzad.
Jeho vůně byla opojná.
„No nic, povinnosti volají,“ řekl, když jsem opustila jeho blízkost, abych zahodila nedopalek.
Pocítila jsem zklamání.
Moje touha po tom muži byla téměř fyzická. Prahla jsem po něm. Hladověla.
„Tak se zase stavte, kafe máme dobrý,“ řekla jsem.
„To asi ne. Ale za pár týdnů budu u vás řešit migraci dat.“
Jo, chlape. Až tě potkám příště, tak doufám, že skončíš mezi mými stehny.
